Křehká stabilita Libanonu ve stínu války v Sýrii

  • Petr Boháček
  • 19.1.2016 12:55

Válka v sousední Sýrii dlouhodobě narušuje již tak nestabilní politickou, náboženskou a společenskou situaci v Libanonu, která závisí na křehké vnitřní dynamice.

Válka v Sýrii dlouhodobě ohrožuje sousední Libanon, který je do ní vtahován vnějšími událostmi i vnitřním rozkolem. Situace v zemi je podlomena, a vzhledem k dlouhodobým vztahům jejích aktérů se vnější faktory spolu s těmi vnitřními vzájemně umocňují.

Libanonské autonomní šíitské milice hnutí Hizballáh totiž přímo zasahují do konfliktu v rámci podpory syrského prezidenta Baššāra al-Asada a významně tím rozkolísávají pověstně křehké vztahy mezi trojicí hlavních náboženských komunit – šíitskou, sunnitskou a křesťanskou, kdy sunnité vesměs podporují syrskou opozici, šíité naopak stojí za syrskou vládou, a křesťanská komunita je stále více vnitřně rozpolcená. Vztahy k Sýrii v rámci těchto komunit ovlivňuje nejen celkové historické pozadí existence moderního Libanonu a s tím spojené přirozené vazby i antipatie, ale také současný ambiciózní nástup Íránu, bezpochyby využívajícího současné situace k upevňování vztahů i s doposud jen koketujícími příznivci. Vedle Íránu ovšem obdobně aktivně v rámci celoregionálního „šedého“ tažení v podobě finanční a materiální podpory činí Saúdská Arábie, přičemž svůj podíl logicky mají i tradiční problematické vztahy s Izraelem na jihu.  Významným faktorem v dané situaci je rovněž i to, že již téměř třetinu populace země tvoří uprchlíci.  V současnosti se na území Libanonu nachází více než milion uprchlíků ze Sýrie a spolu se starší palestinskou uprchlickou komunitou a dalšími statisíci neregistrovaných uprchlíků společně představují velice vážné bezpečnostní riziko, neboť radikální sunnistské odnože syrského povstání aktivně usilují o rozšíření bojů na území Libanonu.

Ještě na začátku roku 2015 byla závažná situace na syrsko-libanonských hranicích, kde libanonská armáda s těžkostmi čelila přeshraničním výpadům syrských sunnitských radikálů a útokům bojovníků tzv. Islámského státu a fronty an-Nusra v údolí Beqaa, včetně města Arsal a také v sousedících oblastech. Vzhledem k intenzitě těchto útoků byla libanonská armáda nucena spojit své síly v oblasti s jednotkami hnutí Hizballáh, čímž došlo k zásadnímu narušení obrazu libanonských bezpečnostních sil v očích jednotlivých komunit jako nestranné instituce. Vedle bojů v příhraničních oblastech docházelo také k pravidelnému ostřelování ze syrské strany hranic, a stejně tak byla úspěšně uskutečněna celá řada pumových útoků především proti šiítským cílům. V současné době se podařilo situaci částečně konsolidovat spolu se zmenšením míry přeshraničních střetů, a to zejména díky úspěšnému postupu syrských vládních jednotek u libanonských hranic, který ovšem i s ohledem na ztráty syrské armády na jiných frontách zdaleka nemusí být definitivní, z čehož lze vyvodit stálou nepředvídatelnost situace v libanonském pohraničí.

Naopak v oblasti Chebaa na jihovýchodě země během roku 2015 neustále stoupá napětí mezi hnutím Hizballáh a izraelskými silami v Golanských výšinách. V této souvislosti je namístě zmínit, že vojenské kapacity Hizballáhu převyšují vojenské schopnosti libanonských bezpečnostních složek.

Vnitřní vývoj v zemi je dále narušován stále více se zhoršující ústavní krizí trvající od jara roku 2014, a to v důsledku rozkolu křesťanských politických sil, které jinak byly považovány za nejvíce centralizované ze všech komunit. Křesťanský politický tábor se totiž štěpí v zásadě na dvě skupiny – „proíránskou“ frakci podporující syrského prezidenta Baššāra al-Asada, a „prosaúdskou“, která se staví proti syrské vládě. Lze se domnívat, že svůj díl na tom mohou mít i náboženští vůdci největších křesťanských komunit v rámci katolické a nekatolické frakce, kteří v dané situaci nepochybně uplatňují svůj vliv. Zatímco maronitský patriarcha je usazen v Libanonu, řecká ortodoxie je podřízena patriarchovi sídlícímu v Sýrii. Díky této situaci se totiž nedaří v parlamentu rozhodnout o novém prezidentovi, který je dle ústavy nominován z křesťanské komunity. V zemi totiž existuje v rámci tzv. konsociační demokracie dohodnuté dělení vrcholných ústavních funkcí mezi nejvýznamnější a nejpočetnější konfese za účelem zachování rovnováhy zvláště mezi křesťany a muslimy.  Státní moc je tak ústavou rozdělena mezi prezidenta (maronitského křesťana), premiéra (sunnistkého muslima) a předsedu parlamentu (šíitského muslima) s pravomocí vzájemného veta, přičemž jsou dále volebním zákonem stanoveny kvóty pro jednotlivé konfese, které určují zastoupení těchto komunit v parlamentu i ve státní správě.

Funkci prezidenta republiky tak nyní dočasně vykonává ministerský předseda Tammam Salam, jehož samotný mandát premiéra je velice vratký vzhledem k tomu, že byl po parlamentní krizi v roce 2013 zvolen do čela úřednické vlády pouze za účelem uspořádání nových parlamentních voleb, a že jeho mandát je od té doby uměle prodlužován. Na podzim roku 2014 pak dokonce samotný parlament rozhodl o prodloužení svého mandátu až do roku 2017. Tímto nanejvýše kontroverzním krokem tak parlament pouze prohloubil ústavní krizi a ještě více ochromil fungování politických institucí, neboť následkem toho je mimo jiné zablokování ústavních personálních změn. Armádní generál ve výslužbě Michel Naim Aoun, který v letech 1988 – 1990 působil jako premiér jedné ze dvou o moc soupeřících vlád, a je zakladatelem a také hlavou strany Free Patriotic Movement (FPM), si totiž činí ambice na získání prezidentského postu, a kvůli tomu se svou stranou bojkotuje zasedání úřednické vlády. Tímto bojkotem se snaží zlomit odpor protistrany, která se vytrvale vymezuje vůči jeho proíránské orientaci, a to paradoxně i přesto, že v roce 1989 to byl on, kdo vyhlásil osvobozeneckou válku proti syrským okupačním silám.

V zemi nyní přirozeně narůstá kriminalita a vnitropolitické krize stejně jako konflikt v Sýrii se můžou stát velice rychle příčinou dalšího výrazného zhoršení bezpečnostní situace. Celkovou eskalaci situace a kolabující systém také podtrhují letní masové protesty v Bejrútu kvůli zhroucení svozu odpadu v hlavním městě a jeho okolí. Dochází ovšem i k lokálním protestům a k incidentům, které mají vedle obecných rodinných a sousedských konfliktů také sektářský podtext a ve větších městech mohou vyvolat širší násilné střety, a to zcela bez varování. Vedle toho přímo na libanonském území mimo hnutí Hizballáh prokazatelně operují organizace většinou považované za teroristické či se tak samy profilují -  islámský stát, Fronta an Nusra, sunnitské „brigády Abdullaha Azzama“ a jiné místní sunnitské organizace, a dále palestinské skupiny jako Hamas nebo Fatah al-Islam.

Titulní fotografie: Ulice v Bejrútu po protivládních protestech kvůli zhroucení svozu odpadu (copyright profimedia.cz)



O autorovi: Petr Boháček

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace