Rozhovor: 21 let od Srebrenice, aneb jak se změnily mezietnické vztahy na Balkáně?

  • Dominika Jandová
  • 22.8.2016 16:33

Mgr. Josef Oriško, Ph.D., vystudoval etnologii a účastnil se misí OBSE v Kosovu a Gruzii. Jako pozorovatel mise EU také dohlížel na průběh voleb v Libérii. V roce 2011 založil Východoevropské vzdělávací a kulturní centrum (EEECC), kde pod heslem „cestuj, pozoruj a snaž se pochopit“ pořádá vzdělávací kurzy a terénní výjezdy zejména do postkonfliktních oblastí, jako je Kosovo, Moldavsko, Ukrajina, a také do některých států v Africe. V současné době rovněž přednáší na Masarykově univerzitě o etnických konfliktech na Balkánském poloostrově.

Ve své disertační práci jste zkoumal mezietnické vztahy v Kosovu na přelomu milénia. Jak se podle Vás od té doby změnily vztahy mezi soupeřícími etniky?

Znepřátelená etnika na Kosovu, tedy Albánci a Srbové, spolu žijí od nepaměti, a je nyní druhořadé zabývat se tím, kdo na toto území přišel dříve a kdo by si na něj měl dělat nároky. S ohledem na mezinárodní úmluvy o lidských právech, především pod záštitou OSN, právo na život na Kosovu má mít každý, kdo splňuje dané podmínky – například se tam narodil. A od toho se také ty jejich vztahy odvíjí. V průběhu let mezietnické vztahy na Kosovu prošly různými periodami – kooperace, soutěživost a konflikt, který také patří k soužití. Lidé žijící na Kosovu mají vyhraněné etnické smýšlení a mír je stále křehký. Neznamená to ale, že se členové těchto etnik na sobě dopouští každodenního násilí, protože už jsou pochopitelně z války unavení. V dnešní společnosti spíše vidím soutěživost. V některých částech země se navíc Albánci a Srbové prakticky nestýkají, jelikož je zde určitá forma apartheidu, ale stále musí žít spolu. Extrémní polohy v mezietnických vztazích jsou typickým pro Kosovo a další balkánské země. V období dobra k sobě umí být dobří a mohou si i vzájemně pomáhat, naopak v období války je to pak velmi destruktivní.

Osobně vidím v soužití Albánců a Srbů zlepšení, a jisté tenze, které byly znatelné po válce, zmírňuje zajisté čas. Ostatně čas je na Kosovu a i v dalších postkonfliktních balkánských zemích velkým lékařem a hraje v postupné obnově významnou roli. Od roku 2001 dodnes je jednoduše vidět, že hrany jsou otupeny. 

Takže se situace ve společnosti jeví mnohem pozitivněji než na té politické rovině? Zrovna nedávno například došlo k útoku na kosovský parlament…                                                   

Problémem je, že na Kosovu stačí jen 10–50 radikálů, kteří dokáží způsobit velký chaos. Kosovo je malá země, navíc klanový systém způsobuje, že se všichni znají a informace proudí mezi nimi velmi rychle. Když vezmu v potaz i určitý strach z války, následně i takový malý útok nebo násilí způsobuje hysterii a davovou psychózu. Kolikrát ty zrůdné činy, kterých jsme byli svědky, nebyly důsledkem nějaké etnické nesnášenlivosti nebo z protisrbského či protialbánského přesvědčení, ale jednoduše se v řadě případů jednalo o činy jedinců, možná poškozených válkou, nebo pouze jen o pomatené jedince a násilníky. V jiném prostředí by se jednoduše jednalo o kriminální čin, ale zde se nálepka etnicity používá až příliš často. 

Je v Kosovu rozdílné postavení Srbů a Albánců? Třeba s ohledem na školství nebo přístup na pracovní trh?

Jak jsem již řekl, Kosovo je zemí apartheidu. To znamená, že jsou dvě společnosti, které si žijí svým vlastním životem. Srb prostě nepřijde do Prištiny žádat o práci. Teoreticky by i mohl, ale jak se tam potom domluví? Pracovní trh i veřejný život je tak tímto omezen. Každý si žije v té své komunitě. I například mezietnická manželství jsou z právního hlediska možná, ale moc se to neděje. Ke komunikaci však dochází na úrovni školství, zdravotnictví, sportu a částečně i byznysu. Určitě musím říct, že je tam pro Srby velmi špatná budoucnost. Ale pro Albánce ta situace není zrovna o moc lepší. Albánců je však více, tím pádem je větší i ten prostor a pracovní trh. Srbové Kosovo ztratili, ale Albánci ho nezískali.

Kosovska Mitrovica. Copyright Dominika Jandová.

 

Zároveň je to již 21 let od srebrenického masakru, jak vnímáte mezietnické vztahy v Bosně a Hercegovině a jejich vývoj? Je to podobné jako v Kosovu?

V Bosně je výhoda, že lidé mluví stejným jazykem, a mezi soupeřícími stranami tak probíhá komunikace. To je rozdílné oproti Kosovu, kde si navzájem nerozumí. Žijí tam lidé, kteří se chtějí učit i srbsky i albánsky, ale je jich velmi málo. Navíc v Bosně a Hercegovině lidé sdílejí i tu slovanskou identitu a přikládají tomu velkou váhu. „Bosanci“ jsou svým způsobem loajální vůči státu. Ať už je to loajalita k Sarajevu nebo Banje Luce, ale pořád je to na území Bosny a Hercegoviny. Oproti tomu v Kosovu ne všichni jsou samozřejmě loajální vůči Prištině, ale naopak vůči Bělehradu. V Bosně tak tyto napjaté vztahy značně moderuje tato soudržná energie a sdílení určité lásky k vlasti. Země je rovněž poměrně bohatá a je tam lepší ekonomická situace. Lidé v Bosně jsou i více podnikaví a jejich snahy státní ekonomice prospívají. Naopak na Kosovu se jen převáží finance či zboží z Evropy a nic se tam nebuduje.

Jakou roli v tom všem hraje náboženství?

Každá ta víra má své vzorce chování, jež jsou viditelné a hlavně odlišné. Jedná se spíše o rozlišující prvek, a určitá zloba se na tyto rozdíly lehko svaluje. Pokud je etnicita podružná, tak náboženství je ještě více. V době dobra tyto rozdíly nikomu moc nevadily. 

A co náboženská radikalizace, setkal jste se s ní? V současné době se často hovoří o islámském radikalismu – v případě Balkánu spíše islamizace radikalismu.

Osobně tento aspekt na Balkáně nezkoumám a nehledám, a tím pádem jsem se s tím ani nesetkal. Nevylučuji, že kdybych to cíleně sledoval, možná bych i něco zaznamenal. Nicméně pokud se v těchto zemích takové projevy vyskytují, rozhodně se nejedná o iniciativu místních lidí. Samozřejmě se lze setkat s nějak vyhraněnými muslimy, ale jedná se spíše o formu protestu a způsobu odlišení se od ostatních. Těch je ale malé množství. Obecně muslimové na Balkáně mají v dnešní době víru spojenou spíše s tradicemi, než že by na tom stavěli životní identitu.

Co pomalé přistupování směrem blíže k EU? Ovlivňuje to demokratizaci nebo mírotvorný proces v těchto zemích?

Jugoslávie byla svého času jednou z nejvyspělejších zemí světa. Někdy si tak říkám, jestli je tedy úplně relevantní učit je nějaké demokracii, když jejich úroveň byla ve své době i lepší. Samozřejmě pomoc v konfliktní oblasti či postkonfliktní oblasti, například v oblasti vzdělávání, je stále potřeba. Ale obyvatelé Balkánu obecně EU nevidí již jako toho spasitele a modlu. Oni byli vždy pyšní na svou třetí cestu. Svým způsobem je pro ně EU taková nečitelná a někdy i nechtěná. Jako mnohem zajímavější projekt, který by mohl pomoci mírotvornému procesu, se mi jeví Schengen. Právě otevření hranic a pak jejich zrušení neutralizuje ty etnické zlomy, a Balkán by to mohlo uzdravit mnohem více než vstup do EU a přijetí jejích norem.

Lze se obávat dalšího konfliktu, i třeba nízké intenzity v Bosně a Hercegovině?

Válka v Bosně a Hercegovině byla jednou z nejzhoubnějších a lidé tam moc dobře vědí, že znovu začít bojovat je cesta do pekel. Domnívám se, že dostali takovou lekci, že se dalšího konfliktu neobávám. Na první pohled se může zdát, že vztahy v Bosně a Hercegovině jsou křehčí, ale konflikt zde byl mnohem krvavější a delší než na Kosovu, a jejich šrámy jsou tak mnohem hlubší. Obecně vnímám tři zásadní problémy v těchto zemích, které budou hrát v příštích letech větší roli. Za prvé jsou to vnitřně vysídlené osoby (IDPs), jejichž situace je dlouhodobě špatná a těžko se řeší, a následně zaminování. Poslední věc je velmi špatná environmentální situace a velké znečištění. Etnicita jako důvod konfliktu se mi jeví jako podružná a snažím se proti přehnané etnicizaci konfliktů nejen v oblasti Balkánu bojovat. 

 

O autorovi: Dominika Jandová

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace