Křehkost rusko-íránského partnerství v kontextu války v Sýrii

Může zrušení sankcí proti Íránu poškodit jejich partnerství s Ruskem nebo jejich podporu Asada? A na čem vlastně vztahy Íránu a Ruska stojí?

Rusko a Írán jsou jedny z nejintenzivněji zapojených velmocí do konfliktu v Sýrii a dva největší podporovatelé současného syrského režimu. Z důvodu jejich přímého zapojení dokázal Bašár Asad částečně zastavit revoluci Arabského jara a vést pětiletou občanskou válku, která si vyžádala přes 300 000 životů. Rusko a Írán jsou tedy jedním z klíčů k řešení konfliktu a jejich vzájemné vztahy důležitou součástí podpory Asada. Jaké jsou ale opravdové ekonomické, vojenské a geopolitické vztahy Teheránu a Moskvy? A zajistí přežití syrského režimu?

Staronoví partneři

Od islámské revoluce a pádu šáhovského režimu v roce 1979 se za vlády Rúholláha Chomejního vztahy se Sovětským svazem v průběhu deseti let výrazně zhoršily. Íránu vadila jak sovětská přítomnost v Afghánistánu, která způsobila velký příliv uprchlíků do země, tak i podpora Saddáma Husajna během irácko-íránské války. Sovětský svaz se na druhou stranu obával íránské podpory islamistických separatistů ve Střední Asii. V roce 1988 skončila nicméně irácko-íránská válka, o rok později zemřel Chomejní a sovětští vojáci se stáhli z Afghánistánu. Všechny tyto faktory otevřely možnosti pro vzájemnou spolupráci.

Rusko začalo prodávat Íránu vojenskou techniku a pomohlo s rozvojem jaderného průmyslu v zemi. Na oplátku se Írán stavěl za ruskou teritoriální integritu a nepodporoval islámské separatisty (například během čečenských válek). Obě země podepsaly čtyři zásadní dohody týkající se vojenské spolupráce, které učinily z Íránu jednoho z největších kupců ruských vojenských technologií. Dohoda Gore-Černomyrdin mezi USA a Ruskem z roku 1995 o omezení prodeje zbraní a spolupráce v nukleárním vývoji byla po nástupu Vladimira Putina zapomenuta. Kolem roku 2000 byl Írán čtvrtým největším importérem ruského vojenského materiálu, což narušilo až obchodní embargo v roce 2010, kvůli kterému přišlo Rusko o kontrakty v hodnotě kolem 13 miliard dolarů. 

V roce 2006 podpořilo Rusko většinu rezolucí Rady bezpečnosti OSN v reakci na stavbu íránských těžkovodních reaktorů ve městech Arák a Natan. Ruská federace nebyla příznivcem toho, aby Teherán vlastnil jaderné zbraně, a zároveň měla silný zájem na spolupráci v oblasti jaderné energetiky na nově rozvíjejícím se trhu, kterému mohla a může mnoho nabídnout. Také díky aktivitám ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova bylo Rusko v červenci 2015 zásadním hráčem ve zprostředkování nových jednání (a jejich úspěšného dovršení) mezi mezinárodní komunitou a Íránem.

Ekonomická spolupráce

Po dohodě světových velmocí s Íránem se spolupráce obou zemí začala prohlubovat zejména ve třech rovinách - ekonomické, vojenské a jaderně energetické.

Rusko a Čína jsou v současnosti jedinými dodavateli jaderných technologií pro íránský výzkum a energetiku. Výstavba první íránské jaderné elektrárny v Búšehru, která začala již v roce 1975, byla za vydatné ruské spolupráce dokončena v roce 2011. Zájem Moskvy na civilním jaderném programu je očividný. Během roku 2014 byly mezi Moskvou a Teheránem podepsány dohody o výstavbě dalších osmi reaktorů VVER – čtyř v Búšehru a dalších čtyř na zatím nespecifikovaném místě. Spolupráce byla ještě více utužena v listopadu 2015, kdy ruský prezident Vladimir Putin podepsal dekret o podobě kooperace těchto dvou zemí – úprava centrifug, úprava reaktoru v Aráku, účast ruských firem na íránských zařízeních a pokračování obchodu s uranem. Rusko souběžně zajistí odvoz lehce obohaceného uranu, který odstraní z íránských jaderných zařízení na konci prosince 2015.

Jaderná elektrárna Búšehr

Obě země postižené sankcemi si tak mohou navzájem pomáhat. V dubnu 2015 Írán a Rusko oznámily, že začnou provozovat výměnný obchod. Rusko chtělo dodávat do Íránu své zboží (např. obilí) a výměnou za to získávat ropu, kterou mělo v plánu dále prodávat. Byl zvolen tento způsob obchodu, neboť ekonomické sankce ztížily možnost bankovních transakcí. Podle původních plánů měl Írán do Ruska dodávat 500 000 barelů denně, tyto plány však nebyly zatím uskutečněny kvůli pádu světových cen ropy. Ruský ministr průmyslu Denis Manturov v prosinci prohlásil, že Rusko má v plánu prodat Íránu dopravní letadla Suchoj, a dodal, že i když íránsko-ruský obchod vzrostl oproti minulému roku o 5 % (z 1,6 na 1,7 miliardy), měl by být výrazně rozšířen. Íránský ministr průmyslu, dolů a obchodu Mohammad Reza Nematzadeh v témže měsíci řekl, že jeho země aktuálně vyjednává o získání speciálních obchodních podmínek se státy Eurasijského ekonomického svazu.

Začala se také prohlubovat již tradiční spolupráce v oblasti vojenských technologií. Ruský ministr obrany Sergej Šojgu podepsal v lednu 2015 v Teheránu mezivládní dohodu o vojenské spolupráci. V červenci 2015 pak došlo k obnovení prodeje protiletadlových raketových systémů S-300 poté, co muselo Rusko v roce 2010 odstoupit od smlouvy kvůli obchodnímu embargu. Obě strany se dohodly na výměně pěti kusů za 800 milionů amerických dolarů, které by měly být Íránu dodány v lednu 2016 společně s tréninkem pro 80 vojáků zajišťujících obsluhu systémů. Právě kvůli sankcím a špatné ekonomické situaci si Írán nemohl dovolit vyvíjet vlastní drahé a náročné technologie, a dosáhnout jakékoli soběstačnosti na poli vojenské technologie. Část obrněných vozidel je ještě z 50. či 60. let a k produkci vlastních tanků Zulfiqar se Teherán dostal až v 90. letech. Írán tak potřebuje zahraniční technologie k modernizaci, protože současný stav íránského průmyslu neodpovídá požadavkům armády. Po útoku na ruské letadlo nad Egyptem na konci září oznámilo Rusko dohodu s Íránem, Irákem a Sýrií o sdílení zpravodajských informací týkajících se aktivit Islámského státu, a v prosinci proběhly první rozhovory o nákupu ruských tanků T-90. Prozatímním vrcholem rusko-íránské spolupráce je však smlouva ze srpna 2015, kdy na moskevské letecké přehlídce MAKS slíbilo Rusko dodat vojenské letecké vybavení v hodnotě 21 miliard amerických dolarů.

Íránsko-ruské ekonomické vztahy, jak se zdá, prožívají tedy dobré období. Otázka však je, nakolik se plány politiků, které mají vést k několikanásobně intenzivnější spolupráci, podaří uskutečnit. Zásadní roli ve vztahu Íránu s Ruskem budou mít sankce OSN a EU. Írán se v letošním roce zavázal, že během několika let omezí obohacování uranu v rámci svého jaderného programu. Výměnou za to by mělo být zmírnění sankcí proti němu. S dalším otevíráním íránské ekonomiky se zároveň zlepšují příležitosti pro Rusko. Roste však také konkurence v podobě západních investorů, a Moskva by tak mohla ztratit své postavení výsadního obchodního partnera. Pokud se navíc Írán v plné síle vrátí na trh, klesnou pravděpodobně světové ceny ropy, což Rusku, závislému na vývozu této komodity, neprospěje. Dohody, které byly uzavřeny mezi oběma zeměmi v posledních měsících, mají pochopitelně ruským firmám ulehčit cestu.

Pravděpodobné však je, že pokud se dohody o íránském jaderném programu nenaplní, navrátí se nejspíš Írán k původnímu modelu tak trochu vynuceného ekonomického spojenectví s Ruskem, ze kterého Rusko po několik let těžilo. Nejpravděpodobnější nicméně je, že Írán podmínky k úplnému zrušení obchodního embarga splní, a otevírání íránského trhu se stane velkou příležitostí pro Rusko, které se potýká s ekonomickou krizí a je omezeno sankčním režimem. Zásadní vliv ale budou mít geopolitické preference Íránu, a to v situaci, kdy zejména evropské firmy zlepší svou pozici na místním trhu.

Křehké geopolitické spojenectví

Ekonomická, vojenská a nukleární spolupráce mezi dvěma zeměmi se stejnými geopolitickými pozicemi v Sýrii by měla v situaci, kdy jsou obě země západními státy stále ostrakizovány, být dostatečným důvodem k pevnému spojenectví mezi Íránem a Ruskem. Přestože Írán i Rusko společně sdílejí některé vojenské a zpravodajské informace ohledně války v Sýrii, bojují oba státy jiným způsobem. Rusko v rámci dlouhodobé vojenské a materiální pomoci syrskému režimu spustilo 30. září 2015 masivní leteckou kampaň v boji proti rebelům. Írán je již od začátku konfliktu zapojen přímo a v Sýrii podle odhadů bojuje několik tisíc členů Íránské revoluční gardy. I přes shodné výchozí pozice mají obě dvě země rozdílný názor zejména na otázku budoucnosti Bašára Asada.

Rusko v posledních měsících několikrát otevřeně naznačilo, že na zachování Asadovy pozice netrvá. Mluvčí prezidenta Maria Zacharova začátkem listopadu prohlásila, že setrvání syrského diktátora u moci není pro Rusko podmínkou, a jedním z navrhovaných řešení Moskvy je vytvoření přechodné syrské vlády s jeho postupným odstraněním z politického vedení. Pro Írán ale žádná alternativa bez Asada jako lídra Sýrie neexistuje a jakákoli jiná řešení razantně odmítá.

Írán chápe podporu Sýrie jako otázku nejvyššího národního zájmu – a to zejména kvůli geopolitické regionální rivalitě se Saúdskou Arábií, ale také s Izraelem a Tureckem. Dále je syrská hranice jedinou cestou, jak může Írán materiálně podporovat hnutí Hizballáh v Libanonu kvůli silné izraelské námořní a letecké přítomnosti v okolí. Jde zde také o náboženský rozměr, jelikož se v Sýrii nalézá několik důležitých míst významných pro šíity. Otázka výměny hlavy státu je tak pro Teherán mnohem delikátnější a má více rovin. Ruské zájmy také vycházejí z geopolitické situace, kdy vojenské základny v Tartusu a Latákii představují pro Ruskou federaci jediný přístup ke Středozemnímu moři a na celý Blízký východ. Celková pozice Kremlu v Sýrii má nicméně hlavně globální rozměry, je vnímána jako další součást širšího konfliktu se Západem. Rusko má tak mnohem větší zájem zapojit se do mezinárodních jednání a do multilaterálního řešení krize, které bude vyžadovat různé ústupky. Jeho pozice je tak oproti Íránu otevřenější.

Íránský ministr vnitra Abdolreza Rahmani Fazli a syrský prezident Bašár Asad.

Na první pohled pevné a mnohostranné partnerství má tedy několik slabin. Pro exkluzivní pozici Ruska na íránském trhu je potencionální hrozbou konec sankcí a přibližování se Íránu Evropě. Íránský prezident ihned po zrušení sankcí oznámil oficiální návštěvu Itálie a Francie koncem ledna, a evropští investoři se nedočkavě ženou využít obrovský potenciál nového trhu, zatímco ruská ekonomika v současné době silným investičním kapitálem rozhodně nedisponuje. Z druhé strany se zase Írán obává ztráty ruské podpory Asada kvůli flexibilnějšímu postoji ve vyjednávání se Západem.

V kontextu vyhrocených vztahů mezi Saúdskou Arábií a Íránem nelze čekat, že by Teherán ze své pozice v Sýrii ustoupil, ba naopak. Obě strany jednoduše chtějí mít vliv na syrský režim – nehledě na to, jaký člověk ho kontroluje. S rostoucím tlakem na vyřešení krize v Sýrii a proudícími evropskými investicemi do Íránu však vyplave křehkost ekonomického partnerství a rozdílné širší národní zájmy obou zemí na povrch. Ve střednědobém měřítku se tak spolupráce, která držela Asadův režim při životě, výrazně oslabí.

 

 

O autorovi: Vojtěch Andrš

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace