Dopad zrušení sankcí EU vůči Bělorusku

  • Roksolana Dryndak
  • 20.4.2016 10:59

Evropská unie 15. února 2016 s konečnou platností zrušila sankce vůči třem běloruským firmám a 170 osobám spojeným s režimem Alexandra Lukašenka. Jedná se tak o další krok v rozmrazování vztahů mezi EU a Běloruskem. Do jaké míry může EU využít ekonomické slabosti Ruska k rozšíření vztahů s Běloruskem?

Evropská unie 15. února 2016 s konečnou platností zrušila sankce vůči třem běloruským firmám a 170 osobám spojeným s režimem Alexandra Lukašenka. Omezení stále zůstává v platnosti pro čtyři osoby zodpovědné za zmizení politických aktivistů z let 1999 až 2000, a stejně tak zůstává embargo na dovoz a vývoz zbraní. Rada Evropské unie tak rozhodla po čtyřměsíční zkušební lhůtě, a zahájila tím další fázi oteplení vztahů s Běloruskem. Tento krok je obzvlášť podstatný v kontextu výrazného zhoršení vztahů Evropské unie a Ruské federace. Je však otázkou, zda toto uvolnění bude mít kýžený dopad na liberalizaci režimu nebo zda se jedná jen o další krok, který nepovede k žádným změnám režimu, a jen napomůže k nekonečnému lavírování Lukašenkova režimu.

Jako důvod zrušení sankcí uvedla vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federica Mogherini pozitivní trend uvolňování autoritativního režimu. Jako hlavní popud zřejmě zapůsobilo listopadové propuštění několika politických vězňů, stejně jako nezanedbatelná role mediátora ve vyjednání minských dohod mezi Ruskou federací, Ukrajinou a donbaskými separatisty. Hlavním cílem zrušení sankcí je dle evropských představitelů podpora liberálních tendencí režimu. Unie si od zrušení sankcí slibuje také úpravy běloruského volebního zákona již v roce 2016 a vytvoření nových politických stran  žádná nová strana v zemi nevznikla již od roku 2000. Ve světle reálného vývoje je však patrné, že naděje na liberalizaci a propuštění politických aktivistů nebyly jedinými důvody takto razantního rozhodnutí. Lze usuzovat, že velkou roli hrála snaha přiblížit Bělorusko vlivu Unie, přičemž tento krok umožnila dnešní ekonomická situace v Ruské federaci, na níž je Bělorusko značně závislé. Kombinace účinků sankcí vůči ruským společnostem a nízké ceny ropy značně omezují příliv ruského kapitálu do Běloruska, stejně jako ruskou ochotu neustále sanovat běloruský rozpočet v podobě půjček a nízkých cen ropy.

Pokud se podíváme na míru liberalizace režimu, dle zprávy Organizace spojených národů se žádné změny nekonaly. Nedošlo k uvolnění tlaku na občanskou společnost ani na média. Nebyly přijaty žádné změny složení nejvyšších státních orgánů ani nebyly navázány kontakty mezi nynější garniturou a opozicí. Ačkoliv akční program Unie zahrnuje podporu politické plurality v zemích východní Evropy, doufat v nějaké výraznější zapojení běloruské opozice je zbytečné. Běloruská opozice se totiž dlouhodobě vyznačuje svou slabou vnitřní organizací, neschopností opozičních stran dohodnout se na společném strategickém plánu a základních tezích, a zejména velkými osobními ambicemi jednotlivých politiků. To se projevilo zejména v roce 2010, kdy se po prezidentských volbách v ulicích Minsku shromáždilo přibližně 40 tisíc lidí na protirežimní demonstraci. Opozice nedokázala ani jednotně vystoupit na pódiu, natož poskytnout reálný scénář v boji s režimem. Od roku 2010 se tak neobjevila žádná výrazná osobnost na politickém poli. Od nástupu Lukašenka nevznikla žádná nová politická strana a zanedbatelná role opozice vytváří jen zdání politického pluralismu. Absence jakéhokoliv programu a zejména zájmu a důvěry obyvatelstva tak v krátkodobém horizontu vylučuje její akceschopnost.

Foto: Násilné potlačení demonstrace v roce 2010. Copyright profimedia.cz

Zrušení restrikcí je z dlouhodobého hlediska již očekávaným krokem v rámci vztahů Unie a Běloruska, kolotoč uvalení a zrušení sankcí se opakuje již poněkolikáté. První uvalení se datuje k roku 2004, kdy Evropská unie s velkým zpožděním reagovala na to, že běloruská prokuratura ani nezapočala vyšetřování zmizení politických aktivistů Viktora Gončara, Jurije Zacharenka, podnikatele Anatolije Krasovského a novináře Dmitrije Zavadského z let 1999 až 2000. Následovala sekvence nových dílčích omezení, uvalena vždy rok po prezidentských a parlamentních volbách, jež byly považovány za zmanipulované. Sankce byly namířeny na osoby a společnosti blízké politickému vrcholu země. Obsahovaly omezení vstupu osob na půdu Evropské unie, zmražení finančního kapitálu osob a firem a embargo na dovoz a vývoz zbraní a předmětů použitelných k vnitřní represi (obušky, nástroje mučení apod.). V roce 2008 se udála významná diplomatická roztržka, kdy Alexandr Lukašenko nařídil vystěhování západních diplomatů z jim určených rezidencí. Na to země EU reagovaly odvoláním svých velvyslanců a zpřísněním sankcí. Po pouhých osmi měsících se však mohli diplomaté vrátit a zpřísnění bylo staženo. Dalším významným milníkem byl rok 2010, kdy se po prezidentských volbách v ulicích Minsku sešla desetitisícová demonstrace na protest proti zmanipulovaným volbám. Tato sešlost byla brutálně rozehnána, bylo zatčeno více jak 600 osob, přičemž čtyři osoby byly odsouzeny až k sedmiletým trestům vězení. Mezi zadrženými byli také čtyři z devíti prezidentských kandidátů.

Ačkoliv dle analýz Rady Evropské unie jsou v zemi pozorovatelné jisté liberální tendence, dle slov běloruských opozičních politiků k žádné reálné změně nedošlo. Politické, občanské a mediální kruhy čelí stále stejné masivní represi, a uvolnění sankcí může vést dle opozice naopak k utužení vnitřní kontroly společnosti v obavě z barevné revoluce. Za dobu Lukašenkovy vlády sankce vůči Bělorusku nikdy nevedly k efektivním změnám režimu, nijak extrémně neomezovaly jeho fungování ani osobní svobody jeho členů a často byly v krátkém časovém horizontu rušeny. Dalším výrazným důvodem jejich neefektivity je příliš slabé propojení běloruské společnosti a ekonomiky s Evropskou unií, chybí sféra, ve které by se sankce citelně dotkly běloruského politického vrcholu. Na druhou stranu tato politika sloužila režimu Lukašenka k určitému lavírování mezi Evropskou unií a Ruskem. Ačkoliv je Bělorusko ekonomicky závislé na Rusku, je zde vidět neutuchající snaha uchovat část suverenity v ekonomické a zahraničněpolitické sféře. Zejména po anexi Krymu a válce na Donbasu je vidět Lukašenkova snaha nespadnout plně do područí Putinových cílů. O tom svědčí odmítnutí uznat Krym jakožto součást Ruské federace a definitivní zrušení plánů na výstavbu letecké základny na běloruském území v prosinci 2015. Stejně tak se Bělorusko odmítlo připojit k odvetným ruským sankcím vůči Evropské unii na dovoz masa, ovoce, zeleniny a mléčných produktů, čímž značně popudilo Moskvu.

V kontextu těchto událostí musíme mít stále na paměti, že Bělorusko je pořád velmi výrazně ekonomicky závislé na Rusku, 40 procent běloruského exportu směřuje do Ruska a 55 procent dovozu z něj přichází. V potaz je nutné brát také stoprocentní energetickou závislost země na ruské ropě a zemním plynu. Úroveň inflace dosahuje 12 procent. Bělorusko je členem celní unie od roku 2010, a krátce po vstupu do této organizace běloruská ekonomika zaznamenala značný ekonomický růst díky vývozu průmyslového zboží do Ruska. Záhy začal být nicméně viditelný pokles konkurenceschopnosti nejen vůči evropskému zboží, ale také vůči zboží ruskému. Ani fungování projektu Eurasijského ekonomického svazu od srpna 2015 běloruskou ekonomiku nijak významně neoživilo. Naopak výrazným impulzem k hledání nového odbytiště běloruských výrobků byl krátkodobý zákaz dovozu běloruských potravin do Ruska v roce 2014. Bělorusko se snažilo využít nedávno uvalených ruských sankcí na evropské potraviny a toto zboží vyvážet do Ruska pod vlastní značkou. Stejně tak jisté znepokojení znamenalo pozastavení vývozu elektroniky z Běloruska do kaliningradské gubernie. Další neočekávané, ale přesto pro běloruskou ekonomiku velmi bolestivé výpadky, nutí režim hledat nové a jistější ekonomické kanály. Zrušení evropských sankcí dovoluje Minsku čerpat finance z Evropské investiční banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj. V dlouhodobém horizontu nabízí naději na příliv investic, technologií a nových projektů.                             

V minulosti žádné z uvalených sankcí přímo nenavedly režim k výrazné změně chování. Izolovanost země a její navázání na Rusko omezují EU operační prostor. Ve spojení s dopady sankcí vůči Rusku však Bělorusko trpí výraznými ekonomickými ztrátami, což nabízí spíše prostor k ekonomickým pobídkám EU, které by mohly být velmi účinnou pákou na uvolňování režimu v zemi. Do budoucnosti se dá předpokládat, že se Evropská unie i nadále bude snažit využít ekonomické slabosti Ruska k prohloubení vztahů s Minskem. To ale bude záviset na efektivitě sankcí vůči Rusku, stavu jeho ekonomiky a vývoji bělorusko-ruských vztahů. Zásadní vliv na situaci má také vývoj na Ukrajině, který může sloužit jako příklad toho, jak spolupráce s EU může vést ke zlepšení ekonomické situace v postsovětských zemích, nebo naopak poukázat na její omezený efekt. V rámci rozšiřování vztahů s EU ale rozhodně nemůžeme v Bělorusku očekávat příchod demokracie nebo revoluci podobnou Majdanu na Ukrajině, protože se jedná o čistě pragmatickou a racionální volbu Lukašenkova režimu. V krátkodobém výhledu tak bude Rusko i nadále nejdůležitějším běloruským partnerem s výraznou schopností ovlivňovat dění v zemi. Pokud by však Moskva stále nenacházela způsob jak obrátit svou ekonomiku k růstu, rostoucí obchodní vztahy mezi Běloruskem a EU by se v dlouhodobém měřítku rozhodně rozšířily i do politiky. 

O autorovi: Roksolana Dryndak

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace