Rozdíl mezi západem a východem se prolíná i do PESCO

Formální oznámení o zájmu iniciovat vytvoření Stálé strukturované spolupráce (PESCO) je očekáváno během schůzky ministrů obrany a zahraničí EU 13. listopadu. Do dnešního dne představuje PESCO nejvýznamnější a nejsymboličtější iniciativu evropské obranné integrace. Jedná se o první klíčový krok k potenciální synchronizaci bezpečnostních kultur v celé EU. Množství překážek ale odpovídá ambicióznosti projektu a rozdíly mezi západními a východními zeměmi EU mohou snadno omezit jeho úspěch.

PESCO cílí na ambici Globální strategie Evropské unie (EUGS) z roku 2016 dosáhnout strategické autonomie. Co to přesně znamená, zůstává otázkou. Prováděcí plán v oblasti bezpečnosti a obrany (IPSD) pro EUGS navrhuje rozvoj několika vojenských schopností v rámci EU, ale jejich výběr a provedení nechává na konsenzu a rozhodnutí členských států. Důsledkem je, že strategická autonomie nemá jasný cíl a v tomto okamžiku rozhodně nezahrnuje teritoriální obranu. Na základě tohoto faktu můžeme předpokládat, že současné snahy o integraci v oblasti obrany budou hlavně zaměřeny na kapacity krizového řízení a menších specializovaných projektů. Pro země jako je Itálie a Francie, které upřednostňují jižní agendu v Africe nebo v zemích Blízkého východu, budou podobné projekty ideální pro plnění jejich strategických cílů. Pro země východní Evropy, které považují například historický ruský revizionismus za otázku přežití národa, tak podobná integrace nemusí být vnímána stejně přínosně.

 

Flexibilita a široké zapojení

Pozitivní zprávou je, že PESCO může nabídnout velkou flexibilitu. Z 30 různých projektů, o kterých se nyní diskutuje, bude na začátek vybráno finálních deset. Zapojení velkého počtu členských státu může zajistit různorodost jejich zaměření, velikosti, ambicí nebo strategických cílů.

 

Bez definice toho, co strategická autonomie skutečně znamená, ale bude obtížné prioritizovat a kvantifikovat různé projekty PESCO.

 

Velkolepé francouzsko-německé integrační cíle mohou být na východě vnímány jako neatraktivní – od Varšavy, která zůstává skeptická vůči Společné bezpečnostní a obranné politice a ctí NATO jako jedinou skutečnou obranu před Ruskem, po Budapešť, která není ochotná v rozumné výši investovat do obrany. PESCO tak musí být co nejflexibilnější a inkluzivní, aby se zabránilo dalšímu dělení Unie. Menší státy by neměly mít možnost pouze přizpůsobovat projekty svým vlastním cílům a rozpočtům, ale měly by být do určité míry také zahrnuty do těch velkých a ambiciózních projektů, aby nezůstaly mimo hlavní proud bezpečnostní integrace.

Stálá strukturovaná spolupráce je dobrý, ale dopadem omezený začátek. Bez definice toho, co strategická autonomie skutečně znamená, ale bude obtížné prioritizovat a kvantifikovat různé projekty PESCO.

 

Vše začíná obranným průmyslem

Není pochyb o tom, že spolupráce obranných průmyslů, společný technologický vývoj, cvičení či akvizice by přinesly obrovské výhody, které by nebyly omezeny pouze na obranu. Stejně jako masivní investice do vývoje vojenských technologií položily základny Silicon Valley, integrovaná několikamiliardová obranná průmyslová základna by mohla učinit totéž pro Evropu.

I zde se vyskytuje nebezpečí, že obranné průmysly východní Evropy zůstanou pozadu. Otázky ohledně toho, kam poplují roční investice ve výši 5 miliard eur na vojenské akvizice a 90 milionů eur na výzkum z Evropského obranného fondu, toto riziko představují. Menší firmy východoevropské obranného průmyslu by v soutěži o rozsáhlé francouzsko-německé projekty v konkurenci velkých západních zbrojařských gigantů pravděpodobně neuspěly. Patří mezi ně rozvoj pozemních, dělostřeleckých a námořních systémů a vývoj stíhacího letounu (možné polské zapojení do výroby francouzsko-německého tanku by mělo být považováno spíše za výjimku). Zapojení menších zbrojařských firem do dodavatelských řetězců větších západních projektů je ale zásadní.

 

Selhání zapojit postkomunistické obranné průmysly jak do financování EU, tak do evropské obranné průmyslové základny by pravděpodobně vedlo ke ztrátě jejich konkurenceschopnosti.

 

Postkomunistický obranný průmysl se i nadále zotavuje z rozpadu Varšavské smlouvy, privatizací a přílivu zahraničního kapitálu v devadesátých letech. V důsledku toho byla často mezinárodní obranná spolupráce v minulosti narušena protekcionistickými snahami. Navíc vojenské akvizice ze Spojených států jsou také využívány jako nástroj zahraniční politiky. Tyto překážky je třeba překonat. Selhání zapojit postkomunistické obranné průmysly jak do financování EU, tak do evropské obranné průmyslové základny by pravděpodobně vedlo ke ztrátě jejich konkurenceschopnosti a ponechání na okraji evropské obranné integrace.

 

Strategická kultura

Není překvapením, že francouzský prezident Emmanuel Macron v září vyzval k ambicióznímu zřízení evropské intervenční síly, což přímo sleduje francouzské zájmy na jižní periferii Evropy v Severní Africe. Německé zájmy v oblasti obranné integrace EU jsou považovány za politicky motivované a iniciuje je zejména Ministerstvo zahraničí za účelem posílení integrace a důvěryhodnosti Evropské unie – NATO a kolektivní obrana zůstávají jádrem německé bezpečnostní politiky. Berlín ale pravděpodobně bude k PESCO přistupovat více inkluzivně. Co přesně znamená strategická samostatnost EUGS, ale stále zůstává otázkou. Alespoň prozatím.

PESCO může sloužit jako prostředek a závazek k dalším programům v oblasti obrany, zejména pokud bude propojen s Koordinovaným každoročním přezkumem v oblasti obrany (CARD) nebo Plánem rozvoje schopností (CDP), které řídí Evropská obranná agentura (EDA). V minulosti členské státy odmítly podpořit EDA většími finančními prostředky nebo mandátem k uskutečňování velkých projektů strategického významu. Flexibilita a mezivládní formát PESCO se zdají být lepší platformou k dosažení tohoto cíle. Z PESCO tak může být klíčový krok k budování sdílené bezpečnostní kultury prostřednictvím synchronizace plánování obrany a budování vojenských kapacit.

Má-li evropská obranná integrace dosáhnout větších závazků, musí zajistit, aby strategická autonomie zastřešovala zájmy, kapacity a ambice všech států. PESCO má potenciál nasměrovat EU na cestu ke strategickému sbližování prostřednictvím širokého spektra projektů, které budou vyhovovat všem členským státům. Inkluze zůstane hlavním předpokladem pro synchronizaci bezpečnostních kultur. Pouze tehdy lze dosáhnout konkrétnější definice strategické autonomie sdílené mezi východem a západem.

O autorovi: Petr Boháček

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace