Spory o vodu na hranicích Izraele a Libanonu

Hornatý pás země na hranicích Izraele, Libanonu a Sýrie je sporným územím, nad nímž má v současnosti kontrolu židovský stát. Jedná se o důležitou oblast z pohledu vodní bezpečnosti, protože zde protékají některé přítoky řeky Jordán, která je pro Izrael druhým nejdůležitějším zdrojem vody. Zároveň se farmy Šibáa staly novodobým důvodem existence ozbrojeného boje hnutí Hizballáh, které požaduje stažení izraelských vojáků. Tyto důvody činí z tohoto nevelkého území strategicky důležitou oblast pro zajištění bezpečnosti židovského státu.

Farmy Šibáa je území rozkládající se na pomezí Izraele, Sýrie a Libanonu. Jedná se o nevelkou hornatou oblast o rozloze přibližně 25 kilometrů čtverečních, která je střídavě nárokována jednotlivými zeměmi v jejím bezprostředním okolí. Přes svou nepatrnou velikost je však tato oblast důležitá nejméně ze dvou strategických důvodů, které spolu do určité míry souvisí. Prvním z nich je tzv. vodní bezpečnost (water security) a druhým je geografická poloha na severním okraji Izraele, který se dá považovat z bezpečnostního hlediska za nejhůře ubránitelnou část židovského státu.

K pochopení současného stavu kolem farem Šibáa je zapotřebí krátký historický exkurz. Po podepsání Sykes–Picotovy dohody v roce 1916 byl Blízký východ rozdělen na sféry vlivu mezi Francii a Velkou Británii – Londýn získal do své sféry vlivu Jordánsko a přímou kontrolu nad oblastí dnešního Iráku. Paříž si nárokovala vliv na území dnešní Sýrie a Libanonu, a zároveň měla přímou kontrolu nad pobřežními oblastmi těchto států a částí jižní Anatolie v dnešním Turecku. Tento nárok během několika let vykrystalizoval do podoby Francouzského mandátu Sýrie a Libanonu. V druhé půlce dvacátých let došlo k podepsání smluv definujících hranice s okolními státy, ale nikdy se tak oficiálně nestalo uvnitř samotného Francouzského mandátu Sýrie a Libanonu. Rozdělení území vždy skončilo pouze na papírových mapách, které nejdříve přiřkly farmy Šibáa Libanonu, a později se farmy objevovaly na území Sýrie. Ačkoliv se tamější obyvatelé vnímali jako Libanonci a stejně tak vláda v Bejrútu považovala území za svoji integrální součást, na dobových mapách se uvádělo, že Šibáa patří Sýrii.

Izraelské dělostřelectvo v oblasti farem Šibáa. Copyright profimedia.cz

Situace se dramaticky změnila po roce 1967, kdy během Šestidenní války Izrael zabral Golanské výšiny a současně s nimi i farmy Šibáa. Na dnešní situaci měl také vliv jiholibanonský konflikt odehrávající se v bezpečnostní zóně na jihu Libanonu mezi Izraelem a několika vzbouřeneckými skupinami. V roce 2000 došlo k ukončení konfliktu, Izrael se stáhnul z libanonského území, ale ponechal si kontrolu na farmami Šibáa. Izrael tvrdí, že území je syrské a spadá pod Golanské výšiny (stejný postoj zastává i OSN), a proto Libanon nemůže požadovat odchod izraelských jednotek. Bejrút naopak namítá, že farmy patří pod libanonskou správu, což podporuje i Sýrie, která může tuto „hůl“ snadno použít proti Izraeli. Do této nepřehledné situace ještě vstoupilo hnutí Hizballáh, které si z farem Šibáa vytvořilo nový raison d’etre. Hizballáh odmítá tvrzení, že se Izrael stáhl ze všech libanonských území, a ospravedlňuje takto svoji další existenci a pokračující útoky na izraelské cíle.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, Šibáa farmy hrají důležitou roli v otázce vodní bezpečnosti. V regionu, který je známý svým suchým podnebím, je voda velmi ceněnou a strategickou komoditou. Všechny státy v regionu se tedy snaží zajistit pro sebe a svoje obyvatele spolehlivé zdroje vody. Zatímco Libanon a Sýrie nepatří do nejohroženější skupiny států ohledně „vodní chudoby“ (water poverty), Izrael, Jordánsko a Palestina se pohybují pod spodní hranicí, která byla stanovena na 1000 kubických metrů vody na osobu za rok. Pro Izrael a Palestinu je jedním z nejdůležitějších zdrojů vody řeka Jordán, která se vlévá do Galilejského jezera a je napájena z několika zdrojů. Ty mají z větší části původ mimo hranice židovského státu a některé vyvěrají či protékají právě přes Golanské výšiny a farmy Šibáa. Vzhledem ke své pozici po proudu řeky je pro budoucnost Izraele naprosto esenciální, aby si zachoval kontrolu nad těmito vodními zdroji.

Samozřejmě, že řeka Jordán a její přítoky nejsou jedinými izraelskými zdroji vody, ale diverzifikace je velmi důležitým aspektem zajištění bezpečnosti. V tomto ohledu je židovský stát v blízkovýchodním regionu rozhodně nejpokrokovější. V reakci na velmi suché roky na začátku 21. století se Izrael více zaměřil na efektivní využívání vody a rozhodl se investovat do odsolovacích zařízení. Odsolování nyní zajišťuje kolem 40 % izraelské pitné vody a v roce 2050 by to mělo být až 70 %. Dalším odvětvím, ve kterém má Izrael dokonce světové prvenství, je recyklace odpadní vody – židovský stát recykluje kolem 86 % všech odpadních vod, které pak dále využívá zejména v zemědělství. Tato technologie s sebou nese i některé negativní průvodní jevy – například odsolování, které není zrovna šetrné k přírodě, neboť slaný koncentrát se vrací zpátky do moře, kde postupně dochází ke zvýšení slanosti vody, což může ovlivnit mořský ekosystém. Celý proces je velmi energeticky náročný, a tudíž i drahý (jeden kubický metr vody je až dvakrát dražší než stejné množství z přírodních zdrojů). To znamená, že zvýšení závislosti na vodě z odsolovacích stanic také zvýší závislost na dovozu energetických zdrojů. Samotná zařízení se pak samozřejmě mohou stát například strategickým cílem teroristických skupin.

Druhou důležitou charakteristikou farem Šibáa je jejich geografická poloha na hranicích Izraele a Libanonu. Na západě je židovský stát obklopen Středozemním mořem, pouště na jih od Ejlatu a Akaby jsou velmi těžce propustné. Podobná je i situace na východě, kde přirozenou hranici tvoří řeka Jordán, za kterou se přibližně 20–30 kilometrů opět rozkládají nehostinné pouště. Jiná situace je na severu, kde sice teče řeka Lítání, ale nedá se hovořit o přirozené hranici, neboť Lítání se rozprostírá až v Libanonu. Dalo by se tedy říci, že sever je pro Izrael z bezpečnostního hlediska jeho nejslabší částí. Pro posouzení celé situace je důležité vzít v potaz politickou realitu jeho severního souseda, Libanonu, který je politicky velmi nestabilní a vnitřně rozdělený. Hnutí Hizballáh je jednou z vůdčích politických i vojenských libanonských sil, a jeho zapojení do války v Sýrii na straně vládních sil ještě více polarizovalo tento stát, kde se exekutiva dělí mezi křesťany, sunnity a šíity. Syrský konflikt přivedl do Libanonu přes milion uprchlíků, kteří ovlivňují stabilitu této nevelké země. Bohužel Libanon není technologicky tak vyspělý jako Izrael, a špatná infrastruktura, znečištění vodních zdrojů, neekonomické využívání vody, dlouhodobá sucha a globální změna klimatu se ještě více zhoršují s uprchlickou krizí.

Voda, respektive její nedostatek, funguje jako multiplikátor ohrožení a zvyšuje šanci na ozbrojený konflikt. V tomto případě by se střetly síly izraelské armády a hnutí Hizballáh, který během syrského konfliktu zvýšil svoji přítomnost v jižní Sýrii a Libanonu. Experti se rozcházejí v názoru, jaký vliv má syrská válka na toto šíitské hnutí. Někteří se domnívají, že došlo k silnému oslabení Hizballáhu kvůli vysokým ztrátám čítajícím až 1500 mrtvých a kolem 5000 zraněných. Jiní argumentují tím, že se Hizballáh v bojích zocelil a získal mnoho ofenzivních zkušeností – v Sýrii nevede malé úderné týmy, ale jednotky o několika stovkách členů, které musí mít vyřešenou logistiku a telekomunikaci. Na čem se experti ale shodují, je předpoklad, že hnutí Hizballáh v současnosti představuje pro izraelskou bezpečnost největší nebezpečí. Podtrhuje to fakt, že po válce s Izraelem v roce 2006 výrazně vylepšoval své zásoby zbraní, a již od roku 2012 izraelská armáda operuje s předpokladem, že Hizballáh disponuje balistickými raketami s dlouhým doletem a ruskými obrannými systémy. Mimo jiné má také k dispozici střely SCUD, Fateh 110 a moderní protiletadlové střely Yakhont. 

Současná situace pro Izrael nevyznívá negativně, je však důležité si uvědomit, že v budoucnu bude muset čelit několika zásadním výzvám. Voda bude hrát na nestabilním Blízkém východě čím dál tím důležitější roli. Z pohledu vodní bezpečnosti se zdá, že je Izrael relativně zajištěn. Pokud však sousední státy budou trpět akutním nedostatkem vody, dojde tím i ke zhoršení bezpečnostní situace židovského státu. Z tohoto důvodu je pozitivní, že se Izrael snaží díky své technologické vyspělosti udělat z vody spojující prvek, zajišťující stabilitu skrze společný projekt s Palestinou a Jordánskem. Jedná se o „Red Sea–Dead Sea Project,“ který v sobě spojuje odsolovací zařízení, z něhož budou těžit všechny výše zmíněné státy, a zároveň kanál spojující Rudé a Mrtvé moře, jenž zajistí odtok solného koncentrátu zpátky do Mrtvého moře, čímž by se mělo zabránit jeho postupnému vysoušení. Tento a další projekty ovšem neznamenají, že by Izrael měl jakkoliv polevit v ochraně hranic a vodních zdrojů na severu země, kde mu v blízké budoucnosti může hrozit nebezpečí ze strany Hizballáhu.

O autorovi: Jan Faltys

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace