Evropští pravicoví populisté se letos mohou stát silnější než kdy dřív

  • Tomáš Hošek
  • 1.2.2019 09:31

Do konání voleb do Evropského parlamentu stále zbývá dobrého čtvrt roku, již nyní však můžeme v evropské politice pozorovat zajímavý pohyb v podobě politických námluv a utvářených spojenectví, které mohou současnou podobu EP po hlasování ve dnech 24. a 25. května výrazně transformovat. Přestože populisté a nacionalisté většinu v EP ani po letošních evropských volbách s největší pravděpodobností nezískají, jejich očekávaný úspěch může soudržnost unijního projektu do značné míry ohrozit.

V první polovině ledna vyjádřil maďarský premiér Viktor Orbán své naděje na vytvoření nadnárodní protiimigrační většiny po květnových volbách do Evropského parlamentu (EP), jediného přímo voleného orgánu Evropské unie. Kromě toho Orbán na tiskové konferenci zalichotil italskému ministru vnitra (a zároveň místopředsedovi vlády a lídrovi pravicově populistické Ligy) Matteo Salvinimu a neváhal označit liberálně smýšlející politiky za „úhlavní nepřátele svobody“ v současné Evropě. Hned zkraje letošního roku tak maďarský předseda vlády podtrhl ústřední otázku blížících se evropských voleb, a to zda se EP i tentokrát dokáže ubránit frontálnímu útoku populistických euroskeptiků, kteří se momentálně jeví silnější - a ochotnější ke vzájemné spolupráci - než kdy dřív.

Přestože si Salvini s Orbánem svoji vzájemnou náklonnost vyjadřují dlouhodobě a jejich spojenectví se minimálně z hlediska odporu vůči nelegální migraci jeví zcela logické, Orbánův Fidesz se s Ligou do evropských voleb spojovat nehodlá, jak ostatně tuto středu potvrdil maďarský tajemník pro evropské záležitosti. Místo toho se europoslanci Fideszu budou snažit prosazovat tvrdou protiimigrační linii v rámci Evropské lidové strany (EPP), která by dle prognóz měla i přes výrazné ztráty po volbách získat nejvyšší počet europarlamentních křesel.

 

S optimismem Orbán vyhlíží spolupráci s čerstvě nominovaným „Spitzenkandidátem“ za EPP a politikem bavorské CSU Manfredem Weberem

 

Takový postoj dává Fideszu bezesporu smysl. Namísto riskování, že si v některé z čistě euroskeptických parlamentních frakcí strana „ušpiní ruce“ spoluprácí s menšími, těžko předvídatelnými radikálními subjekty, Orbán může v poklidu setrvávat uvnitř dlouhodobě nejsilnější nadnárodní strany, která Fidesz i přes výraznou kritiku zvenčí ve svých řadách nadále toleruje. Kromě toho maďarský premiér s optimismem vyhlíží spolupráci s čerstvě nominovaným „Spitzenkandidátem“ za EPP Manfredem Weberem, politikem bavorské CSU, který v listopadových primárkách evropských lidovců porazil centristicky orientovaného finského ex-premiéra Alexandra Stubba. Nominací konzervativního Webera na post předsedy Evropské komise si mnozí členové EPP slibují razantnější přístup k bezpečnostním otázkám a problematice migrace i návrat strany k tradičním idejím křesťanské demokracie. Dle Orbána by přitom lidovecká frakce v EP měla těchto cílů dosáhnout mj. odklonem od dosavadní spolupráce s proevropskými socialisty (S&D) a liberály (ALDE), kterou by měla nahradit užší kooperace s doposud upozaďovanými euroskeptickými frakcemi.

Také v jejich případě se situace vyvíjí nadmíru zajímavě. Zmíněný Salvini v lednu navštívil Polsko, aby s vládnoucí stranou Právo a spravedlnost (PiS) vyjednával o možnostech užší spolupráce, např. prostřednictvím zapojení polských europoslanců do Salviniho frakce Evropa národů a svobody (ENF). Námluvy italského vicepremiéra s nejmocnějším mužem v Polsku Jarosławem Kaczyńským zatím nepřinesly jasný výsledek. V případě kladné dohody by však případná „osa Itálie-Polsko“ představovala významnou protiváhu mocnému německo-francouzskému tandemu, který v minulosti vždy platil za hlavního hybatele evropské integrace. Salviniho Liga mimochodem není jedinou italskou stranou, která se v souvislosti s evropskými volbami poohlíží po partnerech v Polsku. Jeho vládní koaliční partner, euroskeptické Hnutí Pěti Hvězd, momentálně piluje detaily spolupráce s polským anti-establishmentovým parlamentním subjektem pod vedením Pawła Kukize.

 

Z ideologického hlediska k sobě FN a AfD mají v současné době mnohem blíže než po předchozích evropských volbách v roce 2014

 

Vůli ke spojování sil prokázaly i další těžké váhy evropského populismu, a to francouzské Národní sdružení (FN, dříve Národní fronta) a Alternativa pro Německo (AfD), jejichž představitelé jednali o možnostech užší povolební spolupráce minulý pátek. Ani v tomto případě si strany neřekly vzájemné „ano“; z ideologického hlediska však k sobě oba subjekty mají v současné době mnohem blíže než po předchozích evropských volbách v roce 2014, kdy AfD (ještě před svou transformací v protiimigrační nacionalistickou stranu) zasedla do konkurenční frakce pod vedením předního britského euroskeptika Nigela Farage. Nynější situace dává vedení ENF, jejímž významným členem je kromě Ligy a FN rovněž rakouská vládní FPÖ, výjimečnou šanci ke sjednocení doposud rozdělených národoveckých sil a vytvoření silné europarlamentní frakce s nezanedbatelným vlivem na rozhodování EP.

Květnové volby do EP se tak zcela jistě ponesou v duchu napjatého očekávání, do jaké míry se populistickým nacionalistům a kritikům unijního projektu napříč Evropou podaří přenést své domácí úspěchy na půdu nadnárodní přímo volené instituce EU. Hlavní proevropské síly, tedy trojice frakcí EPP, S&D a ALDE, budou podle odhadů v EP držet většinu i po volbách, stane se tak ovšem za cenu výrazných ztrát zejména ze strany socialistů, kteří by mohli přijít až o cca 60 ze svých nynějších 191 křesel. Zisky naopak očekává frakce ALDE, která by navíc měla na svou stranu získat mocného spojence v podobě hnutí En Marche francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Současná napjatá vnitropolitická situace ve Francii však nadnárodní liberálně-proevropské iniciativě do značné míry bere vítr z plachet. Nejpočetnější zastoupení mezi 79 francouzskými europoslanci by tak v konečném důsledku mohla získat namísto Macronovy Republiky na pochodu právě RN Marine le Penové.

 

Řadě zmíněných stran se v posledních letech podařilo stát součástí vlád a evropskou politiku tak již reálně ovlivňují

 

Odhad výsledků nadcházejících evropských voleb se nyní nicméně nadále nachází v rovině spekulací. Volby do EP dlouhodobě platí za hlasování druhořadého charakteru, na jehož výsledku se kromě nízké volební účasti přímo odráží i momentální politická situace v jednotlivých zemích. Během následujícího čtvrt roku se na evropském politickém poli může ještě udát mnohé. O „populistické vlně“ zaplavující Evropu se však podle všeho bude hovořit i tentokrát. Řadě zmíněných stran se navíc v posledních letech podařilo stát součástí vlád a evropskou politiku tak již reálně ovlivňují. Volby do EP pro ně tedy představují pouze další cestu, jak si jakožto součást nynějšího politického mainstreamu upevnit svoji stávající pozici.

Na závěr se sluší podotknout, že hlavní slovo v rámci EU budou i nadále mít národní státy na půdě Rady, což kromě rozhodování o navrhované legislativě platí i pro konečnou volbu předsedy Komise. Přestože však EP v porovnání s národními parlamenty zůstane poměrně slabým mocenským orgánem, květnové volby v žádném případě nelze brát na lehkou váhu. Sám Viktor Orbán se koneckonců nechal slyšet, že ovládnutí EP protiimigračními silami se může stát prvním klíčovým krokem k celkové změně politických poměrů v Evropě. Další na řadě bude Komise a nakonec Evropská rada, tedy jednotlivé národní státy.

O autorovi: Tomáš Hošek

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace