Napětí mezi EU a NATO ukazuje na transatlantické problémy

  • Petr Boháček
  • 22.2.2018 12:15

V nejistotě ohledně osudu transatlantických vztahů po zvolení Donalda Trumpa se Evropa pustila do obranné integrace. I přes normalizaci vztahů mezi Evropou a USA a neustálém přesvědčování o výhodnosti evropské bezpečnostní spolupráce pro NATO se ale strategické rozdíly mezi dvěma stranami znovu objeví na stole.

I přes původní pozitivní ohlasy vyjádřili američtí představitelé nebo i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg obavy z evropské obranné intergace před summitem NATO v Bruselu 14.–15. února. Evropští politici neustále ujišťují Washington, že EU a NATO dělají jiné a vzájemně se doplňující věci (NATO kolektivní obranu, velké operace a PESCO krizové situace a menší vojenské kapacity) a Spojené státy společně s NATO zůstávají hlavním evropským bezpečnostním pilířem.

Realita
Stoltenberg znovu minulý týden zdůraznil, že Evropa se sama ubránit nedokáže a země mimo EU budou po brexitu zastupovat 80 procent výdajů na obranu v NATO. Pro německou bezpečnostní politiku je Aliance alfou a omegou. Samotný fakt, že se k PESCO připojilo i Polsko, je důkazem, že nijak neuškodí NATO. Estonský premiér Jüri Luik dokonce zmínil, že by jeho země k PESCO nikdy nepřistoupila, pokud by jakkoliv oslabilo Severoatlantickou alianci. Americký ministr obrany James Mattis pak v Bruselu jen stroze dodal, že kolektivní obrana je výhradně úkolem NATO.

Vojenská mobilita, kybernetická obrana nebo hybridní válka jsou přesně typy vojensko-civilních oblastí, kde si tyto dvě struktury mohou velmi dobře pomoct. Byrokratické bariéry nebo absence informací o základní infrastruktuře na východ od Berlína omezují schopnost NATO přesunout jednotky na východ a bránit členy na hranicích s Ruskem. Obrovský úkol zahrnující lokální, národní i nadnárodní aktéry a stejně tak zmapování specifik veškeré infrastruktury, podporu a financování jejího sjednocení, zavedení standardů NATO a zajištění regulačního a legislativního rámce je oblast, kde je pro NATO EU klíčová. Za účelem vojenské mobility NATO již plánuje zřídit nové velitelství v Německu a nizozemský projekt v PESCO, kterého se zúčastňují všichni signatáři této iniciativy, bude také značnou pomocí.

 

Mezivládní povaha všech obranných iniciativ, včetně PESCO, bude sloužit jako pojistka proti jakémukoliv využití obrany EU proti plánům Severoatlantické aliance.

 

Několik klíčových nástrojů obranné integrace je Koordinovaný každoroční přezkum obrany (CARD) nebo Plán rozvoje schopností (CDP), které mají vytvořit společnou bezpečnostní kulturu pomocí synchronizace a koordinace obranného plánování. Ale ani tato část nemůže znervózňovat představitele NATO, jelikož zahrnuje a bere v potaz Proces obranného plánování NATO členských zemí. V rámci CDP chybějící obranné kapacity budou nejdříve navrhnuty Vojenským výborem Evropské unie, tedy náčelníky generálních štábů, předtím než Evropská obranná agentura (EDA) navrhne plán jejich rozvoje. Mezivládní povaha všech obranných iniciativ, včetně PESCO, bude sloužit jako pojistka proti jakémukoliv využití obrany EU proti plánům Severoatlantické aliance.

 

Jediná světová supervelmoc si návrat k realpolitice 20. století může dovolit. Pro Evropu by to byla sebevražda.

 

Ambice
Nicméně je těžké ignorovat prostředí ve kterém si evropská obranná integrace vytvořila takové momentum. I přes všechna přesvědčování ze strany evropských lídrů, je těžké přehlídnout vyšší ambice EU v oblasti obrany. Bulharský náměstek ministra obrany Atanas Zapryanov vysvětlil, že PESCO zvýší vojenské schopnosti EU, bez kterých Unie nemůže mít globální strategii, protože zahraniční politika bez armády neexistuje. Předseda Vojenského výboru EU Michail Kostarakos zdůraznil, že Evropa nemůže jen spoléhat na NATO. Francouzská ministryně obrany Florence Parlyová řekla, že Evropa musí být schopná bojovat s terorismem v severní Africe i bez Spojených států. O pár minut později ale odmítla debatu o napětí mezi EU a NATO jako falešnou. Evropská unie cítí, že je čas se semknout a vybudovat nějaké vlastní vojenské schopnosti, které by doplnily ty diplomatické, jak zdůraznily ministryně Německa a Francie na Mnichovské bezpečnostní konferenci nebo Vysoká představitelka EU nedávno v Římě.

 

Představa více evropské ale zároveň transatlantické zahraniční politiky může být problematická

 

PESCO, CARD, Evropský obranný fond (EDF) – všechny tyto iniciativy vznikly výjimečně rychle, minimálně na standardy Evropské unie. Jejich politický kontext je jasný. Evropa zažila vážné obavy ohledně amerického závazku vůči NATO, transatlantickým vztahům nebo vůči diplomacii a multilateralismu jako takového, ve stínu stěhování americké ambasády do Jeruzaléma, hrozby odstoupení od Íránské nukleární dohody nebo odstoupením od Pařížské dohody o klimatu. Spojené státy obnovují veškerý svůj jaderný arzenál a snížily hranici použití taktických zbraní ve svojí nové jaderné doktríně. Geopolitická rivalita s Ruskem a Čínou se stala hlavní hrozbou v národní bezpečnostní strategii, která sice zmiňuje důležitost aliancí, ale už nenavrhuje, jak je posílit. Rozhodně ne tak, že bude dávat vždy a ve všech ohledech Ameriku na první místo. Washington se tak odklání od soft power, která byla hlavní zdrojem mezinárodní síly USA v posledních dekádách, jelikož byla založena na faktu, že hlavní národní zájmy Spojených států se protínaly s národními zájmy desítek jejich spojenců v Evropě a Asii. Jediná světová supervelmoc si návrat k realpolitice 20. století může dovolit. Pro Evropu a EU by ale cokoliv jiného než zahraniční politika založená na multilateralismu, soft power, spolupráci, diplomacii nebo rozvojové spolupráci byla sebevraždou. Něměcká ministryně obrany Ursula Von der Leyenová se dokonce nepřímo otřela o Donalda Trumpa, když zmínila, že rozvojová spolupráce není jen něco příjemného, ale je absolutně nezbytná a je znepokojena snižováním financování diplomacie a rozvojové spolupráce nebo OSN ze strany některých partnerských zemí. Odhalila tak nedostatky její vlastní vize více evropské ale zároveň transatlantické zahraniční politiky. Naštěstí si evropští politici začínají ovědomovat, že zahraniční politika bez armády neexistuje. Nicméně stejně tak neexistuje žádná armáda bez technologií.

Oddělení zbrojařských zájmu
Zásadním problémem Evropy na cestě ke globální relevanci je její technologická slabost, která se přímo přelévá do obranných schopností, obranného průmyslu a díky technologiím s dvojím využitím do celé ekonomiky. Bez masivních investic do obranných technologií si Evropa neudrží konkurenceschopnost v několika oblastech. Nicméně podpora na Evropský obranný výzkum (EDF) v hodnotě 90 milion eur a podpora společných obranných projektů v hodnotě 5 miliard eur ročně (od roku 2020) je zdrojem obav pro americké firmy. Zvyšování evropských výdajů na obranu a interoperabilita NATO byly Pentagonem chápany jako záruka prodeje zbraní a techniky do Evropy a důležitý benefit transatlantických vztahů. V kontextu posunu k unilaterální zahraniční politice USA by odebrání tohoto benefitu mohlo mít vážnější dopad pro americkou administrativu se sloganem America First. S obavami o transatlantické závazky USA se navíc některé země snaží pojistit si bezpečnostní garance Washingtonu nákupem jejich zbraňových systému a techniky, což zpětně škodí evropské obranné spolupráci v Evropě. V září 2017 studie evropského think-tanku ARES poukázala, že rozvoji evropského obranného průmyslu stojí v cestě bilaterální dohody s USA. Pravidla a rámec pro soužití amerického a evropského obranného průmyslu budou zásadní, pokud se chceme vyhnout poškození transatlantických vztahů.

S ohledem na technologický růst Číny a nezpochybnitelnou rostoucí rivalitou s USA, Washington Evropu potřebuje. Evropský technologický růst je základním klíčem pro úspěch americké Third Offset Strategy, která má zajistit její technologickou nadřazenost. Logicky její součástí musí být také spojenci v NATO. Washington má důvod být nervózní z evropské bezpečnostní integrace, i když je v současnosti naprosto vzájemně prospěšná. Důvod nervozity ale spíše můžeme nalézt v protekcionistickém obranném průmyslu USA nebo její jasné unilaterální zahraniční politice.

O autorovi: Petr Boháček

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace