Plynovod TurkStream upevňuje ruský vliv na Balkáně

Nový plynovod vedoucí po dně Černého moře do Turecka tvoří součást prstence ruských rozvodných sítí, které ještě více zvýší závislost evropských států na ruské energii.

Na konci minulého roku se prezident Vladimir Putin a jeho turecký protějšek Recep Tayyip Erdogan setkali v Istanbulu. Při této příležitosti oslavili konec hlavní fáze budování plynovodu Turecký proud.

TurkStream – jak se Turecký proud oficiálně nazývá – má transportovat ruský zemní plyn do Turecka a Evropy a v posledních měsících se stal jedním z nejžhavěji diskutovaných témat v oblasti evropské energetické bezpečnosti.

Z geopolitického hlediska vyhlíží TurkStream jako mladší a menší verze plynovodu Nord Stream, který vede zemní plyn do Německa a další členských zemí EU skrze Baltské moře.

Předchůdci TurkStreamu – Evropou podporovaný plynovod Nabucco či Jižní proud, který sponzorovalo naopak Rusko – zatím vždy ztroskotaly (první kvůli ekonomické krizi, druhý kvůli ochlazení vztahů mezi Ruskem a státy Evropské unie po okupaci Krymu). Práce na plynovodu TurkStream jsou však v plném proudu a jeho dokončení je plánováno už ke konci roku 2019.

Od selhání plynovodů Nabucco a Jižní proud se globální trh se zemním plynem proměnil. Na trh vstoupily nové technologie a noví dodavatelé – jmenovitě například USA, které se systematicky pokouší proniknout na evropský trh za využití svých terminálů na zkapalněný zemní plyn (LNG).

Mezitím Turecko – do nedávna považované za blízkého spojence USA – vybudovalo ve spolupráci s Ruskem plynovod Blue Stream, který do země každoročně přivádí na 16 miliard kubických metrů zemního plynu. Plynovod Blue Stream je součástí trendu prohlubující se rusko-turecké spolupráce v oblasti energie a bezpečnosti. Turecká zahraniční politika je v tomto ohledu podobná geopolitické strategii z dob Osmanské říše, kdy Turecko balancovalo mezi vlivy jednotlivých mocností.

 

                                                Putin a Erdogan na ceremonii na počest dokončení námořní části TurkStreamu. Copyright: Kremlin.ru

V roce 2015 turecká protiletadlová obrana sestřelila ruský letoun nad syrsko-tureckou hranicí a napětí mezi oběma zeměmi na krátkou chvíli eskalovalo. Krátce nato však přišlo poměrně neočekávané oteplení vzájemných vztahů. Usmíření Ruska a Turecka bylo zřejmě uspíšeno houstnoucí atmosférou mezinárodní izolace, která se okolo obou zemí vytvořila. Kromě toho, že prohlubuje vzájemnou závislost Moskvy a Ankary, TurkStream zároveň povážlivě snižuje šance dalších regionálních hráčů, jako je například Írán, Ázerbájdžán, středoasijské země nebo státy Perského zálivu, na získání podílu na dodávkách energie do Turecka.

Turecko se snaží o modernizaci svého energetického sektoru a nový plynovod je pro něj přirozenou součástí této strategie. S rozvojem průmyslu a postupující urbanizací turecké požadavky na energii neustále narůstají a zemní plyn představuje způsob, jak je naplnit. A to  poměrně levně a relativně přátelsky k životnímu prostředí.

Závislost Turecka na ruských dodávkách plynu jej zároveň činí geopoliticky i ekonomicky zranitelným. Tato slabina je do velké míry způsobena tím, že prodej plynu probíhá na základě dlouhodobých smluv, ve kterých bývá zakotvena fixní cena. Dalším důvodem zranitelnosti je fakt, že TurkStream povede z ruského přístavu Anapa na březích Černého moře, který leží mezi Krymem a Kavkazem, regiony, které dlouhodobě charakterizuje vysoká míra politické destabilizace. Plynovod by měl teoreticky každoročně transportovat až 31,5 miliard metrů krychlových zemního plynu, což činí téměř dvojnásobek kapacity plynovodu Blue Stream.

V následujících letech tedy bude ruský plyn tvořit až tři čtvrtiny rostoucí turecké spotřeby. Společně s dalšími faktory, jako je například budování jaderné elektrárny v Akkuyu, nárůst importu ruské ropy (ta kompenzuje prudký pokles importu z Íránu, poté co na něj byly uvaleny americké sankce) a nedostatek vlastních zdrojů energie, TurkStream ještě prohloubí kontrolu Kremlu nad dodávkami energie do Turecka.

Jelikož objem plynovodu dalece přesahuje současné potřeby turecké ekonomiky, Rusko plánuje rozšířit TurkStream o další větve, které by měly směřovat do Řecka a dalších balkánských zemí. Odkloněna by měla být zhruba polovina celkové kapacity plynovodu a mělo by se tak stát za využití již existujících zařízení.

Většina balkánských zemí je v současné době zásobena dodávkami ruského plynu skrze Ukrajinu. Časté výkyvy v objemu doručovaného plynu v důsledku napjatých rusko-ukrajinských vztahů poukazují na úzkou provázanost mezi energetickou situací na Balkáně a vývojem konfliktu na Ukrajině.

Stejně jako Turecko, i balkánské země čelí nutnosti modernizovat svůj energetický sektor a přeorientovat se na zdroje, které jsou méně náročné na životní prostředí. Otázky energetické bezpečnosti a zisky z tranzitu však na Balkáně hrají až druhořadou roli. Místní politické elity tradičně kladou do popředí geopolitické zájmy, a právě v této oblasti by TurkStream mohl rozšířit manévrovací prostor jednotlivých zemí. Z takového vývoje by profitovaly zejména proruské politické elementy.

Politický rozměr dodávek plynu nelze jen tak přehlížet. Proruští aktéři na Balkáně aktivně lobují za navýšení energetického importu z Ruska, přičemž svoje politické cíle maskují protizápadní a nacionalistickou rétorikou se silným důrazem na sdílené pravoslavné a slovanské kořeny. Ukázkou působení podobných sil je například Srbsko, kde je debata o dodávkách plynu součástí dlouhodobé snahy vládnoucí garnitury o nalezení rovnováhy mezi vlivem Východu a Západu.

Srbský energetický sektor je už nyní do velké míry kontrolován členy vládnoucí koalice Progresivní a Socialistické strany, které jsou úzce napojeny na Moskvu. Srbsko je na ruské energii vysoce závislé a srbský prezident Aleksandr Vučić vyjádřil zájem o připojení své země na TurkStream.

Plynovod by navíc měl pokračovat ještě dál, až do střední Evropy. Ačkoliv jsou však Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Polsko rovněž závislé na dodávkách ruského plynu, situace zemí V4 se od pozice balkánských států v mnohém odlišuje.

 

                                                                         Setkání představitelů Německa, Turecka, Ruska a Francie. Copyright Kremlin.ru

Například pro Českou republiku představuje alternativní zdroj zemního plynu Norsko. Ačkoliv většina českého plynu pochází z Ruska, je do země transportován německými plynovody. Na Slovensko může být v případě nouze zemní plyn dopraven přes Českou republiku a Rakousko. Polsko v současné době buduje tzv. Baltský plynovod, který by ho měl napojit na dodávky plynu z Norska. Zprovoznění plynovodu je v současné době naplánováno na rok 2022.

Ačkoliv země V4 často zdánlivě vystupují jako jednotný politický blok, ve svém stanovisku k Rusku se v mnohém rozcházejí. Polsko si vytyčilo vlastní regionální ambice, které zahrnují například i upevnění vlivu na Ukrajině a staví jej do přímého konfliktu s Ruskem. Zároveň je polská zahraniční politika motivována snahou o těsnější spolupráci s USA a – v zemích V4 nepříliš populární – s EU v oblasti bezpečnosti a obrany. Zbytek zemí V4 naopak ve vztahu k Moskvě zaujímá o poznání mírnější a méně ideologicky vyhraněný postoj. Například maďarský lídr Viktor Orbán se netají svou náklonností k Rusku a jeho modelu suverénní demokracie.

EU v poslední době zavádí regulace s cílem oddělení producentů energie od jejích distributorů (např.: tzv. Třetí energetický balíček). Navzdory tomu unijní země nadále nakupují více jak třetinu své roční spotřeby plynu od ruské státní společnosti Gazprom. U východních států EU je tento poměr ještě o poznání vyšší. Brusel ve snaze diverzifikovat zdroje energie podporuje i Washington. Pro Spojené státy je snížení závislosti členských států NATO na ruském zemním plynu součástí jejich snahy o oslabení vlivu Kremlu v souvislosti s ,,novou Studenou válkou,“ která v současné době charakterizuje vztahy mezi Ruskem a USA. Vliv Bruselu na jednotlivé země EU je však v oblasti energetiky poměrně marginální, jak jasně ukázalo vybudování plynovodu Nord Stream. Lze očekávat, že se Washington a Brusel přesto pokusí svůj vliv zužitkovat v případě, že se Rusko v budoucnosti pokusí o rozšíření TurkStreamu napříč Balkánem a do střední Evropy.

Ukrajina se rýsuje jako jediný stát, jehož pozice bude vybudováním plynovodů Nord Stream a TurkStream s jistotou oslabena. Tyto plynovody totiž podstatně zhorší vyjednávací pozici Kyjevu ve sporech ohledně ,,záhadných zmizení“ transportovaného ruského plynu. Nord Stream a TurkStream zároveň odstraní klíčový vyjednávací prostředek Kyjeva ve věci jeho dluhů vůči Gazpromu a odříznou Ukrajinu od příjmů z tranzitních poplatků. Kreml by následně na energeticky izolovanou Ukrajinu mohl zatlačit zvýšením ceny svých dodávek plynu. Podobné zvýšení ceny by si na Ukrajincích vybralo tvrdou daň a zároveň podkopalo legitimitu současného protiruského režimu.

Pro Kreml představuje export zemního plynu nejen snadným zdrojem příjmů, ale i velice účinný nástroj zahraniční politiky. Dobudování Tureckého proudu uzavře prstenec rozvodných sítí, který ruský Gazprom v posledních letech buduje.

Pro silné evropské regionální mocnosti, jako je například Německo, otevírají nové plynovody možnost nového oboustranně výhodného partnerství s Ruskem. Méně vlivným evropským státům však hrozí osud popsaný v Tolkienově Pánu prstenů: ,,Jeden prsten vládne všem, jeden jim všem káže, jeden všechny přivede, do temnoty sváže.“

 

Tato analýza byla napsána v rámci projektu "Western Balkans at the Crossroads: Assessing Non-Democratic External Influence Activities", který vede Prague Security Studies Institute. 

O autorovi: Daniel Heler

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace