Tématem utečenců jsou zakrývány dominantní problémy naší společnosti, tvrdí Radičová

  • Tomáš Hošek
  • 9.11.2017 17:48

V rámci letošního 21. ročníku konference Forum 2000, který se konal ve dnech 8.–10. října, se nám podařilo vyzpovídat socioložku a bývalou předsedkyni slovenské vlády Ivetu Radičovou. Rozhovor se točil okolo pozice střední a východní Evropy v současné EU, povídali jsme si však také o migrační krizi, socioekonomických problémech postkomunistických zemí, politické situaci v Maďarsku nebo okolnostech soudobých nedemokratických tendencí na slovenské politické scéně.

Momentálně se nacházíme na konferenci Forum 2000, která se letos zaměřuje mj. na soudobé problémy liberálních demokracií v západní a střední Evropě. Země V4 začaly být v posledních několika letech v rámci EU vnímány jako jakýsi neliberální, konzervativní názorový protipól vůči otevřenému a pokrokovému západnímu křídlu Unie. Myslíte si, že EU dokáže tyto rozpory překonat a zůstat v budoucnu jednotným a fungujícím celkem?

Motto Evropské unie je, že jde o diverzifikovanou jednotu. A takovou zůstane. Jednoduše proto, že Evropa je budovaná na principu národních států. A to má svoje historické, kulturní a ekonomické zdůvodnění.

Druhá poznámka k vaší otázce, velmi důležitá: Když vznikala Unie, státy, které do ní vstupovaly, se rozlišovaly a měly tři rozdílné cíle. Pro první skupinu států to od začátku byla představa jednotného trhu, single market. Typickým představitelem tohoto se stala Velká Británie. Když byla Británie svědkem, k čemu dalšímu to vede, už jí nestačilo uspokojit část populace opt-outem z každé smlouvy a byli jsme svědky brexitu. Druhá skupina zemí si dala za cíl skutečně hlubší integraci až do podoby jistého typu federálního státu, což by znamenalo další odevzdávání kompetencí a dokonce vytvoření společných ministerstev. Dodnes zde taková skupina států je, k takovéto vizi se nejnověji přihlásil francouzský prezident Emmanuel Macron, ale vidíme to i u některých severských zemí. A třetí skupina států viděla jako hlavní cíl vstupu do Unie socioekonomické vyrovnání se západnímu světu a zvýšení životní úrovně – a to jsme my, střední a východní Evropa.

Po velmi krátkém čase od vstupu – neuplynuly ani tři roky – rup a hluboká krize. Čili po jistých nadějích a pozitivních očekáváních daných vstupem do EU přišel opravdu obrovský šok, synergie různých krizí, která se navíc táhne deset let. A to s sebou přineslo nutnost přijímat nadmíru nepopulární opatření, jejichž nezamýšleným důsledkem byla silnější integrace, na kterou politici neměli mandát. Pochopitelně tyto kroky povzbudily opoziční síly a kritiky v těchto zemích, a to až do takové míry, že jedna země, jejíž reprezentantka tady s vámi sedí, musela obětovat vládu na prosazení společných řešení.

Vyprávím to z toho důvodu, že nejen střední Evropa má jistý typ odstředivých sil. Jak byste charakterizoval pohyb v Katalánsku? Reakci Madridu na Barcelonu? Situaci v Řecku a nástup Tsiprase? Jak byste charakterizoval situaci v Itálii? A – nechoďme daleko od našich hranic – Rakousko, které otevřeně prohlašuje, že podoba maďarského modelu je mu velmi blízká? Kořeny problémů jsou tedy mnohem hlubší, ani zdaleka se to netýká jen středoevropských zemí, čímž ovšem nijak nezlehčuji problémy ve střední Evropě a posun k iliberální demokracii, zejména v Maďarsku a Polsku.

Na Rakousko, které jste zmínila, jsem se právě chtěl zeptat. Volby se zde budou konat za pár dní, tamním favoritem na příštího kancléře se zdá být nový předseda lidovců Sebastian Kurz, který od pravicových populistů z FPÖ do jisté míry přejal restriktivní pohled na záležitosti týkající se migrace či islámu v rakouské společnosti. Mimoto současná rakouská vláda již navíc s Maďarskem, Slovenskem nebo ČR spolupracuje v rámci platformy Středoevropské obranné spolupráce, nezdráhá se zavádět dočasné kontroly na hranicích se svými sousedy, přestože jde o vnitřní hranice EU, nebo např. nedávno prosadila zákon omezující zahalování obličeje na veřejnosti. Takže otázka zní: Mohlo by se Rakousko v budoucnu stát přirozeným spojencem V4?

Mám dvě zprávy, jedna je dobrá a jedna špatná. Dobrá zpráva zní: Stále máme principy a pilíře demokracie, neboť na každých jednotlivých volbách záleží. Ta špatná zpráva: Stále záleží na každých jednotlivých volbách a o mnoho víc než kdykoliv předtím. V Rakousku jsme onen „Den D“ zažili loni, když se v druhém kole prezidentských voleb rozhodovalo o nové hlavě státu. To bylo jen o chlup, ať už v neprospěch či prospěch, to záleží na interpretacích jednotlivých stran. Ve Francii jsme s otevřenýma očima sledovali letošní prezidentské volby, zda budeme svědky nástupu lepenovců. Belgičané nemohli skoro dva roky sestavit vládu. O Dánsku ani nehovořím, Švédi nyní ve své politice otáčejí.

 

Nechci tvrdit, že problém utečenců nemáme na stole, ale dle mého mínění jsou tímto zakrývány opravdové, dominantní problémy naší společnosti.

 

Když se detailněji podíváme na situaci v Rakousku, politici jako hlavní problém přijali téma utečenců a migrace. A já se ptám, zda je to skutečně náš hlavní problém, kterým žijí např. středoevropské země, kde ovšem utečenci nejsou. Rozhodně nechci tvrdit, že problém utečenců nemáme na stole, ale dle mého mínění jsou tímto zakrývány opravdové, dominantní problémy naší společnosti. Já to otočím: Kdyby v těchto zemích nebyly přítomny skutečné socioekonomické problémy, kdybychom neměli problémy se stavem veřejných a sociálních služeb, hlavně v oblasti zdravotnictví, v péči o rodiny s dětmi a v oblasti redistributivní spravedlnosti, vznikl by takový tlak na problém solidarity s dalšími lidmi? Nevznikl! A abychom na tyto hlavní výzvy nemuseli dávat odpovědi (otázka také je, zda to vůbec chceme či umíme), soustředíme se jenom na jeden problém a vytváříme obraz nepřítele, který je jednoznačný, lehký a úderný. Ale nevyřeší to zásadní problémy, které v těchto zemích jsou, ani náhodou.

Myslíte si, že východní Evropa je vůbec schopna v rámci EU vystupovat jako konstruktivní hráč schopný vyvažovat německo-francouzský tandem, který evropskou integraci vždy táhnul dopředu? Zajímá mě, zda může být východoevropská perspektiva užitečná při formování udržitelné podoby celoevropské migrační, obranné či energetické politiky, nebo se tyto země dokážou shodnout leda v případě, kdy volají po stejně kvalitních potravinách jako v Německu.

Musím odpovědět dvěma způsoby. Zaprvé, co jsou hlavní problémy, kterým v Evropě čelíme? Opravdu bezpečnost, obrana, řešení utečenců? Anebo třeba to, že o jednu třetinu zaostáváme v produktivitě práce za Spojenými státy americkými? Že jsme absolutně ztratili competitive advantage ve vztahu k dalšímu světu? Že v první dvacítce nejúspěšnějších firem světa jsou všeho všudy dvě evropské společnosti, BMW z Německa a Luis Vitton z Francie, a to navíc na samém chvostu? Hlavní trendy a budoucnost našeho světa přitom určují nové technologie, IT sektor a všechny tyto čelné firmy jsou z USA. Proč Evropa přestala být globálním hráčem? Přestali jsme investovat energii, kapitál a pozornost do toho, co je zásadní pro rozvoj společnosti, a to je rozvoj vzdělání, inovací a konkurenceschopnosti. Nechali jsme a necháváme dobíhat podobu ekonomického modelu postaveného na levné pracovní síle, což je provokativní teze, ale právě tak se vytváří propast nejen mezi touto a jinou částí světa, ale i v rámci společnosti dovnitř.

Toto jsou nosné problémy, pane redaktore. Strukturální problémy trhu práce, problém mladých lidí, kteří si v rámci nastaveného trhu práce nedokážou najít uplatnění, odchod mozků – a zejména těch mladých – do jiných zemí, neschopnost zemí si je udržet, zdravotnický sektor v tomto regionu, který nedokáže poskytnout takovou prevenci a péči, aby zlepšil zdravotní kondici populace, a mohla bych pokračovat ve vyjmenovávání segmentů, které občané vnímají jako selhání. Jako selhání, a to platí i pro evropské struktury a standardní politické strany. Místo toho bojujeme s populisty. To nemůžeme vyhrát. Vyhrát se dá jenom nabízením velmi jasné programové alternativy a vize, jinak bude mít populismus pokaždé navrch.

A co se týká rezonance centrální Evropy, znovu: Co nám říká historická zkušenost? V roce 1910 byla Evropa bohatým celkem, disponovala koloniemi, ovlivňovala celý svět. O 40 let později se již stala okupovaným územím řízeným USA a Sovětským svazem, s totální ztrátou vlivu navenek, navíc byla Evropa po světových válkách destruovaná, rozbitá, zničená. Čtyřicet let nato přišla Maastrichtská smlouva, podpis transformace Evropského společenství na Unii, nastala demokratizace států včetně diktatur v Řecku, Španělsku a postkomunistických zemích. Jaká bude Evropa v roce 2030? Všímáte si té zásadní změny každých 40 let a rozdílné situace zemí v rámci vývoje?

 

Změny finančních mechanismů a ve fungování eura spolu s Paktem stability přinesla – při vší skromnosti – Slovenská republika a s ní země V4.

 

Evropa jako celek tedy prochází obrovskými, dynamickými změnami a střední Evropa v ní navíc disponuje významným vlivem. Když se přece řešila krize v roce 2008 a kdy už jsme byli téměř čtyři roky členskou zemí EU, změny finančních mechanismů a ve fungování eura spolu s Paktem stability přinesla – při vší skromnosti – Slovenská republika a s ní země V4. Vezměte si také automatické sankce – zde sedí představitelka vlády, která byla jejich autorem. Ten vliv byl zřetelný, velký a smysluplný. Účast soukromého sektoru byla podmínka ze strany SR, pokud se vůbec měla tohoto mechanismu zúčastnit. Takže ano, jsou období, kdy máme jasnější společný cíl a umíme ho prosadit, a jsou období, kdy nejsme spojeni z hlediska nějaké kompaktní politiky. Ale to je normální součást vzpomínaného motta diverzifikované jednoty. Tak to zkrátka je, proto nelamme realitu přes koleno.

 

Vlna utečenců a to, čeho při ní jsme svědky, je zatím globální prohra, v rámci níž selhala i Evropa.

 

Země V4 se zrovna dokázaly semknout, když se vyjednávalo o migračních kvótách, což byl dvouletý program Evropské komise na přerozdělení 160 000 migrantů z řeckých a italských hotspotů, který byl oficiálně ukončen minulý měsíc. Členské státy si přitom z tohoto počtu rozdělily pouhých 29 144 osob. Komise se tak nyní uchyluje k dobrovolnému mechanismu přesídlování uprchlíků přímo z afrických a blízkovýchodních zemí. Mohli bychom tento krok označit za strategické vítězství zemí V4, které povinný kvótní mechanismus odmítaly od samého začátku?

Hovořit o vítězství v situaci, kdy se lidé topí a umírají u břehů Evropy, považuji za neadekvátní. To není ničí vítězství, ať už přijmeme jakýkoliv mechanismus. Tak výrazná vlna utečenců a to, čeho při ní jsme svědky, je zatím globální prohra, v rámci níž selhala i Evropa. Ta se pod tuto situaci dokonce v mnohém podepsala vývozem své produkce do zemí s levnou pracovní silou. To je fakt.

Toto tedy nemá vítěze a ani to není řešení. Navíc, co řeší kvóty? Kdy vůbec kvóty něco vyřešily? Ani zastoupení žen ve vyšší politice ne. Bez ohledu na to, kde je aplikujete, jde o mechanismus, s nímž musí být ztotožněny minimálně dvě zúčastněné strany, pokud má fungovat shora. Záměrně používám příklad účasti žen v politice: Nejprve v ní ty ženy musí chtít být, analogicky tedy utečenci musí chtít být na Slovensku. Nebo je tam snad dovezeme v zamřížovaných vozech, aby na druhý den utekli? Na druhé straně zde máme ty, kteří si myslí, že kvótami dosáhnou nějakého efektu větší spravedlnosti. Ptám se: Tam, kde kvóty fungovaly, přinesly do společnosti větší spravedlnost? Nebo naopak zdůraznily interpretaci vyjádřenou zlidovělou větou: „Ty buď zticha, bez kvót bys neměla šanci se tam dostat“? To je tedy úplně kontraproduktivní efekt. Chci tím zdůraznit, že bez společenské atmosféry a nastavení žádný mechanismus nebude řádně fungovat.

Rozdíl mezi zeměmi V4 a ostatními je jen jeden: Vlády V4 řekly: „Ten mechanismus bez podpory v našich zemích nebude fungovat, a proto ho odmítáme“. Ostatní země ho potom odhlasovaly, ale potichu tak nečiní. Tak co já vím, co je rozumnější… hrát si, že nějaký mechanismus má smysl? On ale nemá smysl, nebude fungovat. Místo toho je potřeba zamyslet se nad způsoby, které by zafungovat mohly a které by mohly přinést reálné výsledky. Stejně tak jsem přesvědčená, že ani zavírání a oplocování hranic nebude fungovat. Takže – sarkasticky řečeno – fajn, pokud zde vznikly nějaké kvóty, ale výsledek je stejný v zemích, které s nimi souhlasí, i v těch s opačným názorem. Je to přesně to samé, co se stalo s Maastrichtskými kritérii. Tříprocentní deficit, dluhový limit… a většina zemí to nedodržela. Nebyly nastaveny žádné sankce navzdory tomu, že to mělo ekonomické ratio a ukázalo se, že nedodržování tohoto ratia může vést ke katastrofě.

Tvrdím, že kvóty nemají ani ekonomické ani humánní ratio. Jediné ratio zde je, že Řecku a Itálii kvůli náporu utečenců opravdu musíme pomoci. Pokud si to otočíme, máme velké štěstí, že součástí EU jsou mj. řecké ostrovy i s mořem. Povězme si s rukou na srdci, že tomu tak je. Platí to však pouze do okamžiku, než na tyto ostrovy dorazí první utečenci? Potřebujeme zkrátka najít způsob, jak těmto zemím od začátku velmi intenzivně pomáhat. A k tomu intenzivněji řešit návrat migrantů do jejich zemí, a tedy urovnávat konflikty, které je vyhánějí z vlastních domovů – to jsou prvotní zadání. Jediným opravdovým řešením nyní je urovnat konflikty v Sýrii a ostatních zemích, jinak se migračního problému nezbavíme.

Příští týden se v Česku konají parlamentní volby, v nichž by podle většiny průzkumů mělo zvítězit populistické hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše, občas nazývaného českým Donaldem Trumpem. Mohlo by tak dojít ke změně politiky ČR vůči EU, pokud by Babiš převzal premiérské křeslo po Bohuslavu Sobotkovi, který se zrovna včera vyslovil pro integraci ČR do tzv. tvrdého jádra EU, podobně jako to nedávno učinil jeho slovenský protějšek Robert Fico? Myslíte, že by po takovém výsledku českých voleb mohla V4 získat nové momentum a znovu se sjednotit nad záležitostmi, o kterých se zde bavíme?

Trochu jsem se v tomto momentě zalekla. Ještě větší sjednocení spolu s panem Babišem mě polévá hrůzou, doslova a do písmene. Tady se vůbec nejedná o nějaké jádro, tohle téma totiž dnes takto vůbec nestojí. Hlavní otázka naopak zní, zda euro jako měna 19 zemí ustojí další krizi bez současného posílení aspektů finanční a monetární unie. Z tohoto hlediska zde jádro dávno existuje, je jím eurozóna. Máme tady i druhé jádro, Schengen, a potom, chcete-li, třetí jádro, které má evropského generálního prokurátora (myslím, že panu Babišovi evropský generální prokurátor možná nedává spát). Ne všechny členské státy se podepsaly pod tuto novou kompetenci, já jsem však velmi šťastná, že naše země ano, poněvadž my si s vlastní generální prokuraturou nevíme úplně rady. Je zpolitizovaná a mnohé kauzy zakopává pod koberec. Z nějakého důvodu jako velkou náhodou řeší pouze ty, které se týkají jenom opozice, naopak u těch týkajících se koalice jakoby platila věta: „Skutek se nestal“.

Co to dělá se společností? Vytváří to totální nedůvěru ve spravedlnost a v politickou reprezentaci. Takže ať už budou představitelé V4 vyprávět o jádrech či nejádrech, budou pro to mít k dispozici důvěru v podobě 15 % voličské populace, přičemž oněch zbývajících 85 % jim na takovou politiku žádnou důvěru jednoduše nedává. Je proto potřeba si uvědomit, že v případě tak slabé legitimity hrozí protesty, které budou narůstat, tak jako to vidíme nyní v Evropě – a to nechci být zlým prorokem, to je realita. Lidé se budou domáhat spravedlnosti na způsob „padni komu padni“, tedy základního principu demokracie, kterým je rovnost před zákonem.

Zmínil jste v otázce domáhání se stejné kvality potravin. Vždyť my si je můžeme zabezpečit, máme na to veškeré kompetence na národní úrovni, tuto suverenitu jsme si záměrně ponechali. Nechci odbočovat od tématu, nicméně říkám to proto, že bych velmi ráda viděla, aby se tyto země domáhaly stejné kvality spravedlnosti podobně, jako to činí v případě dvojí kvality potravin. O co menší váhu má spravedlnost pro život lidí než potraviny? Já velmi dobře rozumím tomu, proč mluví o potravinách a proč naopak neotvírají téma rovných kritérií spravedlnosti. Ale myslím si, že občan by se toho měl začít velmi rezolutně domáhat, a věřte mi, že se toho začne velmi rezolutně domáhat.

Pokud by se Babišovi např. podařilo sestavit jednobarevnou vládu, řekla byste, že by ČR mohla začít následovat Maďarsko a Polsko v onom vývoji směrem k iliberální demokracii?

Pane redaktore, na toto odpovím jedinou velmi stručnou větou: Pro liberální demokracii je absolutně nepřijatelné, aby člověk obviněný z podvodu kandidoval v parlamentních volbách.

Na začátku příštího roku se parlamentní volby budou konat také v Maďarsku. Podle dosavadních průzkumů to vypadá, že současný premiér Viktor Orbán si po téměř osmi nepřetržitých letech u moci udržuje zcela neotřesitelnou pozici, druhou nejsilnější stranou přitom zůstává krajně pravicový Jobbik a demokratická opozice v Maďarsku jakoby neexistovala. Jak byste zahraničním pozorovatelům tuto pozoruhodnou až znepokojující situaci vysvětlila?

Pan Viktor Orbán zvolil politiku permanentní kampaně, která tam nepřetržitě běží od posledních voleb. Kampaň má svoje specifické rysy: Soustavně kvůli něčemu mobilizujete voliče, obvykle bývá před volbami a v období mezi volbami se realizuje politika. Viktor Orbán sice něco v politice realizuje, ale jím zvolený narativ a způsob vystupování navenek je formou permanentní kampaně. A tak jsme se nyní dozvěděli, že hlavní problém Maďarska se nazývá Soros. Stojí to obrovské finance a takovým financím může opozice těžko jakkoliv konkurovat, notabene máte-li k dispozici média a hlavní nástroje k šíření a tlumočení své politiky.

 

Události na budapešťském hlavním nádraží. Ty nakonec vedly kancléřku Merkelovou k otevření hranic do Německa, tam totiž skutečně existovalo obrovské riziko vzniku občanské války.

 

A myslíte si, že kdyby v roce 2015 Maďarskem neprocházely statisíce migrantů putujících do Německa, Rakouska či Švédska, Orbán by se dnes tak vysoké podpoře netěšil? Podařilo se mu zmobilizovat maďarské občany díky autoritativnímu postoji ve světle migrační krize?

Určitě ano, vezmeme-li v úvahu, co se tehdy v Maďarsku dělo, obzvláště události na budapešťském hlavním nádraží. Ty nakonec vedly kancléřku Merkelovou k otevření hranic do Německa, tam totiž skutečně existovalo obrovské riziko vzniku občanské války – tehdy ta situace vypadala katastrofálně, z tohoto úhlu pohledu přitom nikdo na ono rozhodnutí paní kancléřky nenahlíží. Zůstala jenom věta: „Někoho pozvala do země“ – to ale není pravda. Ten hrozný konflikt rostl, gradoval a byl nezvládnutelný, proto tehdy otevřela hranice, aby zabránila obrovskému krveprolití. Nevím, zda vůbec měla po ruce jiné řešení… pokud to někdo ví, sem s ním, ráda si ho vyslechnu. Ale máte úplnou pravdu v tom, že Viktor Orbán to téma využil. Prosím vás, i v Itálii jsou obrovské skupiny migrantů a utečenců, v Řecku ještě větší. Také Balkán, Srbsko… Je tam nějaká změna politické rétoriky? No, není. A promiňte, Italové a Řekové tedy mají setsakramentsky více problémů s utečenci. Politik může zareagovat dvěma způsoby. První způsob je: „Mám problém, řeším ho. A pokud je to možné, nezatěžuji tím občany.“ V druhém případě politik tento problém normálně použije na další politický boj a vygraduje emoce – to udělal Viktor Orbán. Politik má ovšem situaci uklidňovat, a ne ji gradovat a hecovat.

 

V EU považují [premiéra Fica] v rámci Unie za jednoho z vážných bojovníků za větší integraci.

 

Osvětlete prosím ještě našim čtenářům postoj Slovenska k EU. Když se podíváme čistě na vyjádření slovenské vlády, premiér Fico se ještě během migrační krize připojil k žalobě na Evropskou komisi za vzpomínané migrační kvóty a nyní již prohlašuje, že Slovensko patří do tvrdého jádra EU. Jak si tyto změny postojů vyložit?

Já si nemyslím, že je to zásadní změna postojů. Vůči třem zemím totiž kvůli kvótám byl započat sankční proces a – jak jste si všiml – SR mezi těmito zeměmi není. Jednoduše z toho důvodu, že my jsme pomoc nakonec poskytli Rakousku, na Slovensko byl přemístěn malý počet rodin, takže my patříme do opačné kategorie. Otevřeně říkáme „ne“, ale pomoc jako takovou jsme poskytli.

Víte, pan premiér Fico má různé rétoriky. Ta první je domácí a druhá v Bruselu, tak to ostatně můžeme sledovat u více politiků. To je ta známá formulka: „Za všechno dobré doma nesu zodpovědnost já, za všechno zlé naopak Brusel.“ V Bruselu zároveň používá úplně jinou rétoriku. Dnes ho tedy kolegové z EU považují v rámci Unie za jednoho z vážných bojovníků za větší integraci, přitom před 10 lety během kampaně – a pardon, taková opravdu byla – ověšel republiku billboardy, na nichž byli vyobrazeni lidé s holými zadnicemi a nápis: „Do EU, ale nie s holými zadkami“… Fico byl proti. Takže je to čistě pragmatická politika, pan premiér sám sebe dokonce označuje za nejschopnějšího populistu v Evropě a říká, že se od něj můžeme učit. Tak to berte v rámci jeho vlastní sebereflexe.

A měly na tato jeho nejnovější vyjádření vliv např. poslední slovenské parlamentní volby, v nichž se do Národní rady nečekaně dostala Ľudová strana Naše Slovensko?

Nemyslím si, že to bylo nečekané…

Průzkumy to nenaznačovaly.

Dva ano. Předtím přeci uspěli v župných volbách. Tehdy např. premiér Fico zlehčoval situaci svým vyjádřením, že kdyby proti Kotlebovi postavil pytel brambor, tak zvítězí. Ono se však ukázalo, že žádný pytel brambor Kotlebu neporazí. Chci tím ilustrovat to neuvěřitelné podcenění vlivu takovéto politické strany ve slovenské populaci. Podcenění ve smyslu, že stále máme významnou voličskou skupinu, která je tvořena ľuďáky transformovanými na komunisty, komunisty na mečiarovce a mečiarovci na ficovce. V této skupině se odráží hodnotové zázemí a priority jejích voličů, ať už jde o silnou ruku, autoritativní režim, odpor k liberální demokracii. A Kotleba je oslovuje velmi výrazným způsobem.

Čili ano, tak jako ostatní země, také my stále máme voliče s těmito volebními preferencemi, nepodařilo se nám je přesvědčit o pozitivech nového režimu, z různých důvodů to jsou čistí losers transformace, kteří vidí řešení v návratu k bývalému komunistickému anebo nějakému typu autoritativního režimu. Vyhráli župu, intenzivně pracovali v terénu, přistoupilo se k povrchním politickým interpretacím typu „pytel brambor“ nebo že se jedná pouze o protestní a nevzdělané voliče, což vůbec není pravda. Jak ukázala hlubší analýza již po župných volbách, spadají tam vysokoškolsky vzdělání a vysoce kvalifikovaní lidé, dokonce lidé, kteří velmi přesně znají důvod, proč odmítají liberální demokracii. Zdaleka to není pouze hlas protestu, tito voliči jednoduše požadují jiný typ politického režimu. Víte, moje vláda jejich činnost zakázala. Oni byli zakázaní… takže se klidně zeptejte ministra vnitra Ficovy vlády, proč je znovu povolil, aby nyní prokurátor opět zahájil řízení o jejich potenciálním zákazu, protože by mohlo jít o fašistickou stranu. A ona to opravdu je fašistická strana. A podle naší legislativy má být postavena mimo zákon.

O autorovi: Tomáš Hošek

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace