Rozhovor s Michaelem Romancovem: Zahraniční politika Ruska v Evropě

Proč Rusko anektovalo Krym? Kdy skončí sankce proti Rusku? Zažíváme novou "studenou válku"? To jsou otázky, na které odpovídal politolog Michael Romancov v druhé části rozhovoru o současném Rusku.

Jaké důvody vedly Rusko k připojení Krymu a podpoře separatistů na východní Ukrajině?

Myslím si, že ty důvody jsou vnitropolitické. Na Ukrajině se před událostmi na Krymu zhroutil postsovětský model řízení státu. S výjimkou pobaltských států všech dvanáct zbylých postsovětských států bylo vedeno podobným způsobem. Dvěma výjimkami, které se z toho snažily nepříliš úspěšně vymanit, byly Ukrajina a Gruzie. Není náhodou, že oba tyto státy se staly cílem ruské agrese právě proto, že tam byla zpochybněna legitimita všech postsovětských vládců. Všechny režimy v postsovětských zemích jsou oligarchizovány, zkorumpovány. Všude vidíme silnou osobnost, která stojí v čele. A protože Ukrajina je po Ruské federaci nejdůležitějším státem v postsovětském prostoru, tak když Putin viděl kolaps postsovětského typu vládnutí, vyděsil se a zareagoval tím, že poslal do akce vojáky.

Existují ještě jiné důvody, kromě toho, že se prezident Putin obával, že by Ukrajina byla špatný příklad?

Zpětně tam byla snaha najít jiné důvody. Zdůvodnit to hrozící genocidou ruskojazyčného obyvatelstva, objevila se také báchorka o rozšiřování Severoatlantické aliance. Jen připomínám, že to, co Ukrajina podepsala, byla asociační dohoda s Evropskou unií, nikoliv se Severoatlantickou aliancí. Ale pro žádný z těch důvodů, který Moskva položila na stůl, neexistuje racionální opodstatnění, které by bylo možné nějakým způsobem verifikovat. Moskva tvrdila, že zabránila něčemu, co podle mého názoru nebylo na pořadu dne. Samozřejmě jde ale o argument, který je do značné míry nevyvratitelný. Ze všeho nejvíc mi to připomíná argumentaci severokorejského režimu, který zahájil korejskou válku v roce 1950. Tehdy Severokorejci prohlásili, že zahájili válku, protože věděli, že za chvíli by na ně zaútočila Jižní Korea. To je nevyvratitelné. Tím, že v uvozovkách předešli nějakému vývoji, způsobili, že takový scénář nemohl vůbec nastat.

Nemyslíte si, že anexe měla trochu vést k zvýšení domácí popularity?

Bezprostředně po anexi Putinova popularita vyrazila strmě vzhůru, ale on byl populární i tak. On nepotřeboval v daný okamžik nějakým zásadním způsobem svou popularitu zvýšit. V ten okamžik končila olympiáda v Soči, kde Rusové vyhráli soutěž národů. Jsem přesvědčen, že to byl připravený triumf, který chtěl Putin nabídnout domácímu publiku. Do té doby Rusko vynaložilo obrovské množství energie a sil, aby se celému světu představilo jako moderní, úspěšná a usměvavá země. To byl ten plán. Pak přišla anexe Krymu a válka na východní Ukrajině jako blesk z čistého nebe, a to jak pro domácí, tak pro zahraniční pozorovatele. Jsem přesvědčen, že to byla improvizace, která přišla poté, co se v druhém nejdůležitějším státě postsovětského prostoru stalo. To znamená rozchod s postsovětským způsobem správy věcí veřejných.

Úspěšná olympiáda a úspěchy ruských sportovců jsou podle vás tedy velkým zdrojem popularity?

Určitě ano. Když se podíváme na to, co se začalo v Rusku dít od druhého Putinova funkčního období, tak zjistíme, že se režim rozhodl své PR postavit na pořadatelství důležitých sportovních nebo politických akcí, které k sobě připoutají pozornost světové veřejnosti. To byl například summit G20 v Petrohradě, summit organizace APEC ve Vladivostoku v roce 2012. Pak to byly olympijské hry, univerziáda v Kazani. Vyvrcholením má být pořádání mistrovství světa ve fotbale v roce 2018. Všechny tyto akce měly dostat Rusko do centra mediální pozornosti, jeho prezidenta ukázat jako uznávaného, oblíbeného a energického lídra světové politiky.

Myslíte si, že se Krym někdy vrátí Ukrajině?

Zatím neexistuje nikdo v celém světovém společenství, kdo by Ruskou anexi Krymu uznal. Rusové byli velmi dotčeni tím, že když nastupovala reprezentace Ukrajiny při zahájení olympijských her v Brazílii, byl Krym vyznačen jako součást Ukrajiny. De iure je Krym součástí Ukrajiny, ale de facto je Krym součástí Ruské federace. Taková situace může trvat desítky let. Existuje obdobný příklad, když Sovětský svaz nejprve v roce 1940 a potom 1944 obsadil pobaltské státy. A ty byly od roku 1944 do roku 1991 integrální součástí Sovětského svazu. Přesto existovaly ve světovém systému země, například USA, které anexi pobaltských zemí nikdy právně neuznaly. Američané nemohli nic dělat s realitou, ale mezinárodněprávní systém má svůj význam. Z krátkodobého hlediska to nevypadá, že by se Krym měl Ukrajině vrátit nebo že by se Krym měl stát nezávislou krymskou republikou, že by ho Ruská federace v uvozovkách vyplivla. To si teď nedovedu představit, ale to, že akt ruské agrese nebude uznán, to může trvat strašně dlouhou dobu. Uvidíme za 40, 50, 60 let. To samozřejmě zní strašně, ale to, že je realita nějaká, neznamená, že se musí akceptovat. A akceptace nebo neakceptace nějakého kroku v mezinárodní společnosti je důležitá. 

Myslíte si, že by se situace podobně mohla vyhrotit v jiných problematických regionech postsovětského prostoru, například v Podněstří?

Podněstří asi má podobný potenciál, protože na jedné straně je Ukrajina a na straně druhé je Moldova, které nemají tak silné institucionální krytí, jako má třeba Pobaltí. Nicméně otázkou je, co by tím Rusko získalo a co by tím ztratilo. Krym sám o sobě znamenal obrovské problémy a Podněstří by znamenalo, že by se tyto problémy znásobily. Navíc Podněstří je využíváno organizovaným zločinem v celé Evropě k nejrůznějším finančním či jiným transakcím. V tomto ohledu je to užitečné území a Rusové sami v tomto ohledu Podněstří používají. Další potenciálně zranitelné oblasti jsou Zakavkazsko a Střední Asie. Tam je velice komplikovaná socioekonomická, demografická a bezpečnostní situace. A jak půjde čas, tak se tam bude situace čím dál více zhoršovat.

Tím myslíte třeba Kazachstán?

Třeba Kazachstán, ale zejména ty státy, co jsou na jih od Kazachstánu, které sousedí například s Afghánistánem. To jsou země, které mají socioekonomické problémy už teď, řada obyvatel těchto zemí jezdí za prací do Ruska. A jak se Rusko dostává do stále větších ekonomických problémů, bude to dopadat i na pracovníky legální i ilegální z těchto bývalých sovětských republik, kteří si doteď poměrně slušným způsobem vydělávali na živobytí. A tím, že posílali peníze domů, sanovali středoasijské ekonomiky. Může tam dojít k řetězení problémů a těžko predikovat, co všechno špatného se tam může stát.

A napadají vás alespoň nějaké scénáře?

Oblast Střední Asie je regionem, kde dochází k intenzivní soutěži mezi Ruskem a Čínou. Čína těmto zemím, pokud je už ekonomicky vyloženě neopanovala, minimálně dominuje. Rusko nemá, čím by čínský ekonomický vliv vyvážilo. Rusové se zatím v tomto prostoru drží tím, že se snaží tyto země sanovat bezpečnostně. Ale konflikty v Sýrii a v Afghánistánu, což jsou bezprostředně sousedící oblasti s tímto regionem (v případě Sýrie zprostředkovaně), mohou znamenat, že se bezpečnostní situace bude zhoršovat. Otázkou je, jaké budou ruské kapacity, které si stát bude smět dovolit vyslat k uklidnění bezpečnostní situace. Může tam velmi rychle dojít ke krvavým událostem, které mohou v očích těchto pěti republik Rusko znevěrohodnit jako bezpečnostní pojistku. Jestliže jsou tyto země ekonomicky napojené na Čínu a ještě by to udělaly bezpečnostně, bude to pro Rusko obrovský problém.

Jak reálný je rozkol států Evropské unie ve společném postupu proti Rusku v oblasti sankcí? Některé státy jako Maďarsko nebo Řecko mají v poslední době s Ruskem poměrně přátelské vztahy.

Evropská unie je společenství osmadvaceti států, které nejsou stejné. Kdykoliv se v jakémkoliv evropském státě bude schylovat k volbám, bude se tím pro Rusko otevírat šance nějak ovlivnit situaci ve svůj prospěch. Jsou tady země, které usilují o vstup do Evropské unie. Například Srbsko, kde má Rusko silnou pozici. Evropská unie musí permanentně obnovovat způsob nalézání konsenzu ve všech důležitých atributech svého chování, včetně chování zahraničněpolitického ve směru k Rusku. Zatím ta hra dopadá pro Unii dobře, protože od okamžiku, co sankce byly vyhlášeny, přes veškerou rétoriku, přes veškeré pochyby, přes veškeré problémy, se sankce drží. Rusko každý půlroční cyklus říká, že teď už ty sankce skončí, zatím k tomu ale nedošlo. Pochybuji ale, že jsou sankce v současné podobě udržitelné donekonečna, ale bude záležet na tom, jak se ruský režim bude chovat. Jestli dojde k tomu, že by byla použita ruská fyzická síla v postsovětském prostoru. Jakým způsobem se bude vyvíjet politická situace v Rusku, kdyby režim použil sílu proti protestujícím. To všechno jsou věci, o kterých nevíme, jestli nastanou nebo nenastanou. Je možné, že se něco takového stane, a pokud k tomu dojde, tak to pravděpodobně zpětně ovlivní pozici evropských zemí vůči tomuto sankčnímu režimu.

Kdy myslíte, že sankce skončí, když nebude další speciální důvod je prodloužit?

Strůjcem všech ruských politik, které byly odsouzeny, je Vladimir Putin. Dokud bude Vladimir Putin vládnout a dokud bude vládnout tím způsobem, jak to činí, pak existuje důvod, aby sankce trvaly. K přehodnocení sankčního mechanizmu by mohlo dojít, pokud by došlo k dramatické změně politického směřování Ruska. Nebo pokud by se objevil někdo nový, protože by Putin odstoupil, zemřel nebo prohrál volby. Přičemž to, že by prohrál volby, je nepravděpodobné, to, že by odstoupil je představitelné, to, že zemře, je jisté, ale nevíme kdy.

Dá se aktuální zhoršení vztahů mezi státy NATO a Ruskem nazvat novou „studenou válkou“?

Z mediálního hlediska je to strašně přitažlivý slogan. Ale studená válka představovala velmi širokospektrální soutěž dvou bloků, které tehdy existovaly. Studená válka měla rozměr ekonomický, ideologický a vojensko-bezpečnostní. Rusko žádnou ideologii, která by konkurovala ideologii naší, nemá. Pokud jde o ruskou ekonomiku, tak to je trpaslík v porovnání s ekonomikou Evropské unie nebo Spojených států. Navíc ne všechny ekonomické vztahy byly sankčním režimem zmraženy. Takže to nemá tento rozměr, byť se ho Rusko snaží dodávat. To jsou ta neustálá tvrzení, že Rusko a Čína zaútočí na dolar nebo na režim Světové obchodní organizace atd. A tak vlastně zůstává pouze vojensko-bezpečnostní soupeření. Jestliže Sovětský svaz byl schopen konkurovat, když ne globálně, tak na mnoha místech světa, moci Spojených států a jejich spojenců, tak Rusko je něčeho takového schopno pouze v Evropě a teď ještě dejme tomu v Sýrii. V tomto ohledu srovnání, že probíhá nová studená válka, příliš nesedí. Na druhou stranu v úzkém vojensko-bezpečnostním kontextu v Evropě je použití toho termínu na místě.

Myslíte si, že ideologický boj úplně zmizel?

Rusko nemá žádnou ideologii, kterou by bylo schopno rozumně představit světu, respektive v postsovětském prostoru. S výjimkou ideologie tzv. suverénní demokracie. Ale už jenom v tom, že v tom termínu „suverénní demokracie“ je slovo demokracie, se snaží ukázat, že se od nás zase až tak neliší. Takže tak silný ideologický koncept, kterým byl marxismus-leninismus, v současnosti Rusko nemá.

Existuje alespoň snaha tuto ideologii vytvořit?

Evidentně zde taková snaha je, ale nezdá se, že by to bylo něco jiného než koncepce suverénní demokracie. Putin ve své Valdajské řeči z roku 2013 prohlásil Rusko za strážce konzervativních hodnot. Ale konzervativní hodnoty, alespoň tak, jak je Rusko chápe, existují všude na světě.

Myslíte si, že vznik současné „studené války“, pokud to tak můžeme nazvat, je ovlivněn tím, že současný ruský prezident strávil velkou část svého života za trvání té původní?

Určitě ano, ale to není jenom prezident Ruska, to jsou i jeho evropští protějšci, kteří v době, kdy studená válka byla každodenní realitou, vyrůstali. Ostatně i novináři, kteří o tom píší, vyrůstali v tu dobu. Takže ten termín byl použit, protože jsou na něj všichni zvyklí, pod tím termínem si všichni dokážou představit soupeření SSSR a jeho odpůrců primárně vedených Spojenými státy. Jinak není důvod, proč ten termín používat.

Měl jsem spíš na mysli, jestli se ze sovětské doby nepřenáší tendence soupeřit se Západem, jestli to nenavazuje na předchozí tradici.

To ano, ale tradice vymezovat se vůči Západu, respektive vymezovat se vůči všem sousedům, to je něco, co je pro Rusko význačné dlouhodobě. Je to něco, co je v ruském „genetickém kódu“ vlastně od okamžiku, kdy Rusko překročilo hranici starého Ruska a začalo dobývat nová území. To znamená od 16. století.

 

Více o nadcházejících volbách v Rusku se můžete dozvědět během naší debaty v Paralelní Polis 31. srpna on 18:30. První část rozhovoru si přečtěte zde.

 

 

O autorovi: Vojtěch Andrš

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace