Rozhovor s novinářkou Lenkou Klicperovou o občanské válce v Sýrii a Islámském státu

Rozhovor o aktérech občanské války v Sýrii, o životě pod kontrolou Islámského státu (IS) a o současném oslabování jeho vlivu na Blízkém východě. Lenka Klicperová je novinářka a fotografka, od roku 2004 šéfredaktorka časopisu Lidé a Země. Publikuje v mnoha dalších tištěných či online médiích. Pracovala v Angole, Čadu, Nigeru nebo v Demokratické republice Kongo. Od roku 2010 pravidelně jezdí do Afghánistánu a její poslední cesty směřovaly také do Sýrie. Je spoluautorkou několika dokumentů (Slzy Konga, Ženy v zemi Tálibánu a další). Je rovněž držitelkou čtyř cen Czech Press Photo – za fotografii a video. O působení Islámského státu v Sýrii vydala spolu s Markétou Kutilovou dvě knihy – Islámskému státu na dostřel I a II.

Můžete nám, prosím, představit Vaši současnou práci v Sýrii? V jaké oblasti země se pohybujete?

Pohybuji se na severu Sýrie v oblasti pod správou Kurdů, jelikož jinam se v současné době nedostanu, především ne do oblasti kontrolované syrským režimem. Na pomoc lidem v Sýrii jsme s kolegyní Markétou Kutilovou založily sbírku SOS Kobaní na obnovu města Kobaní na syrsko-tureckých hranicích, které bylo následkem bojů s Islámským státem z 80 % zničeno. Napsaly jsme dvě knihy – Islámskému státu na dostřel I a II, jejichž výtěžek putuje na sbírku, a zároveň dostáváme na transparentní účet často až překvapivě vysoké finanční příspěvky. Veškerá finanční pomoc je pak vynaložena na podporu místních lidí – zejména na nákup zdravotnického zařízení anebo na podporu tamních škol. Především vycházíme z místních potřeb a komunikujeme s úřady o tom, co je nejvíce potřeba.

Setkáváte se s nějakým odporem vůči Vaší práci vzhledem k protiislámským náladám v ČR?

Ano, těch útoků je celá řada. Většina z nich je směřována na to, že jsem žena a pohybuji se ve válce. Zároveň se spousta z nich bojí, kolik by za mě musela Česká republika zaplatit, pokud bych byla unesena. Zaznamenala jsem také útoky od kolegů novinářů a fotografů, tedy profesionálů. V podstatě se nejedná o výtky přímo k mé práci, jako spíše o určité emoční výlevy, které člověk musí brát s nadhledem. Protiislámské nálady tomu všemu samozřejmě nahrávají.

Jak vypadá město Kobaní nyní, téměř po dvou letech od osvobození na Islámském státu?

To uvidíme nyní v říjnu, já jsem tam byla naposledy v únoru letošního roku a už tehdy jsem viděla obrovský pokrok, především pak v centru města. Neodhadnu přesně v procentech, jak velká část je obnovena, ale velké množství zničených budov nebo aut bylo odvezeno za město nebo sutiny byly využity na zpevnění cest. Některé domy bylo kupodivu možné také opravit nebo dostavět. Navíc se v Kobaní znovu objevilo tržiště a jiné obchody, kde se nyní dá koupit vše od základních kusů oblečení přes telefony a jinou elektroniku až po alkohol. To vše je tam již nyní poměrně běžně k dostání. Lidé se vracejí a začínají podnikat, aby město zase znovu ožilo.

Mají se obyvatelé města Kobaní nyní důvod něčeho obávat? Ze strany Islámského státu již méně, ale co ze strany Turecka?

Islámský stát ještě pořád není tak daleko, takže stále tam je nějaké ohrožení ze strany této teroristické organizace. Na druhou stranu IS hodně ztrácí na síle a má sám co dělat se sebou, takže vyloženě nepředpokládám útok do nitra té kurdské oblasti, jako tomu bylo dříve. Pořád tam je frontová linie, kde se bojuje.

Mnohem větší hrozbu vnímám ze strany Turecka. A to hlavně poté, co Turecko vstoupilo do konfliktu, překročilo hranici do Sýrie a „osvobodilo“ severní město Džarábulus. Průběh této vojenské akce byl minimálně podezřelý. Těžko říct, jak osvobození probíhalo, ale vzhledem k tomu, že město bylo dobyto během pouhých tří hodin, to spíše vypadá na nějakou dohodu o stažení mezi tureckými vojsky a islamisty. Zároveň nevíme, jestli se do oblasti vůbec budeme moct dostat, jelikož Turci velice negativně vnímají novináře, kteří se pohybují v té kurdské oblasti, a vůbec Kurdové jsou pro ně větší problém než Islámský stát. Skutečný důvod, proč Turecko vstoupilo do Sýrie, je, aby zabránilo Kurdům v další emancipaci, zejména propojení těch tří kantonů, které tam Kurdové mají – tzn. propojení Džazíry, Kobaní a Afrínu, mezi nimiž je území nyní ovládané IS. Turci mají tedy více obavy z mnohem většího zapojení Kurdů do porážky Islámského státu, takže není ani vyloučeno, že třeba budou chtít osvobodit město Rakka a projít kurdským územím až do této oblasti Sýrie. Vidím v tom jen mocenské snahy oslabit Kurdy, aby na té politické rovině neuvažovali o samostatném státu, ačkoliv nic takového ani nedeklarovali. V syrském Kurdistánu jsem vždy slýchávala vyjádření v tom smyslu, že chtějí zůstat nadále integrální součástí Sýrie, že nechtějí samostatný stát, ale spíše určitou míru autonomie. Do budoucna lze očekávat také spory o území za Eufratem, protože Kurdové dobyli město Manbídž od IS, a Turecko se podle některých zpráv nyní snaží Kurdy z Manbídže vyhnat.

Foto:copyright Lenka Klicperová

Foto: copyright Lenka Klicperová

Kdo IS podporuje finančně, zbraněmi a z čeho získává další finance (ropa, daně atd.)?

Klasickým zdrojem financí Islámského státu byla a je ropa. Je třeba ale říct, že od té doby, co bylo Turecko nuceno se k válce postavit více čelem a muselo podnikat kroky proti Islámskému státu, se převoz ropy do Turecka podstatně zkomplikoval. Zároveň je IS v defenzívě jak v Iráku, tak v Sýrii, takže přichází i o ty další zdroje. Zejména lze zmínit výnosy z výkupného za unesené osoby, a to nejen za ty zahraniční, ale hlavně za místní. Především za větší skupiny křesťanů v Sýrii se jim povedlo získat opravdu velké částky, jelikož křesťanská komunita je hodně soudržná, a nejen křesťané ze zemí Blízkého východu, ale i z Evropy se skládali na výkupné, aby členy své komunity dostali ze zajetí. Mluvili jsme také se ženou, která byla v zajetí islamistů zhruba půl roku. Popisovala nám, že vůči nim neprojevovali takovou brutalitu nebo s nimi nezacházeli nijak špatně, a zkrátka je měli na výnos. V ten moment, co došly finance, je propustili. Dalším finančním zdrojem byly donace z různých blízkovýchodních států – nejvíce Saúdské Arábie a Kataru. Nelze opomenout také výběr daní, které museli platit obyvatelé žijící na území IS. Dokonce byla zavedena zvláštní daň pro křesťany, kterou když platili, nic se jim nestalo. Nyní ale tyto zdroje začínají vysychat, což je vidět i na početních stavech Islámského státu.

Pokud odhlédneme od Islámského státu, z amerických peněz byla a pravděpodobně stále je financována řada džihádistických skupin nebo povstaleckých skupin v Sýrii. Sama mám přímou zkušenost třeba s financováním z USA pro Free Syrian Army (FSA), která nyní bojuje na různých místech a také s různými spojenci. V Aleppu jsou FSA například spojenci teroristické sítě an-Nusrá, ale třeba jiné skupiny v rámci FSA bojují společně s Kurdy proti IS. 

(Pozn. redaktora: FSA – Svobodná syrská armáda je jednou z hlavních aktérů v syrské občanské válce, kde působí jako součást politické organizace – Národní koalice sil revoluce a syrské opozice. Vznikla z důstojníků a vojáků, kteří dezertovali z vládních ozbrojených sil v roce 2011. Bojuje proti syrskému režimu a Islámskému státu.)

Jak vypadá život pod nadvládou IS? Má na některých místech podporu místních (nejen v Sýrii, ale i v Iráku)?

Taková podpora se v místech ovládaných IS špatně rozklíčovává. Když totiž přijedete do nějakého osvobozeného města těsně po tom osvobození, tak samozřejmě všichni obyvatelé vám řeknou, že tam žili nedobrovolně, že zkrátka IS museli poslouchat a nebylo to jejich dobrovolné rozhodnutí. Což asi z velké většiny nebude pravda. Samozřejmě je určitá skupina lidí, kterým se nepodařilo včas opustit území IS, zůstali tam uvězněni, a nezbývalo jim nic jiného než to zkusit přežít, neupozorňovat na sebe a doufat, že je nepopraví. Na druhou stranu spousta lidí byla aktivními příznivci tohoto absolutně radikálního islámu IS. Jednalo se zkrátka o běžné občany, kterým se to docela i líbilo. V irácké Fallúdži nám řada místních žen říkala, že vlastně byly rády, že přišel Islámský stát a že se jim původně líbila ta myšlenka sunnitského chalífátu. Až posléze začaly zjišťovat, že to je teroristická skupina, která jednoduše vládne pomocí násilí, ale to už bylo pozdě. Takže se jejich postoj k IS postupem času určitě vyvíjel a měnil. Spousta lidí po osvobození také pochopila, že pokud se budou nadále znát k IS, budou stíháni, a tak raději „otočili kabáty“.

Ženy popisují život pod nadvládou IS jako velmi nepříjemný, protože omezení se týkala především života žen. Musely například chodit v nikábech, což v tamním počasí vedlo k tomu, že v podstatě většina z nich úplně přestala vycházet z domu, ačkoliv by s mužským příslušníkem mohly. Mluvili jsme také ale s osobami, které byly vězněny ve věznicích IS a musely přežívat velmi kruté mučení a v krutých podmínkách. Jednoduše ten život zpočátku vypadal docela dobře, což se změnilo v momentě, kdy se začala stahovat smyčka kolem IS a města začala dobývat irácká nebo syrská armáda. Konkrétně u Fallúdže, která byla dlouho obléhána, se začal projevovat nedostatek potravin a běžných spotřebních věcí anebo nedostatek lékařské péče. Ženy vlastně nemohly vůbec k lékaři, protože ti byli vyhrazeni pro muže a bojovníky. Život byl tak extrémně nepohodlný a extrémně těžký na území Islámského státu.

Proč se tolik nejen Evropanů rozhodlo bojovat za Islámský stát?

Jednoznačně největší motivací bylo, že jim dal možnost někam patřit, být členem nějaké komunity, kde jsou určitým způsobem důležití. Proto pro ně byl džihád tak přitažlivý, ještě teda stále je, ale nyní je IS ve složité situaci. Kromě toho tam přicházela spousta profesionálních žoldnéřů z celého islámského světa, kteří vyhledávali nejen peníze, ale i adrenalin z boje. Jednoduše řečeno dostali možnost být někdo, dostali finance a ženy. To bylo samozřejmě pro mladíky, kterým se třeba v Evropě moc nedařilo a byli frustrovaní, velkým lákadlem. V podstatě se ve velké míře jednalo o uspokojení základních potřeb těch mladých mužů a džihád to pak jen přikryl krásnou myšlenkou o tom, že se bude šířit ta správná víra.

Kdo je nyní největší hrozbou pro IS v Sýrii? A kdo vede největší ofenzivu proti Islámskému státu?

Kolem Aleppa je to Asadova armáda a její šíitští spojenci, tedy šíitské milice z celého světa či menší brigády. V oblasti na severu Sýrie je to Syrian Democratic Forces (SDF), která je tvořena kurdskými jednotkami YPG a YPJ, dále je její součástí arabská složka a další minority, jako třeba Turkméni nebo křesťané. Vytvoření SDF bylo strategickým krokem, jelikož již neakcentuje ten etnický prvek Kurdů, ale naopak se snaží dát najevo určitou integritu všech obyvatel severní Sýrie.

Kdo podporuje syrské kurdské jednotky YPG/YPJ?

Kurdové dostávali podporu zejména od Američanů. Co se týče zbraní a munice, nevím přesně kolik a jak je to nyní, ale dříve určitou část obdrželi. Každopádně na území syrského Kurdistánu jsou američtí vojenští poradci a nejúčinnější část je letecká podpora koalice vedená USA. To tam stále funguje. Občas se Kurdové dostanou do konfliktu s režimními jednotkami, i když na tomto kurdském území pořád platí určitý status quo o neútočení, a stanou se občas nějaké izolované incidenty. V souvislosti s podporou Kurdů může v budoucnu nastat také pnutí mezi koalicí a Ruskem. Kurdové se totiž snaží vyjednávat podporu ze všech stran – a to i ze strany Ruska. Zároveň se ale nechtějí vzdát ani podpory Američanů, protože je pro ně velmi důležitá.

Jak důležitá je mezi kurdskými milicemi role žen?

Ženská jednotka YPJ je poměrně početná. Jedná se asi o 40 % kurdských milic, takže je to určitě nezanedbatelná síla armády. Hraje to i určitou ideologickou roli, kdy vysílají světu, že uznávají práva žen. Naopak je zdůrazňován ten feministický faktor, dokonce u vedení či velení je na důležitých pozicích vždy jedna žena a jeden muž. Především mladé ženy téměř s nadšením vstupují do armády, protože cítí, že mají nyní šanci na jiný život, než měly jejich matky.

Foto: copyright Lenka Klicperová
Foto: copyright Lenka Klicperová

Jak vnímáte současnou angažovanost Ruska a USA v Sýrii a jejich napjaté vztahy?

Pro mě je ta situace zatím poměrně nepřehledná a nečitelná. Je to samozřejmě klíčová věc, ale člověk o tom má většinou jen omezené informace. Rusko a USA se navzájem obviňují z různých incidentů nebo neschopnosti spolupracovat. To, že Asad s podporou Ruska si nyní dovolí veřejně vystupovat proti spojencům (USA) v boji proti IS, ke mně vysílá signál, že si je jistý svou pozicí a ruskou podporou. Neúčastním se žádných jednání, takže k tomu zatím nedokážu říct něco více konkrétního. Uvidíme, jestli tam nyní získáme více informací. Role Ruska je v syrském konfliktu samozřejmě klíčová. Hned po jeho zapojení se karta začala obracet na stranu Asada. A je také vidět určité mocenské oslabení USA, přesněji koalice. Spousta místních představitelů začala vnímat Rusko jako toho silnějšího hráče, kterého potřebují přiklonit na svou stranu. Rusko chce mít v čele Sýrie asadovský režim, čemuž si myslím, že nebude v budoucnu až tak nic bránit.

Islámský stát je v současné době spíše na ústupu a jeho vliv obecně slábne, rovněž ztrácí území. Co můžeme očekávat od plánů na dobytí iráckého Mosulu nebo syrského města Rakka na Islámském státu?

O operaci osvobozující Mosul se vážně mluví už zhruba půl roku a již také bylo vyřčeno několik termínů, které se postupně odkládaly. Mosul je poslední velké město v Iráku, které je pod kontrolou Islámského státu, i když bojovníci jsou ještě na různých územích – např. v Sindžáru. Mosul je ale ta hlavní bašta IS, takže pokud padne, IS pravděpodobně v Iráku skončí. Zároveň se také mluví o tom, že přímo v Mosulu se nyní nachází podstatně méně bojovníků za IS – odhady se pohybují mezi 5 000 – 8 000, oproti velkému množství civilistů. Ale těžko říct, tohle jsou opravdu informace, které se v současné době nedají moc ověřovat. Každopádně celá ta operace bude velmi náročná, vzhledem k tomu, že civilistů je minimálně milion. Nepůjde tak jednoduše bombardovat a IS se na to také dobře připravil – město je prakticky podminované a nastražena je řada dalších překážek v dobývání. V těchto městských podmínkách bude tato válka velmi náročná a bude to stát hodně obětí a sil. A to je jedním z důvodů, proč se operace dlouho odkládala. Složité je to také se spojenci, kdo bude vlastně Mosul osvobozovat, protože když jsem třeba mluvila na frontové linii nedaleko Mosulu s iráckými veliteli, ti byli rezolutně proti tomu, aby se dobývání Mosulu účastnily jakékoliv mezinárodní síly. Na druhou stranu je zase nepředstavitelné, že by se dobývání Mosulu neúčastnilo NATO v čele s USA.

(Pozn. redaktora: Dne 17. října 2016 krátce po rozhovoru irácká armáda zahájila útok na Mosul. Jedná se o největší vojenskou operaci od invaze v Iráku v roce 2003.)

Po porážce Islámského státu se spousta těch místních bojovníků prostě rozptýlí mezi civilisty, pokud nebudou chtít džihád následovat někam jinam, a splynou s davem – to se stalo třeba teď ve Fallúdži. Každopádně to bude další obrovský problém, protože irácká vláda je bude chtít stíhat a bude po nich pátrat. Bude velmi náročné rozlišit, kdo byl bojovníkem a kdo civilistou nuceným žít pod jejich kontrolou. Ti nejradikálnější se prostě přesunou na místo, kde situace pro ně bude zajímavější. Nabízí se zde Libye, která je nyní ve velkém chaosu, i když se tam etablovaly jednotky, které s podporou OSN bojují proti IS. Každopádně je to jedna z možností. Dále se nabízí také Afghánistán a nyní velmi nestabilní Jemen, i když tam spíše dominuje al-Káida. V Afghánistánu má IS již určitou pozici a teritoria, kde operuje. Početně bude těch, co se přesunou, mnohem méně.

Celosvětové snažení v podstatě legitimizovalo Asadův režim, a vzhledem ke slábnoucímu Islámskému státu začíná znovu vyvstávat aspekt občanské války. Jak může vypadat budoucí Sýrie?

Paradoxně nyní je boj o Aleppo mnohem důležitější než třeba dobýt město Rakka. Pro Asada je nyní klíčové získat znovu kontrolu nad městem. Zde konkrétně sice IS figuruje, ale rozhodně není rozhodující silou. Podle dostupných informací má největší podíl v té skupině rebelů proti syrskému režimu fronta an-Nusrá (nyní přejmenovaná na Džabhat Fatah aš-Šám), dále tam působí třeba Ahrar al-Sham, další džihádistická organizace. To je vlastně část té asadovské opozice, přitom z mého pohledu se jedná o teroristické organizace. Z tohoto hlediska to v podstatě Asadův režim a boj proti těmto skupinám docela legitimizuje. Je tam ale samozřejmě spousta dalších problémů, není to jen boj proti povstalcům. Domnívám se, že to, jak bude vypadat Sýrie do budoucna, závisí hlavně na USA, které vedou koalici, a Rusku. Ale více konkrétně si odhadovat netroufám. Nyní však dojdeme ke stejnému výsledku, jak vypadala Sýrie na počátku občanské války před 5 lety.

Jak vnímáte odpor ČR a dalších vlád zemí V4 přijímat uprchlíky?

Mrzí mě postoj naší vlády a našich státních představitelů. Rozumím tomu, že nemůžeme přijímat tisíce či desetitisíce ekonomických migrantů. Rozumím také tomu, že pokud je to možné, je potřeba ekonomické migranty vracet za hranice EU. Stále mi tady chybí určitá pozitivní politika, protože když budeme všechny jen vracet, tak se toho problému jednoduše nezbavíme. Je potřeba vymyslet nějaký jiný způsob, jak tomu zabránit, tzn. aktivně pracovat i v zemích původu těch ekonomických migrantů.

Když budu mluvit o migrantech ze Sýrie, kteří prchají před válkou, musím zmínit, že zde to může být i propojené. Oni nemusí nutně prchat před válkou jako takovou, utíkají i před tou bídou, která válku provází, nebo chtějí lepší život pro své děti. Spousta lidí říká, že chtějí hlavně dávky, ale moje osobní zkušenost je taková, že chtějí hlavně lepší budoucnost pro svoje děti, a nechtějí, aby vyrůstaly ve válce. Chtějí, aby měly základní potraviny, aby nemusely každý den stát frontu na plyn, aby si mohly uvařit čaj a aby měly vzdělání. Nikdo navíc neříká, že tady musí zůstat natrvalo, ten konflikt také jednou skončí a následně je možné je přesídlit zpět domů. Ostatně spousta lidí tady ani nechce zůstat natrvalo. A ještě když zjistí, že ten život tady není tak jednoduchý, jak si třeba představovali, tak se rádi vrátí do země svého původu. Jednoduše řečeno, dokud je Sýrie bojištěm, tak je naší morální povinností těm lidem tu pomoc poskytnout. Navíc v České republice teď nemáme téměř žádné uprchlíky, takže tato hysterie, především v podobě, ve které zachvátila krajské volby, je až absurdní.

Co by nyní mohlo odstartovat mírové jednání v Sýrii nebo alespoň jednání o příměří?

Jediné, co může momentálně přispět k zahájení takového jednání, je dobytí Aleppa. A není jiná možnost, než že ho Asad získá. Potom se bude, doufejme, schopen posadit k jednacímu stolu. Dokud nebude Aleppo dobyto, tak prakticky nevidím šanci na nějaký posun. 

O autorovi: Dominika Jandová

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace