Německo-turecké spory: Je Turecko spolehlivým partnerem?

Vzájemné vztahy spojenců ze Severoatlantické aliance Německa s Tureckem v posledních několika týdnech opět eskalují. Jednou z příčin je zadržení několika německých občanů, jež čelí obvinění z napojení na klerika Fethullaha Gülena a také rétorika tureckého prezidenta Recep Taiyyp Erdoğana, který opětovně vyval německé Turky, aby v zářijových volbách nevolili vládní strany jakožto „nepřátelé Turecka.“ V tomto kontextu bylo Turecko horkým tématem předvolebního období, což vyústilo až v požadavek pozastavení či úplného ukončení přístupových jednání Turecka s EU. Přesto tato eskalující roztržka, kde se Turecko jeví spíše jako problematický partner, pravděpodobně nebude mít tak negativní dopad na evropskou bezpečnost, jak by se mohlo zdát.

Náchylná na dopad tohoto sporu je zejména spolupráce v rámci NATO, pro které je Turecko i díky svému pokroku ve vývoji vojenských technologií a bojovým zkušenostem důležitým partnerem. Přestože má Turecko druhou největší armádu v NATO, i její pozice byla otřesena čistkami, které následovaly nezdařilý puč, a již několikaletým poklesem výdajů na obranu. Do dnešního dne bylo vyhozeno okolo 700 příslušníků Tureckých ozbrojených sil (TSK) z přibližně 950 působících v rámci NATO včetně zástupců na aliančních velitelství v Bruselu a Monsu a na diplomatických misích. K plné rekonstrukci složek TSK by mohlo dojít v roce 2018, ovšem jak poznamenal generál Curtis Scaparrotti, vrchní velitel sil NATO v Evropě, Turecko přišlo o zkušené a schopné členy armády, což má v důsledku minimálně dočasný negativní dopad na schopnosti TSK stejně jako na operace Aliance. Mnozí vojáci sloužící v evropských státech následně získalo azyl v některých evropských státech, např. v Německu, což vyústilo v přesun části německých jednotek z Turecka do Jordánska.

Schopnost Turecka ovlivnit interoperabilitu Aliance se navíc prokázala několikaměsíčním blokováním programů spolupráce mezi Rakouskem a NATO, čímž mimo jiné byla zablokována spolupráce s ostatními nečlenskými státy, a ovlivňující tak např. mise na západním Balkánu. Obstrukční chování Turecka tak může způsobit snížení operačních schopností jak členských, tak nečlenských států v kooperaci s NATO stejně jako samotné Aliance.

Základna Incirlik, strategicky důležitá pro USA, však není stejně důležitá pro evropské partnery.

Turecko je bezesporu pro svoji geostrategickou pozici důležitým partnerem NATO nejen ve vztahu k Blízkému východu. Řada odborníků vyzdvihuje jeho nepostradatelnost v boji proti samozvanému Islámskému státu (IS) ve spolupráci se Spojenými státy a NATO. Avšak samo se zdráhalo zapojit jednotky do boje proti IS a bylo zpočátku proti využívání základny Incirlik k leteckým útočným aktivitám USA proti IS. Základna Incirlik, strategicky důležitá pro USA, však není stejně důležitá pro evropské partnery jako Nizozemsko, Dánsko, Španělsko, Českou republiku, a především pak Německo, jejichž aktivita je/byla v rámci využívání základny značně nižší či jiného charakteru. Právě Německo své logistické, průzkumné a tankovací operace provádí již z Jordánska. Přesto se po relokaci 268 vojáků, tankovacího letounu a stíhacích letounů Tornado pro německou aktivitu a podporu koalice proti ISIS příliš nic nemění.

EU tak delegovala zodpovědnost za migraci na stát, jenž je v rámci žebříčku Freedom House řazen mezi „částečně svobodné“.

Neméně problémově se Turecko ukazuje ve vztahu k EU. Bez ohledu na to, že se integrační rovina vztahu momentálně nachází na bodu mrazu, viditelnost vzájemné interakce je určována zejména v kontextu migrační dohody mezi Bruselem a Ankarou. EU tak delegovala zodpovědnost za migrační politiku na stát, jenž je v rámci žebříčku Freedom House řazen mezi „částečně svobodné“ (Partly Free), a který je obviňován z častého porušování lidských práv obzvláště ve spojení se zmíněnými čistkami. EU tedy předala moc nad problematikou bezprostředně se dotýkající evropské bezpečnosti do rukou nespolehlivého aktéra. Ankara to jasně demonstrovala opakovaným vyhrožováním vypovězení dohody v rámci sporů s evropskými státy. Avšak je nutné podotknout, že toto možné vyústění vždy zůstalo u rétoriky politických elit. Pravděpodobnější se ale jeví scénář, že Turecko dohodu přestane plnohodnotně plnit, čemuž nasvědčuje opětovný nárůst migrantů připlouvajících do Řecka.

V neposlední řadě je namístě zmínit zintenzivňující se spolupráci Turecka s Ruskem a Íránem, a to i na úkor aliančního směřování, jak prokazuje akvizice ruského systém protivzdušné obrany S-400 Triumf, jenž není kompatibilní se systémy NATO. Kromě toho Ankara s Moskvou rozvíjí energetickou spolupráci a ve spojení s Teheránem převzaly klíčovou roli ve vedení politického dialogu o ukončení syrského konfliktu v rámci jednání v Astaně od ledna 2017. Ať už je důvodem kupříkladu podpora Spojených států kurdským Lidovým obranným jednotkám (YPG), které Ankara vnímá jako odnož teroristické Kurdské strany pracujících (PKK), několikrát oficiálně zaznělo, že navazování lepších vztahů s Ruskem a Íránem neznamená pro Ankaru oslabování vztahů se Západem. Navíc, stejně rychle jako se po velmi vyostřených vztazích díky sestřelení ruského stíhacího letounu na podzim 2015 tyto státy sblížily, tak může dojít k opaku. Namístě však mohou být obavy například z cíleného úniku aliančních informací, jako v případě prozrazení rozmístění 10 vojenských základen USA na severu Sýrie, počtu amerických vojáků na několika místech a přítomnost francouzských speciálních sil.

Toto do značné míry oportunistické a proměnlivé chování Turecka dobře dlouhodobě vysvětluje jeden z cílů Erdoğana, respektive jeho Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), již od nástupu k moci, a to sehrávat roli regionálního hegemona a důležitého globálního aktéra. Obzvláště k dosažení regionálních cílů NATO ani EU Ankaře nedopomáhají. Je tedy dobré předpokládat, že eskalace vztahů s EU a vybranými evropskými státy, ale i USA, bude nadále reflektovat dění na Blízkém východě a otázky migrace včetně tureckých ambicí. Turecko se tak jeví spíše jako problémový partner nežli spolehlivý člen Aliance. Přesto EU nadále zůstává důležitým partnerem pro Turecko ať už z ekonomického, tak bezpečnostního pohledu, zatímco se Ankara pod vedením AKP sama udržuje v pozici přelomové periferní oblasti Evropy. Obratem by mohla být vnitropolitická změna. V situaci, kdy Erdoğan musí v novém prezidentském systému vyhrát přes polovinu všech hlasů poté, co nedávné ústavní referendum vyhrál pouze s 51.4%, to nemůžeme vyloučit.


Copyright Anadolu Agency

O autorovi: Jakub Maděránek

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace