Země Jižního Kavkazu mezi Evropskou a Eurasijskou unií

Iniciativa Východního partnerství Evropské unie vznikla v roce 2009 a jejím účelem bylo navázat vztahy s postsovětskými republikami v blízkém sousedství. Do iniciativy se zapojily i země Jižního Kavkazu. Gruzie, Arménie i Ázerbájdžán však mají odlišné představy o sobě samých a svém budoucím směřování. Společný postup je vyloučený. Politiku všech tří zemí zásadně ovlivňuje bezpečnostní situace v regionu, která nutí zahraniční politiku usměrňovat s ohledem na zájmy Ruska. Nekonzistentní politika EU navíc napomáhá posílení vlivu Moskvy v regionu.

Tento článek je součástí Special reportu: Budoucnost Východního partnerství: výzvy a příležitosti

 

Země Východního partnerství lze vnímat jako oblast, kde se zhmotňuje střet mezi hodnotami a modelem politického uspořádání, které na jedné straně reprezentuje Evropská unie (EU) a na druhé straně Ruskem vedená Eurasijská unie (EEU). EU však nemá vůči zemím Východního partnerství jasně definovanou politiku a není jasné, co hodlá namísto plnohodnotného členství v Unii nabídnout. V letošním roce se ukázalo, že prohlubování spolupráce a rozšiřování EU o další na východ ležící země není v současné době prioritou číslo jedna. Byť na rok 2019 připadá desáté výročí založení Východního partnerství, Evropská unie, zaneprázdněná děním kolem Brexitu, volbami do EP a s nimi spojenou obměnou Evropské komise, neuspořádala pro státy Východního partnerství tradiční summit.

Na druhé straně Rusko své zájmy v regionu hájí zcela pragmaticky a cílevědomě. Vladimir Putin už v roce 2005 charakterizoval rozpad SSSR jako největší geopolitickou katastrofu ve 20. století. Není náhodou, že Gruzie, Moldavsko a Ukrajina, země, které se nejvíce přiblížily členství v EU, mají dodnes části svých území okupované ruskými jednotkami. Moskva od nástupu Putina k moci usiluje o znovuzískání vlivu v bývalém sovětském prostoru. Nekonzistentní politika evropských lídrů napomáhá upevnění ruského vlivu v regionu. Zemím Jižního Kavkazu nezbývá nic jiného, než se této geopolitické realitě přizpůsobit. 

 

Bez korektních vztahů s Moskvou to nejde

Gruzie je ze zemí Jižního Kavkazu západním strukturám jednoznačně nejblíže. Její spolupráce s NATO se datuje od raných devadesátých let poté, co země vyhlásila nezávislost na Sovětském svazu. Změnu v prozápadní orientaci nezměnila ani tzv. „růžová revoluce“ v roce 2004, ani válečný konflikt s Ruskem v roce 2008, byť by si tehdejší gruzínská společnost a lídři jistě přáli aktivnější podporu ze strany západních partnerů. Gruzie jistě ze spolupráce s EU profituje, a to zejména díky příležitostem plynoucích ze vzájemného obchodu, investic nebo nedávné vízové liberalizace. I přes tuto úzkou spolupráci a dlouhodobou gruzínskou snahu začlenit se do západních struktur, je však členství Gruzie v NATO a EU stále v nedohlednu. 

Z evropských pozic se leckdy může zdát, že země v blízkém sousedství Ruska ohrožuje Moskvou zneužívaná silná energetická pozice či tzv. zamrzlé konflikty, které Gruzii či Ukrajině komplikují začleněné do západních mezinárodních organizací. Byla to ale právě politika Západu, která donutila ázerbájdžánský režim přehodnotit svou zahraniční politiku a vedla k odmítnutí podpisu asociační dohody s EU a revizi vztahů s Moskvou. 

Podpora od západních lídrů pro tzv. barevné revoluce v postsovětském prostoru či angažmá na Blízkém východě, jež vyústilo v pád režimů v Iráku a Libyi, byly pro představitele Ázerbájdžánu dostatečným důkazem, že ohrožení pro tamní režim nepředstavuje Moskva, ale právě Západ se svými stále častějšími požadavky na demokratizaci. 

Že se Baku vstřícnější přístup vůči Moskvě bude vyplácet, se ukázalo v dubnu 2016 při ázerbájdžánské ofenzívě proti pozicím na Náhorním Karabachu kontrolovanými arménskými jednotkami. Moskva navzdory vzájemné dohodě odmítla poskytnout Arménii vojenskou asistenci a akci Ázerbájdžánu oficiálně neodsoudila. Byl to jasný důkaz, že partnerství s Moskvou bude pro ázerbájdžánské zájmy do budoucna prospěšnější, než svou politiku za každou cenu podřizovat dobrým vztahům s Bruselem a Washingtonem. 

Zůstává otázkou, zda by oteplení rusko-ázerbájdžánských vztahů mohlo vést k významnější strategické spolupráci či dokonce integraci Ázerbájdžánu do Ruskem vedené Eurasijské unie (EEU) či Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB). Zřejmé je však to, že na rozdíl od ještě nedávných let, nelze dnes tuto možnost jednoznačně vyloučit. 

„Sametová revoluce“ z dubna a května 2018 vyvolala otázky ohledně budoucího směřování Arménie. Předání moci vyneslo do vládních pozic generaci politiků, u které si nešlo nevšimnout náklonnosti a vzhlížení k Západu jako modelu vhodného následování pro uspořádání poměrů v zemi. Byl to nakonec i Nikol Pašinjan, přední osobnost „sametové revoluce“ a nynější premiér, který ještě jako poslanec hlasoval proti vstupu země do Eurasijské unie. 

Mnozí pozorovatelé si kladli otázky, zda Arménie nebude následovat příklad Ukrajiny a Gruzie a nehrozí jí tak ozbrojená reakce ze strany Ruské federace. Už během prvních měsíců však bylo jasné, že se zásadní obrat Arménie od Ruska směrem k Evropě nekoná a za současných okolností ani konat nemůže. Nevyřešený konflikt s Ázerbájdžánem a uzavřené hranice s Tureckem nepřipouští změny, které by zásadním způsobem vedly k přehodnocení vztahů s Moskvou, na které je arménská bezpečnost závislá. 

Přesto však v zemi došlo k zásadní politické proměně. K moci se dostali politici, pro které není vzor uspořádání politického systému nikde jinde než v Evropě. Arménie je tak jedinou členskou zemí EEU, která zároveň podepsala dohodu o prohloubení partnerství CEPA s Evropskou unií. Jerevan se do budoucna bude snažit najít způsob jak zkombinovat strategické partnerství s Ruskem a liberálně demokratické uspořádání státu. Dokud však nedojde k vyřešení konfliktu o Náhorní Karabach a zlepšení vztahů s Tureckem, politika Jerevanu vůči Moskvě se bez ohledu na jakékoli personální změny ve vedení země měnit nebude. 

  

Kde Evropa váhá, Rusko sílí

Gruzie, Arménie i Ázerbájdžán musí do budoucna hledat balanc v zahraniční politice, který by neohrozil jejich národní zájmy. I vzhledem k vývoji v Gruzii je politickým elitám v Baku a Jerevanu zřejmé, že bez přinejmenším korektních vztahů s Moskvou to možné nebude. 

Evropská unie v současné době není ochotná nabídnout reálnou perspektivu integrace a navzdory některým benefitům a nástrojům vzájemného partnerství není na stole ani jasně formulovaná alternativa k plnohodnotnému členství. To představuje největší komplikaci zejména pro Gruzii, která ve své zahraniční orientaci vsadila plně na Západ. 

Z této situace nejvíce těží Ruská federace, která díky nekonzistentní politice EU může využívat svého dominantního postavení v oblasti bezpečnosti i energetiky. Ukazuje se, že země Jižního Kavkazu nemohou svůj budoucí vývoj směřovat do západních struktur, aniž by se dostaly do střetu s Ruskou federací. 

Pokud však má Evropská unie zájem na oboustranně prospěšných vztazích se zeměmi ve svém těsném sousedství, stává se tato skutečnost zásadní komplikací. Do budoucna je proto více než žádoucí aktivnější přístup a jasně definované cíle v rámci Východního partnerství. Ruku v ruce s tím by měla jít jednání mezi EU a Ruskem, která by pomohla nastavit pravidla jednání obou celků ve sdíleném sousedství. 

 


Článek vznikl v rámci spolupráce pražské kanceláře Heinrich Böll StiftungEuropean Security Journal EURACTIV.cz při příležitosti zářijové debaty „Central Europe and future of the EU’s Eastern Partnership policy“. Heinrich-Böll-Stiftung nenese odpovědnost za názory autora.

O autorovi: Petr Fena

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace