ČR by podle Starostů mohla být mostem mezi Západem a Východem

  • Monika Tesařová
  • 4.10.2017 15:36

Garantovi zahraniční a bezpečnostní politiky Starostů a nezávislých Radimovi Sršňovi jsme položili otázky týkající se eura, reformy EU, česko-amerických vztahů, kyberbezpečnosti a dalších témat.

Ve vašem programu se hodně věnujete EU, jste pro postupující integrační proces, ale proti vícerychlostní Evropě. Obecně, jste eurofederalisté či nikoliv?

Pokud vycházíme z definice federalismu, tak bych naši stranu za eurofederalisty úplně nepovažoval. Myslíme si však, že cokoliv, co rozděluje evropskou integraci na několik úrovní, rozděluje i integrační proces jako takový. V minulém týdnu jsme si mohli vyslechnout projev prezidenta Macrona, ve kterém zmiňoval, že EU nebude na své slabší články čekat a bude postupovat dále, což bych osobně přirovnal k roku 1992.

V roce 1992 Dánové v referendu odmítli Maastrichtskou smlouvu a očekávali, že se Evropa zastaví a bude respektovat jejich názor, Evropa však pokračovala dále a Dánové mají dnes tři výjimky z Maastrichtské smlouvy.

Jestliže nás má spojovat myšlenka integrace, tak tato integrace nemůže být rozdělena na více úrovní. Pokud by se ČR ocitla v jiné skupině než Německo, velmi by nám to uškodilo, a to z důvodu, že se nacházíme v jeho sousedství ve středu Evropy a jsme na něj obchodně i historicky navázáni. Jedinou možností je postupující a jednotná integrace.

 

„Nemůžeme být alibističtí, vybírat si pouze výhody a nedodržovat princip solidarity.“

 

Měla by být ČR v jádru EU? Jak toho dosáhnout?

Toto samozřejmě podporujeme. V našem programu říkáme, že pokud jsme již jednou součástí – a my věříme, že patříme na Západ – západní civilizace, tak bychom měli být daleko aktivnějšími spojenci, ať už se to týká EU, NATO či OSN. Nemůžeme být alibističtí, vybírat si pouze výhody a nedodržovat princip solidarity, který je předpokladem dobrého fungování jakékoliv spolupráce.

Osobně zastupuji zájmy venkova v institucích v Bruselu a musím říct, že ČR není v porovnání s ostatními zeměmi příliš aktivní. Málokdy naši zástupci, přestože doma nadáváme, jak je vše špatně, zmíní jakékoli problémy. Měli bychom být daleko aktivnější a za tím účelem výrazně zprofesionalizovat naši diplomacii. A tím nemyslím pouze zaměstnance MZV, ale zástupce všech rezortů, kteří s EU vyjednávají.

Tady bychom se mohli inspirovat Poláky, ale třeba i Slováky. Dále třeba Dánové, kteří jsou menší zemí než my, dokázali prosadit spoustu věcí. V novinách se velmi často objevuje spojení, že jsme malá země EU. To však není rozhodně pravda, co do počtu obyvatel jsme 11. největší zemí EU, a tak bychom se také měli chovat a vystupovat.

Dále zmiňujete nutnost reforem EU. O jaké reformy by se mělo jednat?

Reforma EU by měla směřovat zejména k tomu, aby přiblížila evropské občany EU. Dnes je evropská úroveň poněkud odtržená, chybí efektivní komunikační kanál EU ve vztahu k občanům. Také by mělo dojít k velkému zjednodušení agend, ať už se to týká legislativních aktů či kontroly. Mělo by se postupovat k budování evropské občanské společnosti, v tomto jsou programy jako Erasmus a Evropa pro občany jsou velmi účinné. Motto „Unity in diversity“ dle mého nejlépe vystihuje podstatu evropského integračního procesu.

Evropský parlament je jediným orgánem, který je přímo volen, je tedy hlasem občanů. Měl by tak mít větší pravomoci. Patrné jsou také rozdíly v prezentování EU v médiích v jednotlivých zemích, i na Slovensku je například daleko více vstupů v televizích z plenárních zasedání Evropského parlamentu, v německých novinách jsou evropské záležitosti řešeny v rubrice Z domova.

Hlavní je tedy komunikace, přibližování EU občanům, zjednodušení agend.

Co se týče vztahu Komise, Parlament, Rada, je velký rozdíl mezi teorií a praxí. Myslím si, že institucionální struktura není plně přizpůsobena počtu 28 členských zemí, tím spíš, pokud se bude EU dále rozšiřovat. Například počet 28 komisařů v Komisi občas spíše paralyzuje její činnost. Nutná je tedy i reforma Unie v tom smyslu, aby došlo k přizpůsobení institucionální struktury 28 členským státům.

Jaký mají Starostové a nezávislí postoj k euru?

Podporujeme přijetí eura, k čemuž jsme se zavázali podpisem Maastrichtské smlouvy. Není tedy otázkou, zda přijmout či nikoliv, ale kdy. Tady musíme být dokonale připraveni, vstoupit nejprve do Evropského mechanismu směnných kurzů II a poté diskutovat konkrétní datum vstupu tak, aby na to občané byli připraveni.

Jedním z bodů vašeho programu je profesionalizace české diplomacie. Česká diplomacie je také kritizována kvůli nízkému zastoupení žen. Vnímáte to jako problém?

Vyučuji diplomacii na vysoké škole a v jednotlivých kurzech převažují někdy až z 80–85 % studentky. Z vlastní zkušenosti se domnívám, že ženy mají pro diplomacii daleko větší předpoklady než muži. Diplomacie není o boji, ale hledání společných postojů a konsenzů. Málo žen není pouze v diplomacii, ale celkově v politice, určitě bych tedy jejich větší zastoupení podporoval. Bohužel mnoho výtečných absolventů jde pracovat do soukromé sféry, protože Ministerstvo zahraničních věcí o ně nemá zájem. Na stranu druhou se před platností nového služebního zákona na MZV najednou ocitly desítky mladých sociálních demokratů, kteří neměli požadovanou kvalifikaci.

 

„Visegrádská čtyřka má smysl.“

 

V programu se objevuje také visegrádská čtyřka, má však v dnešní době ještě smysl? Není toto společenství, které čelí kritice kvůli nedostatku společných témat a neliberálním tendencím, překonané? V čem je lepší Visegrád než rozvíjení spolupráce na bilaterální úrovni?

Sousedy si nevybíráme, žijeme v určitém regionu a historicky máme se zeměmi Visegrádu spoustu společného. Všechny země si v EU hledají spojence, vždy je potřeba mít menší skupinu zemí, které prosazují podobné názory a priority, ať už je to spolupráce severských zemí anebo jihoevropských států.

Máme zde Polsko, které je dnes problematické, nicméně se mu po vstupu do EU podařilo stát se regionální velmocí. ČR je 11. země, co se týče počtu obyvatel, Maďarsko je také významné svou rozlohou. Myslím si, že Visegrád má smysl a měli bychom této platformy využít.

Otázkou však je, kam dnes směřuje vývoj v těchto zemích. S kritikou neliberálních tendencí souhlasím a doufám, že se nejedná o předzvěst směřování v ČR, jelikož se obávám, že by to po říjnových volbách mohlo takto dopadnout.

Visegrádská čtyřka má určitě svůj význam, bohužel v minulosti neprokázala svoji funkčnost, protože se, pokud se jednalo o konkrétní partikulární zájmy, některá ze zemí trhla. Jedním z našich návrhů je, že by ČR mohla být iniciátorem toho, aby Visegrád začal více spolupracovat, plnit svou roli. Na nižších úrovních, v případě, že ČR hledá spojence, jsou pro nás přirozeným partnerem ostatní visegrádské země, tedy tímto způsobem již fungujeme. V zájmu prosazení svých zájmů v EU je jedinou možností hledat si partnerství, ať už se jedná o slavkovský formát, Visegrád anebo Visegrád + další státy.

 

„Měli bychom převzít iniciativu jak ve Východním partnerství, tak ve vztahu k Rusku.“

 

„Základním východiskem zahraniční politiky České politiky bude důraz na dodržování lidských práv a demokratických principů ve světě.“ Upřednostňujete tedy lidskoprávní dimenzi české zahraniční politiky před tou ekonomickou?

Říkáme, že lidská práva, která jsou jedním z hlavních pilířů západní civilizace, za „kšeft“ prodat nelze. Samozřejmě, že je také důležitá ekonomická spolupráce, myslím však, že někdy upřednostňujeme kabát před košilí – když se podíváme na čínské investice v ČR, zjistíme, že jsou zcela mizivé ve srovnání s investicemi zemí EU. Naším nejbližším ekonomickým partnerem je Německo, potažmo EU.

Pochopitelně spolupráce s východními zeměmi – Čína, Rusko aj. – je přínosná, ne však výměnou za to, že zapomeneme na lidská práva. Co se týče lidských práv, je lepší prosazovat naše priority prostřednictvím mezinárodních organizací jako je OSN. V rámci bilaterálních vztahů naprosto nezafunguje to, pokud náš prezident na okraj jednání zmíní lidská práva.

Dříve jsme byli bráni za jednu ze zemí, která byla výrazná v agendě lidských práv na půdě OSN, bohužel jsme od toho již upustili, což je velká škoda. Ve vztahu k Rusku se mi osobně velmi líbil masarykovský a poté dienstbierovský model ČR jako mostu mezi Západem a Východem. Pracuji jako expert na projektu EU v Gruzii a ČR má zde daleko lepší pozici než Angličané nebo Rakušané, protože s Gruzijci máme spoustu společného. I v Rusku se na nás ze zemí EU pohlíží skoro nejpříznivěji, pokud by někdo měl sehrát mediační roli mezi EU a Ruskem, i v rámci dodržování lidských práv, tak právě Česká republika. Měli bychom převzít iniciativu jak ve věci Východního partnerství, tak vztahu k Rusku.

 

„V OSN jsme oproti minulosti velmi vyklidili pozice.“

 

Zmiňoval jste OSN, podpořili byste její reformu. Co by tato reforma měla obsahovat? Usilovali byste o to, aby se ČR stala členem Rady bezpečnosti?

Buďme realisté, reforma OSN je problematická a na delší dobu. Obecně lze říci, že Rada bezpečnosti neodráží dnešní složení světa, naopak je odrazem výsledků druhé světové války. Pokud se řeší problém, který je v určitém regionu/skupině zemí ten hlavní, tak by měli být zástupci těchto regionů přítomni, což znamená, že by v Radě bezpečnosti měly být země jako Indie, zástupce Afriky či Latinské Ameriky. Určitě bychom měli o křeslo usilovat, mrzí mě, že aktivita v OSN pro nás není prioritou.

V rámci dodržování lidských práv, globální odpovědnosti, vnímáme migraci a terorismus nikoli jako příčinu mezinárodní nestability, ale jako jejich důsledek. Měli bychom v tomto spíše předcházet vzniku konfliktů než poté řešit důsledky tohoto pohybu. Měli bychom být v OSN aktivnější, oproti minulosti jsme velmi vyklidili pozice, což je velká chyba naší zahraniční politiky.

Jak říkal Hammarskjöld: „OSN nebylo vytvořeno, aby dostalo lidstvo do nebes, ale zabránilo jeho pádu do pekla.“ Takto bychom OSN měli vnímat, je to jediná celosvětová platforma, v níž jsou, až na výjimky, zastoupeny všechny země světa, čehož lze využít k donucení dodržování mezinárodního práva a pořádku.

Jaké místo ve vašem pojetí české zahraniční politiky zabírají transatlantické vztahy?

USA jsou naším strategickým spojencem, jsou součástí západní civilizace nejenom v rámci obranných vazeb, ale i sdílení hodnot a ekonomické spolupráce. Otázkou není, zda spolupráci s USA ano nebo ne, a to i přesto, že současný americký prezident je z mého ohledu šílený a chová se zcela iracionálně. Avšak věřím v brzkou změnu politické reprezentace.

USA jsou přirozeným spojencem a jen pokud budeme postupovat společně, můžeme čelit dnešním hrozbám.

Kyberbezpečnost je jedním z předních témat vašeho programu. Usilujete o to, aby si AČR zajišťovala veškeré IT záležitosti sama a byly vyloučeny externí firmy. Kde chcete získat prostředky, k tomu, abyste dokázali zaplatit IT odborníky, kteří v soukromém sektoru dostanou mnohem více peněz?

Kyberprostor je jednou z oblastí, do které se dnešní hrozby přesunují a kyberbezpečnost je tak velmi důležitým tématem, obzvlášť, když se podíváme, jakým způsobem byly ovlivněny volby v USA.

Chceme zvýšit rozpočet na obranu na 2 % HDP. Je jasné, že pokud chceme získat špičkové odborníky , tak je třeba tyto odborníky dostatečně zaplatit. Zároveň prosazujeme  e-government, díky němuž se například v Estonsku podařilo ušetřit 2 % HDP.

Pokud chceme e-government, nota bene elektronické volby, tak je třeba posílit kyberbezpečnost. V případě, že dokážeme ušetřit 2 % HDP, věřím, že nalezneme peníze na to, abychom zaměstnali schopné lidi, kteří tuto kyberbezpečnost zajistí.

Co se týče elektronických voleb, zprvu jsme po vzoru Estonska tento návrh velmi podporovali, ale následně jsme s ohledem na hrozbu ovlivnění hackery od elektronických voleb ustoupili. Rádi bychom je prozatím vyzkoušeli pouze pilotní verzi v rámci senátních voleb.

Podporujete plány Komise na vytvoření nové jednotky zabývající se kyberbezpečností a spolupráci s NATO v této oblasti?

Určitě. Teroristické útoky nám bohužel ukazují, že spolupráce vázne zejména na sdílení informací tajných služeb. Chceme-li prohlubovat bezpečnost, musíme v této oblasti v rámci NATO daleko lépe spolupracovat.

Důležité je, aby dané jednotky byly účinné, aby jako např. Evropská pobřežní služba nefungovaly pouze na papíře, v praxi však nikoliv. Často se v médiích píše, že nemáme evropskou armádu, Evropská bezpečnostní a obranná politika, dnešní Společná bezpečnostní a obranná politika, se však začala budovat již v roce 1998. Potřebné věci máme, ale neumíme je použít.

 

„V případě posilování evropského obranného pilíře se posiluje i NATO.“

 

Jste pro zvýšení příspěvku na obranu na 2 % HDP. Zajistit bezpečnost nám má Aliance anebo věříte právě ve společnou evropskou armádu?

Původně vznikala Evropská obranná iniciativa v rámci NATO, paralelně vznikala Evropská bezpečnostní a obranná politika v rámci EU, s čímž NATO nakonec na bázi mechanismu Berlín, Berlín + souhlasilo.

Není třeba si vybírat mezi Aliancí a společnou evropskou armádou. V případě posilování evropského obranného pilíře se de facto posiluje i NATO jako celek. Myslím, že to stejně vnímají i USA. V žádném případě nebudujme dvojité struktury. Obranyschopnost Evropy by měla být posilována také specializací jednotlivých členských států – každá země by měla mít svoji odpovědnost v určité oblasti. Není možné budovat univerzální armádu v každé jednotlivé zemi.

Co se týče migrační krize, jste pro prevenci v daném teritoriu. Zároveň předpokládáte větší a koordinovanější ochranu vnějších hranic EU. Jak si tuto ochranu představujete?

Každá armáda má určitý počet vojáků a je naivní si myslet, jak říká například pan Babiš, že si uchráníme své hranice sami. Nicméně Evropská unie jako celek má dostatečný počet vojáků a tyto vojáky můžeme nasadit na vnější hranice v regionech, kde je to potřeba. Nestačí desítky, stovky vojáků, navíc pouze některé státy disponují námořními silami, nutná je tedy spolupráce členských států. Toto je cesta, jak ochránit vnější hranice.

Celá tato ochrana vnějších hranic je však stále ve fázi diskuze, i přestože jsme měli migrační krizi očekávat, protože tyto problémy zde byly a jsou dlouhodobě. Nic jsme s nimi nedělali a teď, bohužel, pouze hasíme oheň. Další důležitou věcí jsou check-pointy v Libyi a jiných státech, protože poté, co se tito lidé dostanou do Evropy, je s jejich identifikací obrovský problém. Bezpečnost je na prvním místě.

„Jasně formulovat pozici ČR jak dovnitř státu směrem k občanům, tak navenek.“ Jaká pozice ČR vlastně je?

Patříme na Západ, měli bychom být aktivními spojenci, prosazovat naše hodnoty skrze aktivní účast v regionálních či mezinárodních organizacích. Z hlediska ekonomické, ale i politické spolupráce je pro nás určitě prioritou Evropská unie, z bezpečnostní stránky NATO a z hlediska globální odpovědnosti OSN.

Problémem je naše dvojkolejnost, rozpory mezi zahraniční politikou, kterou vykonává prezident a vláda, což se projevilo u všech českých prezidentů. Zahraniční politiku jednoznačně formuluje vláda na základě koncepcí, které nemají platit pro volební období, ale mají být dlouhodobější. Prezident tak sice reprezentuje stát navenek, nicméně by se měl řídit schválenou koncepcí zahraniční politiky. Takto je to standardní ve většině civilizovaných zemí a mělo by to tak být i v ČR.

V neposlední řadě by se mělo občanům vysvětlovat, proč má smysl být v Evropské unii, jelikož v tom má spousta lidí zkreslené představy. Vysvětlovat, co nás vede k určitým rozhodnutím a proč.

Také ekonomická dimenze je důležitá, jsme součástí globalizovaného světového obchodu. I přes to bychom však neměli rezignovat na lidská práva, ta jsou totiž jednou ze základních hodnot západní civilizace.

O autorovi: Monika Tesařová

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace