EU musí být v obraně aktivnější, spolupráce V4 je intenzivní, říká Zaorálek

  • Petr Boháček
  • 30.8.2017 11:14

Rozhovor s Lubomírem Zaorálkem (ČSSD) po třech a půl letech v úřadu ministra zahraničních věcí o zahraniční politice České republiky.

Po brexitu se začínají ve všech koutech Evropy ozývat hlasy volající po reformě EU, nutné k jejímu přežití. I vy sám jste tu debatu otevřel v otázce pohybu pracovní síly. Který z pěti scénářů představených Evropskou komisí je pro vás nejpřijatelnější? A jakou roli má v reformě EU hrát Česká republika?

Jsem přesvědčen, že stále platí, že evropská integrace zásadně přispívá k zajištění míru, bezpečnosti a prosperity evropského kontinentu. Naše členství v EU pojímáme jako strategickou volbu a jako základní ekonomický, sociální, kulturní i bezpečnostní rámec svého rozvoje. Proto chceme být i nadále plnohodnotným členem EU a podílet se na dalším rozvoji evropské integrace. Za klíčové oblasti působnosti EU považujeme v ČR zejm. vnitřní bezpečnost, schengenskou spolupráci a ochranu vnějších hranic, boj proti terorismu, migraci, podporu růstu a investic, dodržování pravidel rozpočtového a hospodářského dohledu, stabilitu jednotné měny, pokrok v dokončování vnitřního trhu zejména v oblastech energetiky, služeb a digitální ekonomiky i finančních trhů, obchodní a zahraniční politiku včetně obranné politiky.

Debaty o tom, jak zajistit lepší funkčnost EU, aby byla schopna čelit konkurenčním tlakům globální ekonomiky a byla silným hráčem na zahraničněpolitické scéně, který dokáže chránit bezpečnost svých občanů, se vedou prakticky permanentně.

Domnívám se, že probíhající diskuse o budoucnosti EU jsou pro posílení důvěry občanů v další integrační procesy velmi důležité. Budeme podporovat strukturovaný přístup k této debatě, která musí být založena na správném vyhodnocení současného stavu a zaměřena na oblasti, v nichž spolupráce na evropské úrovni přináší skutečnou přidanou hodnotu a kde občané předpokládají, že Unie bude aktivní – ať již jde o hospodářský růst a vytváření pracovních míst, vyšší konkurenceschopnost Evropy nebo bezpečnost a obranu.

Dobrým ukazatelem směru dalšího rozvoje evropské integrace je Římská deklarace z března t. r., která pro příštích deset let vytyčuje čtyři prioritní oblasti: 1) bezpečnou a chráněnou Evropu; 2) prosperující a udržitelnou Evropu; 3) sociální Evropu a 4) silnější Evropu ve světě. ČR přijetí Římské deklarace plně podpořila a oceňuje, že zároveň s uvedenými prioritami EU klade důraz na potřebu větší jednoty a solidarity mezi EU-27. Je nezbytné vyhnout se další fragmentaci Unie a evropskou integraci v budoucnu směřovat k posilování soudržnosti EU. ČR zejména usiluje o urychlení hospodářské a sociální konvergence mezi členskými státy.

 

„Jsme schopni do celoevropské diskuse vstoupit s visegrádským postojem, který byl mezi námi čtyřmi již koordinován a formulován.“

 

V posledních letech se zintenzivňuje spolupráce na úrovni V4. Obraz V4 je ale spíše neliberální v kontextu vnitropolitických situací a postoji k migrační krizi. Může se tento obraz visegrádské čtyřky změnit? Jaká jsou další témata, kterým by se mohla věnovat? Může fungovat jako protipól francouzsko-německé dominanci? A jakou roli může mít V4 na evropské úrovni?

„Visegrádská čtyřka“ je uskupení zemí, které mají podobnou i společnou historii a také podobné zkušenosti. Mezi sebou spolupracujeme, konzultujeme a hledáme příspěvek k řešení společných problémů Evropy, které jsou tak současně problémy našimi. Za přínosné považuji, že jsme schopni do celoevropské diskuse vstoupit s visegrádským postojem, který byl mezi námi čtyřmi již koordinován a formulován.

 

„V4 prošla různými vzestupy či poklesy, na nichž se odrážely momentální priority politických reprezentací v jednotlivých zemích.“

 

Visegrádská spolupráce byla vždy intenzivní, a to na všech úrovních. Kromě spolupráce na nejvyšší úrovni existuje i spolupráce na dalších úrovních mezi resorty, samosprávami, institucemi, univerzitami a dalšími školami, nevládními organizacemi, ale také ve vědě či v kultuře. V4 existuje přes čtvrt století a za toto období prošla různými vzestupy či poklesy, na nichž se odrážely momentální priority politických reprezentací v jednotlivých zemích a také vliv témat přicházejících z vnějšího prostředí. Nehledě na to však přetrvává v rámci V4 vnímání našeho sousedství jako důležitého prostoru úzké spolupráce, což dříve nebývalo samozřejmostí, a je to, vzhledem k našim historickým zkušenostem, nedocenitelné.

Ministři zahraničí zemí Visegrádské čtyřky ve Varšavě v listopadu 2016. Copyright Profimedia.

„Projekt „evropské armády“ však v žádném případě neindikuje federální ozbrojený sbor… rozhodující slovo [budou mít i nadále] jednotlivé země.“

 

V reakci na bezpečnostní situaci v Evropě a postoj nové americké administrativy k transatlantickým závazkům se otevřela debata o evropské armádě – téma, které pravděpodobně bude rezonovat i s novou administrativou ve Francii. Jak moc je reálné vytvoření podobné struktury? Do jaké míry by měla probíhat bezpečnostní integrace a spolupráce v rámci EU? A je navýšení výdajů na obranu na 2 % HDP možné a nutné?

V posledních letech se vnější prostředí, ve kterém Unie působí, výrazně změnilo. Změnilo se i bezprostřední okolí Unie, bohužel k horšímu. Ve východní Evropě došlo k bezprecedentnímu porušení suverenity a územní celistvosti Ukrajiny. V oblasti Blízkého východu a severní Afriky dochází k dramatickému vývoji, oslabování tradičních státních struktur, přičemž do vzniklého vakua vstupují extremistické a radikální organizace. Tento vývoj má negativní dopady nejen na sousedství Unie, ale i na EU samotnou.

Občané EU oprávněně požadují, aby se Unie stala součástí řešení, aby konala v zájmu zajištění jejich bezpečnosti. Političtí představitelé členských zemí ve shodě s institucemi jsou povinni na tuto výzvu reagovat. Pokud chce EU potvrdit svou roli významného globálního hráče, musí být schopna rychle a účinně napomáhat řešení konfliktů, posilovat stabilitu, předcházet hrozbám zejména ve svém sousedství a zodpovědně přispívat k mezinárodní bezpečnosti.

EU tedy v oblasti bezpečnosti a obrany musí být mnohem aktivnější a plně využívat potenciál, který poskytují současné evropské smlouvy. Členské státy musejí úzce spolupracovat a najít efektivní způsoby rozhodování na evropské úrovni tak, abychom mohli účinně bránit naše společné zájmy. V již zmíněné Římské deklaraci členské státy jasně uvedly, že si přejí prohloubit svou spolupráci v obraně a bezpečnosti. Projekt „evropské armády“ však v žádném případě neindikuje federální ozbrojený sbor, který by nahradil armády jednotlivých členských států. V otázkách obrany mají a v dohledné budoucnosti budou mít i nadále rozhodující slovo jednotlivé země.


Na počátku 90. let minulého století měla naše země na mezinárodní scéně silnější postavení, než by odpovídalo její velikosti. Máme šanci se k takovému stavu vrátit? Můžeme například přispět zahraniční politice EU našimi dobrými vztahy s některými mimoevropskými zeměmi?

Začátek 90. let bych rozhodně neidealizoval. Naše země – tehdy Československo – se mimo jiné právě rozpadala. Bezpochyby tedy není kam se „vracet“. Jiná věc je, že jsme byli středem mezinárodní pozornosti, protože dozníval ohlas pohádkového příběhu jménem „sametová revoluce" – něčeho, na co právem můžeme být hrdi – to jistě ano. Od té doby jsme ale ušli velký kus cesty. Dnes je třeba reagovat na nové výzvy, a ne hledět sentimentálně do optimistických 90. let. Musíme být především aktivním a tvořivým hráčem v Evropě. Dělat to, co nám vždycky velmi dobře šlo, pokud zrovna nebyly u moci pravicové vlády: hledat v EU spojence a prosazovat zájmy našich lidí.

Podařilo se nám navázat normální vztahy s Čínou, posilujeme spolupráci s Jižní Koreou, Indií a dalšími. Jsme aktivní v rozvojové spolupráci i v ekonomické diplomacii. Podíl neevropských a nezápadních zemí na globálním HDP se soustavně zvyšuje. Zahraniční politika i tak silně evropsky zakotvené země jako je ČR na to musí brát zřetel.

 

„A pokud pominou důvody, kvůli kterým byly sankce [proti Rusku] zavedeny, budou jistě zrušeny.“

 

Česká podnikatelská sféra přirozeně vytváří tlak na normalizaci vztahu s Ruskem, zejména na zrušení sankcí. V kontextu rozvoje Nord Stream 2 nebo stavby maďarské nukleární elektrárny Paks ruským Rosatomem roste poptávka po rozvíjení spolupráce s Ruskem. Jde o pozvolné uvolňování celkových obchodních vztahů mezi EU a Ruskem? Existuje v současnosti nějaká cesta k normalizaci nebo zrušení sankcí?

Ano, cesta k normalizaci vztahů mezi EU a Ruskem a zrušení evropských restriktivních opatření existuje. Sankce byly zavedeny proto, že Ruská federace okupací Krymu, rozdmýcháním násilí na východě Ukrajiny, pokračujícími dodávkami zbraní a přítomností několika tisíc příslušníků svých ozbrojených sil na ukrajinském území vážně porušila mezinárodní právo a bezpečnost a stabilitu v Evropě. Cílem sankcí, které EU a další demokratické země uplatňují, je přimět vedení Ruska, aby upustilo od tohoto jednání. A pokud pominou důvody, kvůli kterým byly sankce zavedeny, budou jistě zrušeny. Kromě toho sankce až na jasně definované výjimky nebrání rozvoji vzájemného obchodu. EU je stále největším obchodním partnerem Ruska (47 % jejího vývozu) a v mnoha oblastech (zejm. u zemního plynu) je na evropském trhu de facto závislá. Evropský vývoz do Ruska začal zpomalovat již před zavedením sankcí, a to z důvodu strukturálních problémů ruské ekonomiky a zdejšího neprůhledného podnikatelského prostředí. Bez zásadních reforem budou problémy a stagnace ruského hospodářství pokračovat.



Každý týden se můžete na stránkách Evropského bezpečnostního žurnálu těšit na rozhovory o zahraniční politice se zástupci parlamentních stran. Příští týden s Janou Černochovou z ODS. 

O autorovi: Petr Boháček

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace