Společná evropská armáda – možnosti a překážky realizace

  • Redakce ESJ
  • 15.11.2016 10:26

V současné době je v politických a mediálních kruzích často zmiňován návrh na vytvoření společné evropské armády. Avšak již chybí podrobnější informace o jeho přesných představách, východiscích a možných dopadech. Je tato myšlenka vůbec realizovatelná? Jak by vlastně měla vize společné evropské armády vypadat a jak zapadá do celkového kontextu bezpečnostně-politické situace? 

Pod tlakem událostí, jež ovlivňují v podstatě celou Evropskou unii, jako je migrační krize, teroristické útoky na evropském území či vzrůstající napětí mezi Západem a Ruskem, začaly v posledních letech zesilovat hlasy volající po hlubší a širší integraci obrany EU. Mezi dosavadní integrační snahy EU v oblasti obrany patří například evropská bojová uskupení (EU Battlegroups), jež jsou poté podřízena přímo Radě Evropské unie. V současnosti jich existuje 18, přičemž vycházejí ze Společné bezpečnostní a obranné politiky EU (CSDP). Jde o multinárodní jednotky o velikosti praporu (1 500 mužů), které fungují na rotační bázi, kdy každý půlrok jsou vybrána dvě bojová uskupení, která musí být připravena k okamžitému nasazení na obranu zájmů a teritoria Evropské unie. Nelze také nezmínit Vojenský štáb Evropské unie (VŠ), který je součástí kanceláře šéfky evropské diplomacie a má celkově spíše konzultační charakter. Jeho další funkcí je také dohlížet na operace vycházející opět z CSDP a koordinovat nasazené síly jednotlivých států EU v rámci dané mise. VŠ tak dohlížel například na mise EUFOR Althea v Bosně a Hercegovině či EUFOR Concordia v Makedonii. Vojenský štáb EU však přímo neřídí vojenské mise pod hlavičkou EU, toto má na starosti operační velitelství (OHQ), které dále zřizuje velitelství sil pro danou misi v kompetenci konkrétní členské země a podléhá schválení Rady EU. Na zahraničních misích lze ale pozorovat dobré fungování jak Vojenského štábu, tak i operačních velitelství a jejich kvalitní součinnost. Tato možnost však nikdy nebyla využita v rámci řešení vážné krizové situace na území EU vyžadující vojenský zásah.

I přes ambiciózní plány vytvoření společné evropské armády v současné době neexistuje jednotný koncept, který by byl alespoň zčásti představen veřejnosti. Proto není zcela jasné, jakou podobu by prohlubování integrace evropské obrany mělo mít, byť některé náznaky možného směru, kterým by se tato otázka mohla ubírat, existují.

Celounijní úroveň

Předseda Evropské komise (EK) Jean-Claude Juncker na zasedání Evropského parlamentu dne 14. září 2016 hovořil o nutnosti vytvoření společného evropského vojenského velitelství. Dle jeho vyjádření má absence podobné stálé struktury za následek zbytečné plýtvání finančními prostředky na duplicitní mise. Dále také uvedl, že by tento krok měl vést k následnému vytvoření společné vojenské síly mezi jednotlivými členskými státy, která by v některých případech mohla být ovládána Evropskou unií jako takovou. Mimoto také dementoval často skloňovaný argument o tom, že by tyto snahy podmiňovaly fungování a efektivitu Severoatlantické aliance (NATO). Šéfka evropské diplomacie Federica Mogherini navíc zdůraznila, že má nyní EU v této otázce politický prostor pro rozhodnutí, která by dříve byla neproveditelná. Narážela tak velmi pravděpodobně na rozhodnutí Velké Británie o odchodu z EU, které odstranilo jednu z hlavních překážek pro hlubší evropskou obrannou integraci.

Předseda Evropské komise zmínil, že vytvoření společného velitelství by mělo vést k institucionalizaci a integraci evropských obranných sil za účelem vytvoření jednotné bojové síly. Bojová uskupení jsou rozhodně pro odražení velkého útoku státního aktéra typu Ruska v logice hybridní války nedostatečná. Tato iniciativa by měla vést jednak ke zvýšení efektivity a snížení nákladů, a to především z dlouhodobějšího hlediska. Dále by pak zvýšila schopnosti rychleji reagovat na závažné hrozby agrese, zejména ze strany státních aktérů.

To jsou do jisté míry opodstatněné argumenty. Není však zcela jasné, jakou konkrétní podobu by toto společné velitelství či společné vojenské síly měly mít. Některé zdroje hovoří o vizi, kdy by tuto velicí strukturu měly tvořit síly Francie, Německa, Itálie a Polska, přičemž již nezmiňují zapojení dalších států. Vyvstávají zde také otázky, kde by mělo být velitelství umístěno, jaké by byly jeho kompetence? Další problematickou otázkou je tříštění sil a střet zájmů s NATO. Byť byla tato otázka předsedou EK dementována, nejsou k dispozici konkrétní informace, které by relevantně vyvrátily možné negativní dopady na fungování NATO.

Na druhou stranu je faktem, že schopnosti jednotlivých evropských ozbrojených sil států EU jsou bez jejich hlubší kooperace a stmelení velmi omezené, a v rámci srovnání s nejčastěji skloňovanou hrozbou, kterou představuje agresivní politika Ruské federace, jsou téměř žalostné. Při jejich podrobnějším zkoumání zjistíme, že odhady o tom, že ruským vojskům by postačovalo pouhých pár dní na obsazení Pobaltí, nejsou nikterak nereálné, a jsou spíše smutným faktem. Je to do jisté míry způsobeno tím, že se státy EU dlouho spoléhaly na vojenskou sílu Spojených států jakožto hlavního spojence, a upozaďovaly investování do svých ozbrojených sil a do obranného sektoru obecně. Což je viditelné hlavně v rámci Severoatlantické aliance. Pouhých 5 států z celkových 28 členů NATO vyčleňuje stanovené     2 % HDP na obranu, přičemž jedním z nich jsou logicky Spojené státy. Hlavní zastánci společné evropské armády jako Německo či Francie mezi nimi však nefigurují.

Konflikt na Ukrajině a vzrůstající napětí mezi Ruskem a Západem ukázaly, že ani Spojené státy nemusí vždy fungovat jako dostatečně odstrašující element. Evropa začíná zjišťovat, že pokud bude chtít do budoucna zajistit svou bezpečnost, bude se o to muset více zasadit ona sama, a nespoléhat se na silného zámořského spojence. Navíc podle výzkumů a expertních šetření se ukázalo, že v případě masové vojenské agrese jiného státu by stávající integrační řešení typu bojových uskupení EU byla značně nedostačující.

Státní úroveň

Pokud se přesuneme na úroveň jednotlivých členských států, zde prosazují myšlenku společné evropské armády především Francie a Německo. Německá kancléřka Angela Merkelová či francouzský prezident Hollande vyjádřili podporu návrhu předsedy EK. Některé státy V4, jako Česká republika či Maďarsko, sice také podpořily myšlenku evropské armády, avšak jejich odůvodnění této podpory je specifičtěji zaměřeno. Důvodem pro jejich podporu návrhu je především migrační krize, kdy přínos společné armády vidí především v možnosti důkladnější kontroly společných hranic EU. Co se týče Polska a Slovenska, jejich pohled je poněkud střízlivější a více je v jejich vyjádřeních znát obava z podkopávání úsilí budovaného v rámci NATO. Konkrétně pak tyto obavy cílí na možnou duplikaci struktur a fungování NATO, tříštění sil a finančních prostředků, na které menší státy nemají kapacity a pravděpodobně do budoucna ani mít nebudou. Stejně jako pobaltské státy se navíc Polsko mnohem více obává ruské agrese, a jejich dosavadní silná orientace na spolupráci v rámci již zmíněného NATO také způsobuje onen zmíněný střízlivější a opatrnější přístup. Zástupci pobaltských států také zmiňují otázku suverenity co do kontroly nad ozbrojenými silami a obav z jejího přílišného narušení nevhodně nastavenou institucionalizací.

Tyto státy také poukazují na fakt, že zaručení společného postupu a vojenské pomoci proti agresorovi je věc do jisté míry problematická již v rámci NATO, kdy článek 5 explicitně neuvádí nutnost poskytnout vojenskou pomoc. V podstatě může jít o pomoc jakoukoliv, tedy i nevojenského charakteru. Jak by byla tato věc řešena v rámci hlubší integrace evropských ozbrojených sil, kdo by rozhodoval o tom, že státy musí vojensky pomoci jinému členovi a zda by existoval mechanismus vynucení tohoto rozhodnutí, jsou klíčové otázky, na které ovšem vzhledem k nedostatku informací nelze odpovědět.

Realizace

Co se týče samotné realizace plánů, které nastínili evropští politici, vytvoření společného velitelství a následně jednotné bojové síly většího rozsahu než jsou nynější bojová uskupení, teoreticky to realizovatelné je. Šlo by sice pravděpodobně o proces, jenž by si vyžádal řádově roky, než by byl dotažen k funkčnosti a použitelnosti, avšak mohl by se inspirovat u fungování NATO.

Problémem by mohla být dislokace jednotek, které by se buďto musely permanentně stěhovat, tudíž by musely být vytvořeny základny a zázemí vyloženě pro tyto jednotky, jelikož reakční doba v případě zachování domovských základen rozmístěných napříč Evropou by byla nejspíše nedostačující. Složení společného velitelství by teoreticky mohlo fungovat opět na rotační bázi, jako tomu je u bojových uskupení. Další možností by bylo vytvoření integrovaných vojenských uskupení geograficky blízkých útvarů, aby se předešlo stěhování a zároveň byla zkrácena reakční doba. Musely by se navýšit počty společných cvičení a více se zaměřit na proces standardizace, kde by se opět dala brát inspirace z NATO a norem STANAG.

Návrh na společný obranný rozpočet EU, který prosazuje mimo jiné německý ministr financí Wolfgang Schäuble, je také velice pravděpodobně realizovatelnou věcí. Ten by se poté mohl dělit na konkrétní kapitoly, do kterých by poté mohly jednotlivé členské země přispívat. Jednalo by se například o kapitolu na společné investice, o kapitolu na zajištění chodu velitelství a organizace či kapitolu na podporu financování samotných operací. Otázkou však zůstává, jak by na toto reagovaly ekonomiky jednotlivých států a zda by byly schopné toto přispívání pokrýt, aniž by nějak utrpěla schopnost financovat vlastní ozbrojené síly a udržovat a zlepšovat jejich schopnosti.

V neposlední řadě jde také o otázku toho, jak by bylo řešeno rozhodování o použití společné evropské armády. Jak již bylo řečeno z úst šéfa evropské komise, v určitých případech nutné nouze by měla o nasazení těchto sil rozhodovat sama EU. Avšak jak by měl být rozhodovací proces legislativně ukotven, jaká konkrétní instituce EU by měla mít pravomoc schvalovat a řídit toto nasazení i či jak by obecně fungoval mechanismus konsenzu v této otázce, může být nyní pouze předmětem diskuze.

Shrnutí a doporučení

Prvotní snahou států EU by mělo být navýšení financování rozpočtu ozbrojených sil a doplnění schopností v oblastech, kde jsou nedostatky nejcitelnější, a to pokud možno v co nejkratším čase. Dále by mohla integrace pozvolna pokračovat zintenzivněním společných cvičení a organizováním větších multinárodních bojových celků, než jsou dosavadní praporní bojová uskupení. Těžiště ze spoléhání se na Spojené státy by se mělo pomalu ale pečlivě přesouvat na bedra evropských armád. Zde by bylo nutné dbát na synergii se strukturami NATO, čerpat poznatky a zkušenosti z jejich fungování a omezit duplikaci a zbytečné tříštění sil a prostředků. Zde by také mohl být prostor pro již zmíněné vytvoření společné velicí struktury, která by mohla inkorporovat Vojenský štáb EU, a mít tak větší kompetence v závislosti na probíhající hlubší integraci.

V současné situaci je velmi problematické predikovat budoucí vývoj vzhledem k nedostatku informací o konkrétním návrhu společné evropské obrany, který nejvyšší unijní představitelé stále drží takříkajíc pod pokličkou. Události jako Brexit či americké prezidentské volby společně s růstem napětí mezi Západem a Ruskou federací dávají tušit, že vůle k uspíšení realizace tohoto plánu se bude v rámci Unie projevovat častěji a důrazněji. Zaostalé vojenské schopnosti, nízké výdaje na obranu většiny států EU a problematiku plnění závazků k poskytnutí vojenské pomoci však vytvoření jednotné armády nevyřeší. Konkrétním plánům na vytvoření evropské armády tak musí hlavně předcházet změna v přístupu evropských států k obraně jako takové.

O autorovi: Redakce ESJ

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace