Mocenské soupeření o Arktidu – roste Rusku rovnocenný vyzyvatel?

  • Eva Šípková
  • 20.7.2020 10:02

V důsledku globálního oteplování dochází v posledních desetiletích k intenzivnímu tání arktického ledu, což této oblasti výrazně zvyšuje hodnotu a potenciál k ekonomickému rozvoji. Rychle tající led bude postupně zpřístupňovat nová naleziště nerostného bohatství (zejména ropu a zemní plyn) a volná vodní hladina umožní námořní dopravu i v místech, kudy prozatím proplují jen nejmodernější ledoborce. Kromě hospodářských příležitostí se nicméně otevírá prostor rovněž pro vojenské využívání Arktidy a z něj vyplývající konfliktní potenciál regionu.

Kořeny soupeření o Arktidu

Arktická oblast je obecně definována jako území ležící na sever od severního polárního kruhu, tj. od 66°33' severní šířky. Mezi arktické státy tudíž spadá Rusko, Kanada, Norsko, Švédsko, Finsko, USA (díky Aljašce), Dánsko (díky Grónsku jakožto autonomní součásti) a Island. Z hlediska mezinárodního práva (Úmluvy OSN o mořském právu z roku 1982 – UNCLOS) si dotyčné státy mohou nárokovat sféry vlivu v tzv. exkluzivních ekonomických zónách (EEZ) do 200 námořních mil od vlastního pobřeží. 

Zbytek Arktidy včetně severního pólu formálně spadá do volně přístupných mezinárodních vod. UNCLOS nicméně při splnění daných podmínek umožňuje rozšířit EEZ i mimo stanovenou hranici, čehož arktické státy obratně využívají k prosazování své expanzivní teritoriální politiky. „Mladé“ mezinárodní mořské právo se tak dostává do vleku ekonomicky motivovaných individuálních zájmů.

Jako aréna velmocenského soupeření Arktida sloužila již za studené války, kdy tvořila jednu z nárazníkových zón mezi západním a východním blokem. Klíčový faktor hrála geografická blízkost obou stran, jelikož vzdušná trasa přes severní pól nabízela nejkratší vzdálenost pro vyslání interkontinentálních balistických střel na území protivníka. Arktida se kvůli tomu proměnila ve strategický region, pro jehož ovládnutí vynaložily Spojené státy americké i Sovětský svaz velké množství energie a financí. Armády zde pro případ obrany i útoku budovaly letecké a ponorkové základny, radarové stanice, a především masivně instalovaly jaderné zbraně, což mělo za následek přeměnu Arktidy v nejmilitarizovanější námořní prostor na světě.

 

"UNCLOS nicméně při splnění daných podmínek umožňuje rozšířit EEZ i mimo stanovenou hranici, čehož arktické státy obratně využívají k prosazování své expanzivní teritoriální politiky."

 

Ukončení bipolárního konfliktu spolu s rozpadem SSSR sice zapříčinily stahování vojenských sil z oblasti, události posledních let však naznačují, že se tak stalo pouze dočasně.

 

Příčiny novodobé remilitarizace Arktidy

Od přelomu tisíciletí můžeme pozorovat intenzivní snahy o opětovnou remilitarizaci Arktidy, a to prvořadě ze strany Ruska. Ruské ozbrojené síly nad severním polárním kruhem budují či modernizují základny, přístavy i letiště (dramatickou přestavbou prochází například základna Nagurskoje v Zemi Františka Josefa), pořádají vojenská cvičení, a celkově výrazně posilují svoji pozici na nárokovaných územích.

Touhu po vojenské kontrole hlavní měrou vede motivace získat nové zdroje nerostného bohatství, na jehož těžbě a exportu je ruská ekonomika bytostně závislá. Arktida dle odhadů skrývá 24 % světových zásob zemního plynu a 6 % ropy, což by znamenalo zdvojnásobení současných ruských rezerv, a z něj vyplývající upevnění postavení Ruska mezi největšími producenty těchto surovin.

 

"Od přelomu tisíciletí můžeme pozorovat intenzivní snahy o opětovnou remilitarizaci Arktidy, a to prvořadě ze strany Ruska."

 

Vedle nerostných surovin Arktida nabízí i nové příležitosti pro námořní dopravu přes Severní ledový oceán. Mimořádná perspektiva rozvoje je předpovídána tzv. Severní mořské cestě (Northern Sea Route – NSR), spojující Atlantský a Pacifický oceán podél severního pobřeží Ruska. V současnosti trasa zůstává po velkou část roku zamrzlá a obchodní lodě musí při plavbě doprovázet ledoborce, důsledky globálního oteplování však mají potenciál současnou situaci v horizontu několika desetiletí zásadně změnit.

Za příznivých okolností bude trasa představovat rychlejší a levnější alternativu k námořním koridorům přes Malacký průliv a Suezský průplav, čímž by se z Arktidy stala nová obchodní tepna. K tomu má ovšem NSR pořád velmi daleko. Objem dopravy sice v posledních letech strmě roste, ve srovnání s nejvytíženějšími globálními trasami jde nicméně o zanedbatelné údaje. Z dlouhodobého hlediska se však jedná o tak lákavou příležitost, že ji Rusko nemůže ignorovat.

 

Ruská dominance v Arktidě

Nabízí se otázka, zda lze Arktidu vůbec nazývat dalším z řady novodobých „hřišť“ velmocí, nebo si spíše přiznat, že všechny trumfy za současných okolností drží pevně v rukou Rusko. Žádný jiný aktér se totiž k podobně masivním vojenským či civilním akcím na své části arktického území dosud neodhodlal.

Pro dominantní úlohu Ruska v Arktidě hovoří v zásadě už geografie díky dlouhé severní hranici, jež je omývána zdaleka největším podílem Severního ledového oceánu ze všech zainteresovaných států. Rusové této strategické výhody využívají už po staletí a Arktidu konstantně považují za svou sféru vlivu, bez ohledu na měnící se státní zřízení a geopolitické okolnosti. Region navíc historicky zaujímá speciální místo v ruském politickém myšlení coby symbol velmocenského postavení a významu Ruska na globální úrovni. Nicméně až za vlády prezidenta Vladimira Putina začíná tato vize dostávat reálné obrysy.

Nejedná se přitom čistě o velkorysé projekty typu výstavby arktické infrastruktury a flotily nejmodernějších ledoborců pro rozvoj dopravy přes Severní mořskou cestu. Rusko se cíleně uchyluje i ke zdánlivě marginálním provokacím, které však v sobě nesou promyšlený symbolický podtext. Nejnověji se tato tendence ukázala v dubnu 2020, kdy při speciálním vojenském cvičení v Zemi Františka Josefa ruská armáda uskutečnila hromadný seskok parašutistů (testujících nové vybavení pro extrémní arktické podmínky) z výšky 10 km. Ruští představitelé události přisuzují bezprecedentní význam a opakovaně zdůrazňují, že nikomu před nimi se podobná věc nepodařila.

 

"Region navíc historicky zaujímá speciální místo v ruském politickém myšlení coby symbol velmocenského postavení a významu Ruska na globální úrovni. Nicméně až za vlády prezidenta Vladimira Putina začíná tato vize dostávat reálné obrysy."

 

Jako jediný potenciální vyzyvatel Ruska vychází díky své vojenské síle USA, ty však arktickému prostoru dlouhodobě nevěnují patřičnou pozornost a omezují se na aktivity spíše demonstrativního rázu. V roce 2019 kupříkladu americké námořnictvo vyslalo poprvé po mnoha desetiletích do oblasti severního polárního kruhu letadlovou loď. Ve srovnání s masivní vojenskou přítomností Ruska však tento krok působí jen jako těžkopádná snaha o návrat dávno ztracené iniciativy v regionu.

Pokud státy NATO v čele s USA nechtějí ztratit vliv v Arktidě na desetiletí dopředu, musí na ruské kroky recipročně zareagovat, a to co nejrychleji. Pokračující pasivita citelně omezuje vliv Západu v regionu, snižuje jeho šance na využití potenciálních ekonomických příležitostí, a naopak upevňuje pozici Ruska.

 

Pandemie coby příležitost pro Čínu

Evropské státy ze soupeření o Arktidu vyřazují limitované vojenské kapacity. Místo mocenských ambicí se proto Norsko, Dánsko a Island zaměřují hlavně na environmentální a ekonomické aspekty rozvoje regionu prostřednictvím silné vědecké základny.

Speciální postavení zaujímá Čína, jejíž pronikání do Arktidy zasluhuje mimořádnou pozornost. Přestože čínské břehy neomývá žádné arktické moře, a dle mezinárodního mořského práva tak Čína nemá v Arktidě legitimní nárok na sféru vlivu, od přelomu tisíciletí tuto nevýhodu kompenzuje vydatnými investicemi do ruských polárních projektů. Nejzářnějším příkladem je společná rusko-čínská modernizace infrastruktury na poloostrově Jamal, především přístavu Sabetta (určeného pro výrobu a transport zkapalněného zemního plynu), jenž je považován za jeden z největších komplexů svého druhu na světě.

Čína je motivována primárně ekonomickými a energetickými zájmy, čímž (alespoň prozatím) nekoliduje s těmi ruskými, a místo toho vytváří vzájemně prospěšnou spolupráci. Číně se touto cestou dostává příležitosti diverzifikovat energetické zdroje, zatímco Rusko může díky finančním injekcím budovat arktickou infrastrukturu v rozsahu, jenž by čistě z vlastních prostředků nepřipadal v úvahu. Zdánlivě harmonický vztah však v sobě skrývá i rizika, především vzrůstající ekonomickou závislost Ruska na Číně.

S ohledem na tíživou hospodářskou situaci Ruska v důsledku koronavirové pandemie se navíc dá předpokládat další prohlubování této asymetrie, jelikož bude ruská vláda okolnostmi chtě nechtě donucena polární aktivity výrazně zredukovat. Číně se tak otvírá prostor pro ještě větší angažování v oblasti, které se v budoucnu už nemusí omezit výhradně na ekonomické zájmy. Z ruského pohledu tak Čína ve střednědobém horizontu představuje v souboji o Arktidu daleko nebezpečnějšího protivníka než USA.

O autorovi: Eva Šípková

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace