Rozhovor: Nečitelná politika vyvolává rozpaky u našich spojenců

  • Monika Tesařová
  • 24.5.2017 17:16

V posledních letech je naše republika stále otevřenější silám, které s Aliancí nemají nic společného, říká Karel Kovanda, bývalý český velvyslanec při NATO, kterého jsme se ptali na českou zahraniční politiku – její směřování, její limity a také na roli ČR v NATO a ve světě.

Byl jste naším prvním velvyslancem při NATO, můžete srovnat roli ČR v Alianci v době, kdy jsme do ní vstupovali, a nyní?

Vstupovali jsme do Aliance v době, kdy česká zahraniční politika začala teprve přinášet své plody. Základním cílem české zahraniční politiky, již od vzniku republiky, bylo zakotvení v euroatlantických strukturách, což na jedné straně znamenalo NATO, na straně druhé EU. Byly také menší úkoly jako zakotvení v OECD, v mezinárodních bankovních institucích, nicméně Aliance byla prvním z viditelných cílů, kde se nám zakotvit podařilo.

Toto zakotvení však nebylo jednoduché, protože stanovisko veřejnosti vůči členství v Alianci nebylo jednoznačné. V ČR se nekopíroval postoj například Polska, jehož veřejnost byla velmi vyhraněně proalianční – a to z historického důvodu a z důvodu jeho geografického postavení.

Stanovisko české veřejnosti bylo obojetné, což byla záležitost, se kterou jsme se prali jednak na domácí půdě, ale také v diskuzích s Aliancí. Tato obojetnost českého veřejného mínění se v důsledku kosovské krize více prohloubila a poté trvalo několik let, než se toto stanovisko změnilo.

Nyní je dle veřejných průzkumů postoj české veřejnosti k NATO pozitivní, což souvisí s několika aspekty. Na jedné straně jsme jako republika odvedli úžasnou práci – v Afghánistánu, při chránění baltského vzdušného prostoru gripeny, tato práce není nápadná na veřejnosti, ale je velmi viditelná uvnitř Aliance. Druhá věc je, že jsme měli několik naprosto vynikajících ambasadorů v Alianci, např. Martina Povejšila nebo Jiřího Šedivého, a dalším viditelným důsledkem naší práce je, že generál Petr Pavel je předsedou vojenského výboru NATO.

V důsledku toho, jak se nám v Alianci daří a jak se v ní projevujeme, je na domácí půdě naprostá důvěra v naše ozbrojené síly. Dávno pominuly doby, kdy byla naše armáda považována za armádu Švejků.

Co je limitem v ČR v rámci NATO? Velmi často je kritika ČR směřována na nedostatečnou výši jejího příspěvku Alianci.

Toto je hlavní slabina, vynakládáme něco málo přes 1 % HDP na obranu. Přes občasná tvrzení, že bychom měli tento příspěvek zvýšit postupně až na 2 %, kterých jsme již v minulosti dosáhli, se reálně nic neděje.

 

„Zlepšili jsme se zejména v tom, že někdy umíme prodat to, co máme.”

 

V čem si naopak myslíte, že se ČR v rámci Aliance zlepšila, co se naučila, kromě zvyšování důvěry v NATO a v armádu mezi českou veřejností, které jste již zmiňoval?

Zlepšili jsme se zejména v tom, že někdy umíme prodat to, co máme. Například do Iráku jsme prodali celou spoustu letadel, nicméně už málo se ví o přítomnosti českých letců, kteří tam cvičí irácké piloty. Ne vždycky umíme prodat to, co děláme, výborně.

Máme naše občany a vojáky v aliančních strukturách, o což jsme velmi, počínaje mým velvyslancováním, usilovali. Vrcholem tohoto úsilí je pozice generála Petra Pavla. Toto také umíme lépe, než jsme uměli dříve.

 

„V posledních letech se mi zdá, že je naše republika stále otevřenější silám, které s Aliancí nemají nic společného.”

 

V letech 1991 až 2005 jste byl zaměstnancem MZV. Jak byste za toto období zhodnotil českou zahraniční politiku, na níž jste se podílel? Jak jste ji vnímal?

Zahraniční politika kterékoli země obvykle bývá nestranická, většinou v ní převládá konsenzus hlavních politických stran. Je neobvyklé, že by se v demokratickém systému měnila se změnou vlády, avšak nejsem si jist, do jaké míry toto platí pro českou zahraniční politiku.

Jsou zde dva faktory. Prvním je vnějšně-politický faktor – jakým směrem je naše česká zahraniční politika orientována – a tam dlouho panoval konsenzus, se kterým jsme vstupovali do Aliance, totiž, že jsme spolehlivým a vhodným spojencem našich západních přátel se vším všudy. Nicméně v posledních letech se mi zdá, že je naše republika stále otevřenější silám, které s Aliancí nemají nic společného, zejména otevírání se vůči Rusku a Číně v mezích, které jsou skutečně pochybné. Když se podívám na to, jaký vliv má na pana prezidenta Nejedlý, tak musím žasnout, že takový člověk vůbec může být kdekoliv blízko mocenským střediskům. Konsenzus ohledně směřování české zahraniční politiky mi připadá velmi nahlodán, různí aktéři – premiér, prezident, ministr zahraničí se dívají různým směrem, dávají rozličný důraz, na ten který zahraničně-politický směr.

Druhý otazník je zaměřený dovnitř, do tvorby zahraniční politiky, a tam, co se MZV týče, vidím chaos.

 

„Politik se nenechává vláčet veřejným míněním.”

 

Zmínil jste směřování k Rusku a přiklánění se k Číně, v zemích V4 se však projevil v několika vlnách euroskepticismus, dá se říci, že toto také ovlivňuje českou zahraniční politiku?

Politik se nenechává vláčet veřejným míněním. Mečiar kdysi řekl: „Ať mi lidé řeknou, co chtějí, já je tam dovedu.“ Toto však není politik. Doufal bych, že euroskeptické veřejné myšlení nebude hrát roli v tom, jak se vyvíjí naše politika. Naopak rozvážní a odpovědní politici budou veřejné mínění ovlivňovat a formovat, tedy to bude naopak.

Co je důvodem toho, že v zemích V4 je v porovnání se západní Evropou, tak rozšířený euroskepticismus?

Nemyslím si, že je rozšířený. Země V4 jsou každá jiná, každá má své specifické problémy. Nevím, z čeho euroskepticismus v ČR vyplývá, protože když si spočítáme, kolik do EU přispíváme a kolik dostáváme, tak tato bilance je v náš prospěch. Nedivil bych se, kdyby u nás po francouzských a německých volbách euroskepticismus opět ustoupil. Jsou však věci, na které jsme právem naštvaní. Např. v poslední době se ČR snaží přimět Evropskou komisi, aby zajistila, aby výrobky prodávané na českém trhu byly stejné kvality jako stejné výroby prodávané např. v Rakousku, Evropská komise se na to nejspíše podívá. Toto je konkrétní případ toho, v čem Evropská komise, potažmo EU, přispívá ke kvalitě našeho života.

Kromě výše zmíněného směřování vidíte ještě nějaký limit české zahraniční politiky?

Ten limit, případě ten chaos, spočívá v tom, jak se vnímá. Možná více než v Alianci, tak v EU, tyto limity vedou k určité rozpačitosti nad tím, kam česká zahraniční politika směřuje a do jaké míry se na ní dá spolehnut. Tato rozpačitost nás oslabuje.

Vidíte nějaké východisko z této situace?

Východisko je záležitost politická, záleží na české politické reprezentaci. Vývoj bude, dle mého, v podstatě záviset na tom, do jaké míry bude ČSSD participovat na povolební politické reprezentaci.

 

„Problémem je nečitelná politika ČR, která vyvolává rozpaky našich spojenců.”

 

Několik let jste působil u Evropské komise, jak hodnotíte roli ČR v rámci evropských institucí?

Role ČR je dvojí – na technické úrovni jsme velmi dobří. Češi jsou postupně povyšováni v rámci EK například, z technického hlediska proti ČR nikdo nic nemá. Opět se však projevuje nečitelnost české pozice, počínaje demisí vlády během našeho předsednictví, pokračujíce občasnými výhradami, výpady proti evropským politikám. Problémem je nečitelná politika ČR, která vyvolává rozpaky našich spojenců.

Foto: copyright Covington
Karel Kovanda byl do roku 2010 zástupcem generálního ředitele pro zahraniční vztahy u Evropké komise. Předtím působil jako stálý zástupce ČR v NATO a také zastával několik funkcí v Organizaci spojených národů, kde působil jako stálý zástupce ČR. Nyní působí jako seniorní analytik ve společnosti Covington.

O autorovi: Monika Tesařová

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace