Proti politickému islámu musíme bojovat militantní demokracií, říká profesor Cliteur

  • Monika Tesařová
  • 7.2.2018 13:05

Paul Bernard Cliteur je profesor právních věd na univerzitě v nizozemském Leidenu. V rozhovoru, který se uskutečnil na konferenci Fórum 2000 v Praze, jsme se ptali na náboženství, multikulturalismu a bezpečnostní otázky.

Kritizujete náboženství, někteří autoři ale tvrdí, že definujícím faktorem západních společností je křesťanství. Myslíte si, že moderní společnost náboženství nepotřebuje? Co v dnešním světě může nahradit náboženství?

Neřekl bych, že kritizuji náboženství obecně, zastávám ale skeptický přístup. Sám nejsem nábožensky založený, nebo alespoň ne v  obvyklém slova smyslu. Samozřejmě, pokud v něco věříte, pak jste věřící, humanismus je také druh náboženství. V tomto slova smyslu jsme pak všichni věřící.  

Co mě obzvláště zajímá, je napětí mezi náboženským vyznáním a moderním demokratickým pohledem. Toto napětí je vyvolané například teroristickými útoky a motivacemi teroristů, což je pro mě velmi zajímavé. Vidíme, že teroristé většinou odkazují na své náboženské ideje a lidé z mnoha různých náboženských směrů pak řeknou: „To nemá s náboženstvím nic společného“. I když tam je jasná náboženská motivace. Snažím se tedy takovou motivaci analyzovat, zabývat se náboženskými tradicemi a zjistit, kde se více vyskytují.

Nechci ale odmítat náboženství obecně.

Podle Fukuyamy může  být islám politickou alternativou k liberalismu. Je to realistické?

Není to nerealistické nebo nemožné. Velká náboženství jsou inspirována svými věřícími a islám je velice aktivní a podporující náboženství. Má v sobě poslání, které v současnosti většina křesťanů postrádá, naproti tomu judaismus o poslání nebyl nikdy. Ve smyslu náboženství, které zastává nějaký kritický pohled, islám může soutěžit s liberalismem, není to tak zvláštní.

 

Demokratické vlády zastávají pozici velmi omezeného zasahování.

 

Věříte v refomu islámu?

Vždycky mi přišlo složité předpovídat budoucnost. Je těžké říct, co se bude dít, proto se k těmto otázkám stavím spíš filozoficky. Co by se mělo stát, je pochopitelně to, že radikální tendence v islámu budou potlačeny. Racionální a liberální islám by měl mít navrch oproti radikálům. Ale nejsem si jistý, že se to opravdu stane. Z určitého pohledu můžeme říct, že jsou tito radikálové poměrně úspěšní a že liberální islám tak úspěšný není.

 

Demokracie musí být militantnější, než bývala.

 

Samozřejmě doufám, že se to změní, a co by možná mohlo pomoct, je tvrdší postoj demokratických vlád. Demokratické vlády kvůli principu náboženské svobody momentálně zastávají pozici velmi omezeného zasahování. Ano, náboženská svoboda je velmi důležitá a do náboženství bychom se neměli vměšovat. Ale otázkou je, jak můžeme zaujmout podporující pozici, a to i do budoucna, vzhledem k tomu, že demokracie musí ubránit sama svou existenci. Demokracie musí být militantnější, než bývala.

Co se v budoucnu stane s islámem? Myslíte si, že islám změní podobu politiky?

To už udělal, v tom smyslu, že islám je politicky aktivní náboženství. Některá náboženství tak aktivní nejsou. Vezměte si například panteismus: Spinoza nebo Einstein jsou panteisté, vidí božstvo ve všem kolem sebe, například v přírodě. Pansteismus není  politicky angažovaným náboženstvím.

Islám byl založen prorokem Mohamedem, který byl politik a zároveň věřící člověk. Islám je státní náboženství, například v Saudské Arábii nebo Íránu, je s ním proto propojeno mnoho politických prvků.

Doufám, že islám rozvine více své spirituální aspekty s respektem k náboženské svobodě, svobodnému projevu a individuální volbě a povolí lidem apostázi (odklon od víry – pozn. red.) – to je základ, mít možnost opustit náboženství nebo si vybrat jiné.

V samotném konceptu náboženské svobody je zahrnuta volba vybrat si určité náboženství, ale také opustit toto náboženství a přidat se k jinému. V tomto smyslu koncept náboženské svobody obsahují i evropské charty lidských práv.

 

Žádný demokratický stát nemůže přijmout jedno oficiální náboženství. Celá myšlenka státního náboženství je špatná.

 


Nově jmenovaný tuniský premiér Habib Essid skládá přísahu během obřadu jmenování nové vlády v Kartaginském paláci v Tunisu 6. února 2015. Sekulárně vedená koaliční vláda zahrnující islamisty se v Tunisku ujala funkce tři měsíce po zdejších prvních svobodných parlamentních volbách. Copyright Profimedia.cz

 

Politický islám byl hlavní ideologií během vlády Mursího v Egyptě. Je tak Mursího pád důkazem, že politický islám nemůže být funkční? 

Doufám v to. Jsem sekularistou, církev a stát by měly být odděleny. Žádný demokratický stát nemůže přijmout jedno oficiální náboženství, protože když to udělá, vede to vždy k vzestupu náboženství. Celá myšlenka státního náboženství je špatná. Velká Británie má jako státní náboženství anglikánství, což je naprosto nelegitimní systém. Anglikánská církev je ve Velké Británii stínem toho, co byla v dobách Jindřicha VIII.

Zvláště pak v zemích Blízkého východu, v Saudské Arábii nebo Egyptě si lidé stále pohrávají s myšlenkou mít jedno státní náboženství. To samé dělá Muslimské bratrstvo. Muslimské bratrstvo naštěstí dnes není vládnoucí stranou, což je požehnáním pro demokracii a egyptskou populaci.

 

Francie má na svém území největší muslimskou menšinu. Proč je pořád neúspěšná v jejich integraci?

To je velmi složitá otázka. Problém je, že integrace selhala v mnohem více zemích než jen ve Francii. Pokud se podíváme na teroristické útoky „vlků samotářů“, lidí, kteří přišli do země sami, můžeme vidět, že tyto útoky se dějí ve Španělsku, Velké Británii, Francii, atd. Nemyslím si, že by s tímto měla problém jenom Francie.

Takže si myslíte, že je to problém obecně. 

Ano, protože lidé se zvednou a jdou bojovat do Sýrie nebo Iráku za chalífát. Jsou různé výsledky integrace. Není pravda, že by tito lidé udělali špatné rozhodnutí a zapomněli na své důvody. Odejdou ze své země bojovat za jinou zemi, za určité ideály. To je také výsledkem integrace.

 

Belgie už je rozdělená země se slabou národní identitou.

 

Zajímavé je, že  velká část džihádistů pochází z Belgie. To může znamenat, že Belgie už je rozdělená země se slabou národní identitou. Myslím si, že začít vážně uvažovat o národní identitě, by mohlo být řešením nebo alespoň podílem k řešení. V tomto případě musí být hlavní silou národní stát.  Jedna věc je ale jasná – Francie má potenciálně velmi jasnou politickou filozofii integrace lidí do francouzské kultury – princip laïcité (sekularismus - pozn.red.). Shledávám tento princip velmi dobrým, který by měl použit i v Belgii a jiných zemích.

 

Národní identity musí být jednoznačně demokratické.

  

Politický islám může být bezpečností hrozbou pro Evropu. Jak tomuto můžeme čelit?

Využitím toho, čemu říkám militantní demokracie – musíme posílit demokracii, skutečnou a pevnou demokracii, více způsoby, než tvrdíme, že to děláme. Už si nemůžeme dovolit luxus, že si stanovíme přání a počkáme, jestli je lidé následují. Tato fáze už je pryč.

Musíme rozvíjet demokraticky smýšlející občany a učit děti o lidských právech už na základních a středních školách. Musíme dětem ukázat, že demokracie je lepší než teokracie.

Národní identity musí být jednoznačně demokratické. To momentálně necháváme na každém kvůli svobodě volby. Existuje ale jen jeden model, a ten bychom měli jednoznačně následovat.

Podporujete myšlenku multikulturalismu. Je multikulturalismus kompatibilní se západními společnostmi? Není multikuturalismus opakem představ západních společností?

To záleží na tom, co myslíte pod pojmem multikulturalismus. Multikulturalismus je velmi komplikovaný pojem, lidé občas prohlašují, že mají ve své zemi multikulturní společnost, protože tam lidé z mnoha různých prostředí žijí mírumilovně pospolu. Takže toto může být jedna definice multikulturalismu.

Ale existuje také jiný typ ideologického multikulturalismu, podle kterého je náboženská nebo etnická identita mnohem důležitější než národní identita. Tento typ multikulturalismu je velmi nebezpečný a negativně působí na národní státy. Bohužel to ale také byla státní politika mnoha evropských zemí. To znamená, že pokud přijdete do takové země ze zahraničí, například jako migrant, lidé se začnou ptát odkud jste. „Hm, z Maroka? Aha, tak to se ztotožňujete s islámskou identitou“. My tak zjednodušujeme identitu země, ze které člověk pochází. Myslím si, že právě to způsobuje ten narušující efekt, jaký teď vidíme v Německu. Tamní Turci jsou primárně loajální Erdoganovi, ne Merkelové. Tento důsledek multikulturalismu je nebezpečný.

 

Diverzita je dobrá věc, ale pouze do určitého bodu.

 

Historie nám ukazuje, že nehomogenní země nejsou úspěšné, například Jugoslávie nebo Rakousko-Uhersko. Jak tedy může být multikulturalismus aplikován na současné státy?

Diverzita je dobrá věc, ale pouze v jistých mezích. Takže i multikulturalismus je dobrý, do určité míry. Vždy existují nějaká pravidla hry, bez kterých nemůžete hrát. Pokud dodržujeme pravidla silničního provozu, můžeme jet mnoha různými směry, do Londýna, Paříže, nebo Amsterdamu. Pokud ignorujeme červenou na semaforu, vede to k nehodám.

Multikulturalismus je založen na respektu k lidské osobnosti a na lidských právech jako je svoboda vyjadřování nebo svoboda náboženství. Nemůžeme mít jenom relativní svobodu vyjadřování nebo náboženství. To by vyústilo v kulturní relativismus, a to je podle mě velmi negativní.

Multikulturalismus s sebou také přináší nenávist. Jak se s ní můžeme v evropských zemích vyrovnat?

Tím, že budeme prosazovat zdvořilost a ukazovat lidem, že všichni z nás sdílí určitou lidskou přirozenost. My i uprchlíci máme ty samé potřeby a přání, například najít si práci nebo milujícího partnera.

Měli bychom také poukazovat na pospolitost, která nás drží pohromadě. Vy jste Češka, já jsem Nizozemec, ale hlavní věc je, že sdílíme určitou lidskou přirozenost. Je důležité, aby se toto promítlo i do veřejných a politických debat.  

Pokud přijmeme multikulturalismus, budeme se muset vyrovnávat s bezpečnostní hrozbou migračních vln? Myslíte si, že je možné přijmout multikulturalismus bez ohrožení bezpečnosti státu?

To si nemyslím. Multikulturalismus v tom druhém slova smyslu – ideologickém – je pádem ke zlu, k ničemu dobrému. Pokud se lidé primárně identifikují s náboženskou nebo etnickou skupinou, narušuje to existenci národního státu. Proto může být náboženství velmi lákavou výzvou národní identity. V tomto smyslu tedy vidím konkurenci. Pouze náboženství, které je nějakým způsobem liberální, může být integrováno do demokratického národního státu.

Co je řešením migrační krize? Jaké chyby evropské země udělaly? Je nenávist vůči multikulturalismu důkazem, že je migrační krize nezvladatelná?

Zaprvé, myslím si, že jeden z největších problémů migrační krize je, že Evropa neochránila své hranice. To je základ.

Každý národní stát má hranice, které je třeba ochránit. Pokud se vzdáme hranic mezi národními státy, musíme chránit hranice Evropy. Pokud to nezvládneme nebo nejsme připraveni udělat, dostaneme se do velkých problémů. Nevěřím, že by fungovalo, kdybychom hranice neměli vůbec.

Musíme znovu oživit celou myšlenku hranic. Máme v současnosti iluze, že žijeme v kosmopolitní společnosti, nemáme hranice, problémy by se měly řešit mezinárodně a ne na lokální úrovni. Takové iluze jsou primární příčinou migrační krize.

Zadruhé, musíme jasně a přesvědčivě rozlišovat lidi, kteří jsou ohrožení v zemi, ze které přicházejí, a lidi, kteří prostě jednoduše v jiné zemi nevedli dobrý život. Většinou máme tendenci takové rozlišení relativizovat.



Paul Bernard Cliteur je profesor právních věd na nizozemské Leidenské univerzitě, stejně jako filozof, spisovatel, publicista a sloupkař. Je znám pro svou konzervativní perspektivu a svůj ateismus, republikánství a boj za práva zvířat. Foto copyright: Wikipedia.

O autorovi: Monika Tesařová

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace