Geopoliticky jsme se rozkolísali, máme být v centru EU, říká Gabal z KDU-ČSL

  • Monika Tesařová
  • 13.9.2017 12:46

Politika za KDU-ČSL a člena Výboru pro obranu Ivana Gabala jsme se ptali na různorodá témata – vztahy ČR a USA, obrannou politiku, V4, integraci EU, migraci, rusko-české vztahy či přijetí eura. Tento rozhovor o české zahraniční politice je jedním ze série rozhovorů s představiteli největších politických stran.

V posledním volebním programu z roku 2013 se KDU-ČSL věnuje zahraniční politice poměrně stručně. Jaké jsou podle KDU-ČSL cíle a priority české zahraniční politiky? Kterým směrem bychom měli českou zahraniční politiku směřovat?

KDU-ČSL po návratu do parlamentu roku 2013 tolik pozornosti zahraniční politice nevěnovala, což je dáno tím, že byla pochopitelně orientována spíše vnitropoliticky, na druhé straně byla u této strany patrná silná linie tradičního sledování EPP (Evropské lidové strany), které je členem. Roli hrálo i to, že zhruba do roku 2013 či 2014 byl na evropském kontinentu relativní klid. Teprve ruský útok na Ukrajinu otevřel téma, které se v roce 2014 stalo předmětem sporu uvnitř koalice. KDU-ČSL byla v koalici hlavním aktérem, který najednou musel držet atlantický a západní kurz jak vůči socialistům sledujícím proruský směr, tak také vůči nepřipravené politice hnutí ANO. V této době pro KDU-ČSL agenda zahraniční a obranné politiky nabyla na prioritě a důležitosti.

O vývoji transatlantických vztahů jste hovořil jako o nedobrém. Co by konkrétně KDU-ČSL udělala pro upevnění těchto vztahů? A co chce udělat?

Na jednu stranu musíme velmi silně podporovat vznik evropské obranné identity – evropského pilíře obrany, na stranu druhou musíme udržovat transatlantickou linku a její přítomnost v regionu a v celé EU, respektive v Evropě.

Na rozdíl od německé politiky, která se začíná poměrně explicitně odklánět a považuje spolehlivost transatlantických vazeb za minulost, my potřebujeme být v této lince nadále aktivní a držet ji – tím spíš, že 15 let nebyla hlava našeho státu na oficiální návštěvě USA. Vztahy ČR s USA, bilaterální vztahy, nebyly nikdy tak mizerné a nanicovaté, jako jsou pro českou zahraniční politiku a pro Českou republiku dnes.

 

„Vztahy ČR s USA nebyly nikdy tak mizerné a nanicovaté, jako jsou dnes.“

 

Jako člen Výboru pro obranu jste, zejména před summitem NATO, několikrát kritizoval, že ČR není schopna definovat své cíle bezpečnostní politiky. Jaké jsou její cíle dle KDU-ČSL?

Jedná se o ty cíle, o kterých jsem mluvil – mít maximální zájem na tom, aby se NATO udrželo na transatlantické linii, zejména vůči hrozbám jako je Rusko nebo také Čína, která bude provádět manévry v Severním a Baltském moři. Toto jsou opravdu velká vojenská a bezpečnostní rizika, u kterých se bez USA a atlantické vazby neobejdeme.

Naopak krize ve Středomoří, syrsko-irácký konflikt, migrace, Libye, severní Afrika jsou témata, kterými se NATO zřejmě nebude zabývat a musí je řešit vlastními silami Evropa. Z tohoto hlediska vývoj jak našeho obranného rozpočtu, tak schopností české armády neodpovídá dnešním požadavkům a to se musí změnit.

Během období, kdy byl Václav Klaus prezidentem, byli čeští diplomati naučeni říkat: „Neposlouchejte, co říkáme, dívejte se, co děláme.“  Nyní, po nástupu Zemana, by to bylo: „Neposlouchejte, co říkáme, nedívejte se, co děláme.“

KDU-ČSL by podpořila společné vojenské kapacity EU, ale jakou roli by mohla ČR v tomto uskupení hrát, když deficitem naší armády je nedostatek personálu? Stále nepřispíváme na obranu slibovaná 2 %, nehrála by tedy v takovémto projektu ČR spíše druhořadou roli?

To je to, co musíme změnit. Pokud to změníme a přineseme přidanou hodnotu evropské obraně, tak se AČR může stát tím hlavním, co nás propojí do jádra EU a nemusíme zůstávat na periferii. Ukazuje se, že je důležité nejenom zvýšit výdaje, ale především je proměnit do něčeho užitečného, což je v této chvíli nad naše schopnosti.

 

,,Myslím, že jsme se vnitřně opět geopoliticky rozkolísali.“

 

Pokud by se ČR podařilo zvýšit příspěvek na obranu na zmíněná 2 %, nejednalo by se jen o číslo, zajistilo by nám to skutečně bezpečnost?

Nikoli, protože zmíněná 2 %, jak je přepočítává Aliance, jsou peníze, které se na obranu reálně vydávají – z hlediska investic, modernizace, provozu a nasazení armády.

Jaké jsou bezpečnostní hrozby kromě těch, které jste zmínil (zmiňoval jste Čínu, Rusko)?

Myslím, že jsme se vnitřně opět geopoliticky rozkolísali, kam patříme. Sice se to už zlepšilo, ale je zde hrozba i na domácí půdě, protože jsme nedokázali, ač jsme překonali krizi ruského nátlaku, vytvořit dostatek energie k tomu, abychom byli schopni sdílet evropskou bezpečnost se vším všudy, což znamená včetně požadavků na řešení migrační krize, rozvojovou pomoc a aktivitu v destabilizovaných teritoriích Středomoří a Blízkého východu.

ČR se podílí na vojenských misích, avšak daleko méně na rozvojové pomoci. Také bohužel nemáme synergii mezi zahraniční a obrannou politikou, což demonstruje například to, co se nám stalo s Damaškem a podporou Bašára Asada, kde jsme se ocitli úplně mimo evropskou politiku, téměř na ruské straně. 

Rusko je partnerem Evropy, může s ním však ČR nalézt společnou řeč? Je uvolňování sankcí vůči Rusku tou správnou cestou, která povede ke sbližování EU/Evropy a Ruska? Je vůbec možnost, že se Rusko stane liberálně-demokratickou zemí?

Rusko porušilo všechny dohody, které platily se Severoatlantickou aliancí. Za druhé také řada zemí v Evropě, v čele s Německem, ale také dnes i ČR, definuje Rusko jako hrozbu, což znamená, že partnery můžeme být pouze v tom, o čem se s nimi potřebujeme bavit.

Jeden z hlavních důvodů nepřátelského chování Ruska vůči střední a východní Evropě je fakt, že ČR je důkazem toho, že je možná transformace od komunismu k demokracii. Toto se právě v Rusku nestalo v důsledku autokratického zkorumpovaného režimu Vladimira Putina a jeho snahy kontrolovat a privatizovat celý stát.

Když si představíme, že Rusko má pouze jedenkrát větší export než ČR, polovinu exportních schopností V4, tak vidíme, že se dostává do velmi vážné hospodářské situace a objevuje se zde riziko, které je v tom, aby hospodářská nedostatečnost Rusko nevedla k daleko konfliktnějšímu a agresivnějšímu chování.

To, že existuje šance na transformaci vnitřních poměrů směrem k demokracii do liberálnější polohy, ukazují hysterické reakce Kremlu, zejména na ukrajinský vývoj. Přiblížení Ukrajiny k úspěšné transformaci na evropských hranicích je pro ně smrtelné nebezpečí, především pro ty skupiny, které drží vojenské, mocenské a přírodní zdroje.

 

„Objevuje se riziko, aby hospodářská nedostatečnost Rusko nevedla k daleko konfliktnějšímu a agresivnějšímu chování.“

 

Jak důležitá je podle KDU-ČSL v naší vnější politice Visegrádská skupina (V4)? Toto společenství čelí časté kritice kvůli rozporuplným názorům jejích členů a dle některých kvůli roli Polska jako jediného aktivního člena a lídra celé skupiny. Je V4 stále funkčním společenstvím, má smysl být jejím členem?

V4 má dvojí tvář. Na jednu stranu se vždy v krizových momentech aktivovala, krizové momenty spočívaly ať už v řešení bezpečnostní pozice (vstup do NATO a EU) anebo plnění vnějších úkolů – odsun vojsk zejména SSSR z regionu anebo řešení krize demokracie některých členů například v době vlády Mečiara na Slovensku, dnes se potýkáme s demokratickým deficitem v Polsku i v Maďarsku.

V4 se hodně profilovala na protievropských agendách v souvislosti s migrací. To znamená, že V4 je na jedné straně funkční společenství evropské politiky, na stranu druhou nepostrádá určité toxické prvky. Řada západoevropských zemí dnes očekává, že se V4 bude věnovat spíše zkvalitnění vnitřního právního a demokratického prostředí svých členů než blokování evropských rozhodnutí. Pravdou je, že toto společenství však více blokuje evropská rozhodnutí, než aby se zaobíralo řešením vnitřní situace Maďarska nebo Polska. V tom V4 vždy raději počkala až se poměry v té které zemi samy posunou k lepšímu.

Co se týče migrační politiky, KDU-ČSL je pro přísnější migrační politiku s důrazem na integraci migrantů v Evropě, co to však znamená v praxi? Jak pomoci zemím v bezprostřední blízkosti Evropy?

KDU-ČSL stejně jako ostatní parlamentní strany prošla v tomto tématu dosti složitým vnitřním vývojem. Antiimigrační postoje také nabyly nejslyšitelnějšího vrchu, v čemž se shodly s ostatními stranami a se zbytkem V4, nicméně jsme zatím nenabídli dost pozornosti a energie tomu, abychom řešili zdroje a příčiny migrační krize v teritoriích, ze kterých migranti přicházejí, což je nedokončená úloha, na kterou neznáme řešení. Tlak KDU-ČSL na to, aby ČR nepřijímala migranty není tak vyhrocený jako v případě ČSSD anebo dalších stran. Uvědomujeme si odpovědnost za humanitární pomoc válečným běžencům. Myslím, že KDU-ČSL by nakonec přistoupila na to, abychom určitá čísla migrantů přijali a integrovali, nicméně ne v rovině čísel jako v Německu.

V neposlední řadě se těžko vyrovnáváme například s tím, co se teď děje v Itálii, jakým způsobem řešit zatížení hraničních státu EU migrací, aniž by se migranti přerozdělovali. Prostě nevíme.

Jak lze pomoci zemím v bezprostřední blízkosti EU?

Budeme muset něco začít dělat v Libyi, být aktivní v severní Africe, je třeba se o tom bavit a hledat řešení jak na úrovni EPP, tak na úrovni evropských institucí. Dále je třeba části imigrantů poskytnout azyl na dobu, než se stabilizuje situace v daném teritoriu, a poté se je snažit vracet zpátky. Primární je ovšem stabilizace Středomoří a severní Afriky, ta sama nevznikne.

Myslíte si, že je řešením tohoto problému rozvojová pomoc?

V subsaharské Africe, kde může být tato krize daleko masivnější než vlny migrantů ze Sýrie, určitě. Chybí nám ale ještě řešení demografické exploze a propagace určité rodinné politiky.

KDU-ČSL podporuje rozšíření o další státy EU a také privilegované partnerství s Tureckem. O rozšíření konkrétně jakých států by se jednalo?

Myslím, že pravidlo, že se nejdříve rozšiřuje bezpečnost a poté navazuje integrace do právního a hospodářského prostředí EU, se osvědčilo nejenom v případě ČR, ale i směrem na sever a na jih. ČR má zájem Balkán stabilizovat, protože tam jsou stále enklávy, které nejsou stabilní a potřebují evropskou podporu. Důležitá je i zásadní stabilizace Ukrajiny asociační smlouvou. 

Pokud se jedná o Turecko, je třeba udržovat strategické partnerství, aby byl veden dialog s Evropou navzdory velkým vnitřním problémům Turecka. Myslím, že otázka členství Turecka v EU není aktuální. Ale Turecko je členem NATO, což je velice podstatné pro nás i pro Turecko.

 

"ČR do eurozóny exportuje 80 % ekonomiky, aby ji hlavní adept na premiéra považoval za bankrotující, je absurdní."

 

V posledním volebním programu je zmíněno, že by se ČR měla stát členem evropské měnové unie, až na to bude připravena, v poslední době však z KDU-ČSL zaznívají hlasy pro přijetí. Jaký je tedy postoj této strany?

Vede se o tom vnitřní debata, nikoli však systematická, spíše ad hoc. KDU-ČSL se pohybuje i v prostředí členů hospodářské komory, svazu průmyslu apod. a zde zájem o euro narůstá. Vývoj koruny nasvědčuje tomu, že posilujeme a, dle mého názoru, KDU-ČSL vnímá, že Slovensku euro velmi pomohlo, což znamená, že není důvod se strašit tím, co Slovensku pomohlo. Ale otázka vnitřní připravenosti není jen ekonomická, ale je zejména otázkou důvěry veřejného mínění a strach veřejnosti je poměrně silný.

Začínáme se o tomto bavit nejenom v rámci KDU-ČSL, ale například i s ekonomy. Můj názor je, že proces debaty již začal a že to k eurozóně směřuje. Na druhou stranu je zde jasný apel ANO2011 jít na periferii Evropy a mimo eurozónu. Budou rozhodovat volby a je třeba přijít a rozhodování o budoucnosti se účastnit.

Byl byste pro to rozhodnout o tom v referendu?

Myslím si, že toto není téma pro referendum. Vnímáme velice rozporuplnou pozici Andreje Babiše, který má podstatnou část Agrofertu v eurozóně, nemá problém s čerpáním dotací, ale mluví o eurozóně jako o bankrotující.

ČR do eurozóny exportuje 80 % ekonomiky, aby ji hlavní adept na premiéra považoval za bankrotující, je absurdní.

KDU-ČSL bude stát před problémem, do jaké míry bude či nebude podmiňovat případná koaliční jednání po volbách debatou o euru. V tomto tématu si potřebuje KDU-ČSL udělat jasno a vnitřně se posílit.

 

„Je důležité nebýt v druhé rychlostní koleji Evropy, ale v centru. Evropa nikdy nebyla tak bezpečnostně ohrožená jako nyní.“

 

Jaká je dlouhodobá vize pro Českou republiku na mezinárodním poli?

Nebýt na druhé rychlostní koleji Evropy, ale být v centru. Evropa nikdy nebyla tak bezpečnostně ohrožená jako nyní – cílem je stabilizovat Evropu, abychom dokázali řešit problémy, vnitřně ji posilovali a neoslabovali.

Dlouhodobě potřebujeme najít naši identitu v tom, co je naše přidaná hodnota Evropě – to zatím nevíme a žádný dialog o tom nevedeme.

V neposlední řadě musíme doufat, že se do americké politiky vrátí určitá transatlantická solidarita, kterou se podaří udržet, a ČR bude součástí pevného stabilního západního světa.



Každý týden se můžete na stránkách Evropského bezpečnostního žurnálu těšit na rozhovory o zahraniční politice se zástupci velkých politických stran. Příští týden s Pirátem Mikulášem Peksou. 

O autorovi: Monika Tesařová

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace