Setrvání v EU je zásadní, sankce proti Rusku mají smysl, říká Drahoš

  • Monika Tesařová
  • 23.8.2017 12:29

Rozhovor o zahraniční politice s favoritem na prezidentské volby, které se uskuteční 12. a 13. ledna 2018.

I přestože v parlamentní republice nemá prezident přímý vliv na formování zahraniční politiky, ale plní pouze reprezentativní funkci, jakým směrem a jak aktivně byste naši zahraniční politiku chtěl směřovat?

Naše ukotvení je v euroatlantické společnosti, bránil bych jakémukoli geopolitickému posunu, nakonec s některými východními státy máme své zkušenosti.

Klíčoví jsou pro nás naši spojenci v rámci EU, NATO. Patříme do Evropy. Proto výzvy, že budeme plnit funkci mostu mezi Evropou a Ruskem či Čínou, nemají podle mě smysl. Ale zároveň není důvod, proč bychom neměli mít korektní vztahy s jinými státy, s nimiž je mít chceme.

 

„Naše setrvání v EU považuji za naprosto zásadní.”

 

Pokud by se vláda s vámi zásadním způsobem rozcházela v zahraniční politice, například v otázce členství v NATO nebo EU, jak byste postupoval?

Podle článku 63 naší ústavy prezident reprezentuje stát navenek, pochopitelně je tím však míněno, že by měl postupovat v souladu s vládou. Za poněkud nešťastné považuji, když v otázce zahraniční politiky vysílá jiné signály česká vláda a jiné prezident. Maximálně bych se snažil dohodnout se s vládou na určitém konsenzuálním stanovisku. Prezident nemusí na vše kývnout, nicméně zahraniční politiku určuje vláda.

Jelikož naše setrvání v EU považuji za naprosto zásadní, nedovedu si představit, že bychom se v této otázce měli dostat s vládou do střetu. Doufám, že pokud se stanu prezidentem, tak premiér, kterého pověřím sestavením vlády, nebude mít žádné pochybnosti o našem členství v Unii. Hypoteticky tento případ nastat může, avšak stejně jako v jiných záležitostech, snažil bych se s vládou a příslušnými ministry dohodnout, a ne nechat situaci vyhrotit do stavu, že je to „buď, anebo“.

 

„V otázce naší zahraničně politické orientace je vláda dostatečně čitelná.”

 

V poslední době se hovoří o sbližování ČR a Ruska a také otevírání se Číně, což v očích našich západních spojenců může vyvolat pocit nečitelnosti či rozpaky nad naší zahraniční politikou. Jak byste se snažil naši reputaci u těchto spojenců vylepšit?

Obecně je důležité formulovat naše stanoviska jasně a srozumitelně. Samozřejmě na jednání členských států ne vždy musíme souhlasit se vším, co zazní. Nicméně v otázce naší zahraničně politické orientace je vláda myslím dostatečně čitelná a v souladu s postoji našich spojenců, až na některé excesy, jako byl omluvný dopis ústavních činitelů do Číny.

Co se týče sbližování s Ruskem a Čínou, striktně bych oddělil ekonomickou a politickou rovinu. Jak již bylo řečeno, naše ukotvení je jednoznačně v euroatlantickém prostoru, což však nevylučuje korektní ekonomické vztahy s Čínou či Ruskem. Koneckonců Rusko je pro nás významným partnerem a Čína je světová velmoc. V ekonomické oblasti s nimi máme určitě jednat, což v žádném případě neznamená žádný geopolitický posun směrem na východ.

Nalézt společnou řeč politicky je poměrně obtížné, protože režim v Rusku, byť je to parlamentní demokracie, je odlišný od našich zvyklostí. Totéž platí o Číně. V politické rovině bychom měli z tohoto předpokladu vycházet a orientovat se na Evropu, na naše spojence.

Jiří Drahoš je podle posledních průzkumů favoritem na post prezidenta.Profesor Drahoš je podle sázkových kanceláří favoritem na prezidentské volby. Copyright Jiří Drahoš.


„Sankce vůči Rusku mají stále smysl.“

 

V minulosti jste řekl, že není důvod rušit sankce vůči Rusku, nicméně se postupně uvolňují. Myslíte si, že by se mohlo Rusko stát liberální demokracií, a tím pádem i partnerem a spojencem Evropy?

Aktuálně EU prodloužila platnost ekonomických sankcí a podobně učinily i Spojené státy. Nemyslím si, že by liberalizace režimu v Rusku nějak zvlášť rychle postupovala, často se zdá, že je tomu spíše naopak.

Musíme si uvědomit, že sankce byly zavedeny jako reakce na to, že Rusko záborem Krymu porušilo mezinárodní právo, konkrétně budapešťskou smlouvu, kterou spolu s dalšími státy garantovalo územní celistvost Ukrajiny. Výsledkem byla v rámci EU dohoda o hospodářských sankcích, které stále z mého pohledu mají smysl.

Samozřejmě chápu, že se sankce nemusejí někomu líbit. Nicméně když jsem po zavedení sankcí mluvil s řadou českých exportních firem, tak si po určité době nikdo z nich příliš nestěžoval, většinou se přeorientovaly na jiné trhy. Tyto sankce nemají z hlediska našeho hospodářství žádný zásadně negativní dopad. 

Sankce mají především „výchovný“ charakter. Nejde o to poškodit běžné obyvatele, ale symbolicky ukázat na něco, co se stát nemělo a co stále trvá – Rusko zatím neplní minské dohody. 

Obchodování s Čínou, ale také například s Ázerbájdžánem a jinými zeměmi, které jsou kritizovány kvůli nedodržování lidských práv, otevírá otázku lidskoprávní dimenze české zahraniční politiky. Jste zastáncem spíše ekonomické anebo lidskoprávní dimenze české zahraniční politiky?

Nelze se jednostranně přiklonit k jedné variantě. Lidská práva jsou důležitou součástí našeho demokratického systému, nemůžeme přehlížet fakt, že v řadě zemí nejsou dodržována – někde jsou porušována velmi flagrantně, někde méně zjevně. Považuji za korektní i při cestách, které mají politicko-ekonomický charakter, na to partnery upozorňovat. Samozřejmě nelze automaticky očekávat, že když např. čínské představitele upozorníme na nedodržování lidských práv, tak se hned něco zásadního stane.

Upozorňování na lidská práva může do jisté míry ovlivnit i hospodářské dohody, na to nelze zapomínat. I jako realista jsem ale pořád přesvědčen, že bychom lidská práva měli rozumným způsobem akcentovat. Nemůžeme se přeci spoléhat jen na to, že svoje produkty uplatníme jen díky tomu, že budeme mlčky přihlížet všemu, co se v těchto státech děje. Musíme si věřit, že jsme schopni české zboží vyvézt především díky kvalitě a přijatelné ceně pro oba partnery. Na druhou stranu nemůžeme očekávat, že všechny státy světa, které porušují lidská práva, ze dne na den přejmou euroatlantické hodnoty jen kvůli tomu, že jim to doporučíme.  

V souvislosti s Ruskem a Čínou mi ještě velmi vadí, že náš současný prezident nepěstuje těsnější ekonomické vztahy třeba s jižní Amerikou, což je potenciálně velmi zajímavé teritorium. Pan prezident preferuje Čínu, z ekonomického hlediska však u nás dochází spíše k rozšiřování čínského vlivu, osobně zde žádný zásadní pozitivní výsledek pro produktivitu naší ekonomiky zatím nevidím.

Nedávno jste řekl: „Za nezpochybnitelné proto považuji členství v NATO. Vlastní bezpečnost musíme řešit v celoevropském kontextu, protože žádný stát svoji bezpečnost lokálně nevyřeší.“ Znamená tato citace, že kladete větší důraz na evropské vazby než na ty atlantické?

Chtěl jsem tím říct, že ani stát geopoliticky významnější není v dnešní době schopen sám jednoduše zajistit svou integritu, obranu a bezpečnost, a proto kladu důraz na naše členství v NATO a souhlasím s Donaldem Trumpem, že by všechny státy NATO měly plnit své závazky, aby bylo dosaženo výše příspěvku na obranu, který jsme kdysi slíbili. Jednoznačně považuji naše členství v NATO za velice důležité. 

Jaký je váš názor na společnou evropskou armádu, o které se v poslední době hovoří?

Existuje evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž FRONTEX, která by měla pomáhat chránit vnější hranice Evropy. Primárně se ale nemělo jednat o ochranu čistě vojenského typu, resp. o armádu. Myslím však, že by evropské státy měly počítat s tím, že pokud migrační toky znovu zesílí, měla by se role této agentury reformovat. Buď by měla být posílena, nebo by měl vzniknout jiný společný systém ochrany hranic, umožňující zabránit nekontrolovanému vstupu migrantů. Nemluvil bych však o evropské armádě, to je zatím oblast čistě teoretické diskuse.

Máme tedy pomáhat zemím s řešením krizí na jejich území. Platí to tak i pro další zemi na periferii EU – Sýrii?

Důležité je rozlišovat dvě věci – první je pomoc uprchlíkům z válečných oblastí, což je například Sýrie. Miliony Syřanů jsou v současné době v uprchlických táborech v Turecku, Libanonu či Jordánsku. Z hlediska mezinárodního práva a azylové politiky EU jsou tím pádem v bezpečných zemích a Evropa jim může ekonomicky pomáhat (viz např. platby Turecku). Velmi nešťastný je ale přístup Evropské komise v záležitosti tzv. kvót pro uprchlíky, to je systém politicky velmi škodlivý a velmi pravděpodobně i neúčinný.

Pomáháme nejenom spolufinancováním (například zmíněných táborů v Turecku), ale také nabízíme pomoc na italské hranici a máme řadu neziskových organizací, které pomáhají, ať už v Afghánistánu či v Sýrii.

Druhou skupinou jsou ekonomičtí migranti, zejména z Afriky. Často se jedná o lidi pocházející například z míst, kde narůstá problém sucha. Ekonomicky jsou na nízké úrovni. Pro tyto lidi je Evropa zemí zaslíbenou. Nicméně Evropa nemůže vyřešit problém tak obrovské části populace jako je subsaharská Afrika nebo četné asijské země. Zde je klíčové snažit se pomáhat přímo na místě. Například zmíněné sucho nelze vyřešit tak snadno, ale lze učit tamější lidi přizpůsobit se, učit je, co mají v nepříznivých podmínkách dělat, jak mají pěstovat plodiny adaptabilní na sucho atd.


„Se zavedením eura není kam extrémně spěchat.”

 

Jste zastáncem EU, nikoliv však eurofederalismu. K euru zatím máte nevyhraněný postoj. Politické strany se tématům jako je EU a přijetí eura spíše vyhýbají, otevíral byste toto téma anebo byste se k této otázce stavěl spíše zdrženlivě?

Před otázkou eura bych určitě nezavíral oči. Nemohu neregistrovat rostoucí zájem průmyslníků anebo firem o zavedení eura, proexportně orientované firmy by to uvítaly. Zavedení eura je výhradně politická záležitost, ČR plní maastrichtská kritéria, z tohoto hlediska bychom euro zavést mohli.

Objevuje se mnoho argumentů pro i proti, které nejsou ani tak odborné, jako spíše politické. Dům eurozóny nemá všechny základy v pořádku, je zde problém krize v Řecku, stále nevyřešený problém italských bank atd., na straně druhé slyším názory, ať přijmeme euro v nějakém rozumném horizontu. Sám tento proces by trval přinejmenším tři roky.

Osobně bych v tuto chvíli vyčkal, jak dopadnou parlamentní volby, nicméně jako prezident bych tuto debatu otevíral a chtěl bych slyšet racionální argumenty z obou stran. V každém případě, dle mého názoru, není kam extrémně spěchat.

Byl byste pro referendum v otázce eura?

Jsem zastáncem zejména lokálních referend, nemám také nic proti referendu na celostátní úrovni, avšak jsou geopolitická témata, u kterých bych s referendem velmi váhal. Přijetí eura patří k zásadním rozhodnutím, je třeba, aby o něm za debaty odborníků a za vyslechnutí všech hlasů rozhodovala vláda.

Zmínil jste, že některé kompetence by se měly vrátit do rukou národních států. Které to jsou konkrétně? Měly by nějaké zase naopak směřovat do rukou EU?

Co se týče kompetencí, které by se měly na evropské úrovni posílit, je to společná energetická politika, zejména vůči třetím zemím – žádný jednotlivý stát např. nemá tak silnou vyjednávací pozici vůči Rusku jako může mít Evropa jako celek. Další oblastí, kterou nemůžeme řešit na lokální úrovni, je bezpečnost, dále například digitalizace, což je obecný trend, který nezná hranice, a zde je dobré dohodnout se s partnery v EU, jak dále. Jedna z důležitých, avšak opět opomenutých, je léková politika – zavádění a testování léků. V současné době existuje zásada, že léky, které se otestují v Německu, platí pro celou EU, protože my nemáme ani odborné ani finanční kapacity na to, abychom některé lékové formy uváděli na trh a testovali je. Léková politika je jednou z úspěšných centrálních rozhodnutí EU. 

Jeden z důvodů určité skepse vůči Bruselu je představa, že nám mluví úplně do všeho. Mnohdy se jedná o mýtus. Lidová pohádka je, že nám Brusel říká, jak má být dlouhá okurka a jak má být zahnutý banán.

Pokud je pravda to, co mi říkali někteří naši diplomaté v Bruselu, tak problém spíše je, že mnohdy naši zástupci z ČR neprezentují žádný názor, často také neumějí vyjednávat podporu pro vlastní návrhy a pak si doma stěžují, že nám Unie zase něco nařizuje.

Co se týče kompetencí, které mají být přesunuty na národní úroveň, nevypichoval bych žádné konkrétní věci, ale zvažoval bych, co je klíčové a má se řešit na evropské úrovni a co si umí řešit národní státy samy. Takový test principu subsidiarity.

Copyright Profimedia.

 „Prezident by měl být ten, kdo věci pojmenovává věcně, ne stranicky.”

 

V zemích V4 je mezi veřejností rozšířený euroskepticismus, zejména v České republice. Proč Čechům nepřirostla EU k srdci? Snažil byste se jako prezident svými veřejnými vystoupeními/vyjádřeními apelovat na veřejnost a tento postoj nějak změnit?

Určitě je to jedna z nejdůležitějších rolí prezidenta, právě proto by neměl být přímo spojen s jakoukoli politickou stranou. Prezident by měl být ten, kdo věci pojmenovává věcně, ne stranicky, a snaží se informovat lidi, tlačit na vládu, aby i ona sama korektně informovala, aby její stanoviska nebyla jednostranně účelově zaměřená.

Jako prezident bych tomto směru určitě aktivně vystupoval, korektních informací není nikdy dost. Pokud prezident do jisté míry devalvuje svoji autoritu a svůj potenciál tím, že denně komentuje nějaké drobnosti, poté důležitá zpráva/apel ze strany prezidenta může zcela zaniknout. Jsem zastáncem toho, že prezident by se měl vyjadřovat ke klíčovým věcem hlasitě a důrazně a každodenní politiku přenechat parlamentu a vládě.

O autorovi: Monika Tesařová

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace