Rozhovor: Vojenské a válečné právo v současných konfliktech

  • Michal Voska, A-Report
  • 17.1.2016 20:56

Rozhovor s prezidentem Mezinárodní společnosti pro vojenské a válečné právo ISMLLW (International Society for Military Law and the Law of War), brigádním generálem v záloze Janem Peterem Spijkem

Jakým způsobem se vyvíjí mezinárodní válečné a vojenské právo?

To je velmi široká otázka. Když je řeč o válečném a vojenském právu jako takovém, dostávají se ke slovu dva klíčové úhly pohledu. Mám na mysli perspektivu národní a mezinárodní. Co se týče té vnitrostátní, národní perspektivy, člověk má tendenci spojovat si ji s vojenskou justicí určitého státu. Ve vojenském soudnictví jsou přitom mezi jednotlivými státy veliké rozdíly. Někde mají vojenské soudy, jiné země, jako například ČR, před nějakou dobou vojenské soudy zrušily. Nebo příklad z mé domoviny, kdy Nizozemí vojenské soudnictví jistým způsobem integrovalo do toho občanského.

A nyní k mezinárodnímu rozměru celé věci. Zahrnuje samozřejmě řadu témat, mimo jiné otázku nestátních aktérů konfliktů. V minulosti války vedly pouze státy proti státům. Jednalo se o tradiční vestfálskou strukturu. Nyní jsme svědky toho, že boje vedou ozbrojené skupiny – např. v Sýrii, podobně na Ukrajině. A mezinárodní právo si s tím tak docela neví rady. Patří takoví ozbrojenci mezi jednotlivé strany konfliktu? Je to ještě konflikt na národní úrovni, nebo se stává mezinárodním – např. v okamžiku, kdy rebelům (říkejme jim tak) začnou pomáhat vnější aktéři?

Další otázkou, kterou řeší mezinárodní vojenské právo, je otázka mezinárodních bojovníků. Jde o lidi, kteří přecházejí hranice, aby tam bojovali. Dochází k tomu právě ve spojitosti se Sýrií: i Západoevropané, především muslimského původu, se chtějí přidat k některé z ozbrojených skupin. Motivy jejich angažmá jsou často náboženské, a chtějí se přidat, protože věří v totéž, co daní ozbrojenci. Jak se k tomu ale máme postavit my? A jak se stavět k těmto konkrétním lidem? Na poli mezinárodního vojenského a válečného práva se tedy děje spousta věcí.

I v souvislosti s Ukrajinou je otázkou, zda se přijmou nějaká opatření pro větší vymahatelnost práva?

Obecně lze odpovědět, že při rozhovorech na mezinárodní úrovni vidíme, jak se reprezentanti jednotlivých států, premiéři apod., zuby nehty drží starého systému. Ten je založený na státní suverenitě, na svrchovanosti na vlastním území, v jehož rámci má stát řešit problémy – a na jejichž řešení má právo. 

To je ovšem docela velké téma nejen vzhledem k dění na Ukrajině, ale i vzhledem k Sýrii. Tam totiž máme vládu, která je sice pod velkou kritikou téměř celého světa, ale pořád zůstává vládou a prezident prezidentem. V tuto chvíli mezinárodní společenství nemá žádný mandát ke vstupu do Sýrie a k boji s rebely či vládou, jelikož nebyla vydána příslušná rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Obdobně tomu je s Ukrajinou. Opět se tu vláda dotyčného státu potýká s významnými skupinami ozbrojenců. I zde však platí následující zásada z mezinárodního práva: jde o ozbrojený konflikt nemající mezinárodní charakter. Samozřejmě, nejsme slepí a vidíme, že se jiné státy vměšují a různě napomáhají, ale oficiální stanovisko je, že jde o ozbrojený konflikt bez mezinárodního rozměru, omezený na Ukrajinu.

Proto jsme byli v poslední době svědky toho, že různé státy a jejich představitelé vyvíjeli tlak na jistou vládu a žádali, aby se nevměšovala do záležitostí jiné země a neposkytovala oficiální pomoc rebelům.

Při pohledu trochu z odstupu je zřejmé, že se jedná o návrat ke starému systému národních států a zodpovědnosti za vlastní záležitosti, přičemž hlavní zásadou je nevměšování.

A ještě k Sýrii: zajímavé je, že existuje mezinárodní mandát pro pomoc v boji s Islámským státem, a sice na území Iráku, který o takovou pomoc požádal. Mezinárodní koalice mnoha států tedy letadly bombarduje cíle IS na iráckém území, ale není k dispozici takový mandát Rady bezpečnosti OSN, který by umožnil totožné akce na syrské půdě. Některé země, jako třeba Spojené státy, bombardují i cíle v Sýrii, ale mezinárodní společenství k tomu mandát neudělilo. Velká koalice v Sýrii neoperuje.

A pokud otázka zní tak, jestli pozoruji nějaké výraznější změny v mezinárodním vojenském právu, tak odpovídám, že nikoli.

Jakou roli zastává válečné právo v kybernetické válce? Jak se k nim staví?

Právníci většinou volí následující přístup: když se objeví něco nového, hledají, jak to integrovat do stávajícího systému. Právě touto otázkou, a sice jak se kybernetický útok vztahuje k obecnému povědomí o tom, co to je útok jako takový, se proto v nedávné době zabývala řada rozsáhlých pojednání. V tradičním vojenském uvažování útok znamená střelbu, užívání letadel, děl atd. Je kybernetický útok možné řadit k takovému typu jednání? Výsledkem oněch zkoumání je, že ano. Pokud jsou důsledky kybernetického útoku víceméně stejné jako následky útoku „klasického“, pak lze i kybernetický útok označit za útok ozbrojené povahy.

Další možností je nahlížet na kybernetický útok z hlediska jeho následků. Jestli vede k tomu, že se něco reálně zhroutí, že zemřou nebo jsou zraněni lidé, že je ohroženo fungování státu a tak podobně, pak se kybernetický útok prováděný přes kabely může dle mezinárodního práva řadit k útoku ozbrojenému. A v tom případě se samozřejmě aplikuje právní mechanismus platný pro takový útok na stát: ten totiž má právo na sebeobranu. V tom momentě se zkrátka uplatňuje tradiční způsob uvažování.

Je to nicméně velice komplexní problematika, vzpomeňme si na událost z poměrně nedávné doby, na Estonsko. V roce 2007 bylo Estonsko napadeno stovkami až tisícovkami počítačů z celého světa, což mělo obrovský dopad na fungování jeho bankovního systému a vůbec celého státu, ovšem nejspíš ne v takovém rozsahu, abychom to mohli srovnávat s ozbrojeným útokem. Nikdo nezemřel, nedošlo k závažnému poničení fyzických objektů, nepadaly budovy a podobně. Co se ale objevilo, byla otázka, kdo za tím útokem stál. A i když k němu posloužily tisícovky počítačů, povedlo se jako součást této armády počítačů s jistotou identifikovat pouze jeden až dva počítače umístěné v některé ze sousedních zemí. Nicméně neexistují žádné důkazy pro to, že by za tímto útokem stála nějaká jiná země. Jenže co s tím? Když dojde k ozbrojenému útoku, když jsou velké škody na majetku i životech, má stát právo na sebeobranu. Před kým se ale bránit u kyberútoku? To je zásadní otázka. A opět se dostáváme k tematice nestátních aktérů, tj. různých skupin v rámci určitého státu. A další právní otázkou je, zda je stát vždy zodpovědný za chování různých skupin osob ve svých hranicích. Na to se nedá obecně odpovědět.

A ještě jedna souvislost. Co nastane, když se veškeré elektrárny v zemi stanou terčem kyberútoku? To se přitom může stát. Jedná se o závažné riziko. Musíme tedy být připraveni, ale současně potřebujeme mít o co se opřít z hlediska práva. Je to velmi důležité téma. Hraje v něm důležitou roli nejen právo, ale i stát jako takový, tj. v tomto konkrétním příkladu vláda ČR a její připravenost. Je to obecně známá věc. Vládní zařízení a klíčové stavby by měly být zajištěné proti kyberútokům, to je na zodpovědnosti národních států.

Jak řeší právo případné nasazení a škody při užití dronů?

Odpovím vám stejným způsobem jako na předchozí otázku: Drony se považují za další z nástrojů vojenské akce. To, že mají vrtuli a obejdou se bez pilota, nijak nemění celková pravidla hry. I nadále platí tytéž otázky, které jsou relevantní pro mezinárodní humanitární právo (IHL), nebo, jak tomu říkají Američané, právo ozbrojených konfliktů. A pak se díváme na podstatu dané zbraně. Pokud jde pouze o kamery, je to jinak. Ale jakmile drony vypouštějí střely či bomby a fyzicky útočí z výšky, je jejich účinek naprosto srovnatelný s chováním letadla řízeného pilotem. Jde tedy o způsob užití dané zbraně. Princip rozlišování říká, že útočit se má pouze na konkrétní vojenské cíle. Užití síly by nemělo překračovat nezbytně nutnou mez. Nemají se svrhávat velké bomby na malé vojenské objekty atd. Co se snažím říct, je to, že pro užití dronů v ozbrojeném konfliktu zkrátka platí normální zásady válečného práva. To je první část mé odpovědi. V druhé části odpovědi se chci věnovat následující věci: jsme svědky toho, že některé země užívají své bezpilotní letouny v jiných zemích i v tom případě, že zde neprobíhá ozbrojený konflikt. Nepanuje shoda na tom, zda se ve všech případech jedná o legální chování. Jisté země vysílají drony do jiných zemí a bombardují tam různé cíle, aniž by měly mandát od Rady bezpečnosti OSN či aniž by měly jiný platný právní důvod. Dodávám to, aby bylo zřejmé, že se právo v takovýchto případech nijak jednoznačně ve prospěch užití dronů nevyslovuje. Abych se ale vrátil k první části své odpovědi: když drony používáme jako další druh létajícího stroje v běžném druhu války, platí zkrátka standardní pravidla. V této věci se mezinárodní právní povědomí už ustálilo a panuje na ní shoda.


O autorovi: Michal Voska, A-Report

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace