Konflikt v Náhorním Karabachu a vliv rusko-turecké krize

Konflikt v Náhorním Karabachu je často označován za zamrzlý, ale vzrůst ozbrojených střetů mezi Arménií a Ázerbájdžánem v posledních měsících tomuto popisu odporuje. Olej do ohně navíc přilila krize mezi Ruskem a Tureckem, přičemž obě země jsou jedny z nejvlivnějších aktérů v tomto konfliktu. Zatímco mezi příčiny lze řadit řadu faktorů, a to od zhoršení vnitropolitické situace až po vliv vnějších geopolitických aktérů, zhoršení rusko-tureckých vztahů napětí na Kavkaze pouze zvýšilo.

Ideální podmínky pro eskalaci

Počátky sporu o Náhorní Karabach lze hledat už na začátku 20. let 20. století. V letech 1920 až 1921 celý jižní Kavkaz zabrali ruští bolševici a v roce 1923 přidělili Karabach Ázerbájdžánské sovětské socialistické republice, přestože v této oblasti žila většina Arménů. To byl předpoklad konfliktu, ke kterému mělo dojít o více než 60 let později. Od roku 1987, kdy SSSR odmítl petici za spojení Karabachu s Arménskou SSR, se nevyřešený konflikt začínal postupně radikalizovat, docházelo k násilným vystěhováváním, pogromům a dalším zločinům na ázerbájdžánské i arménské straně. Po rozpadu SSSR došlo na konci roku 1991 mezi oběma státy k regulární válce, která trvala až do roku 1994, kdy bylo uzavřeno příměří pod patronací Ruska. V té chvíli Arménie ovládala celý Náhorní Karabach i část ázerbájdžánského území v okolí, údajně až 30 tisíc lidí bylo v konfliktu zabito a statisíce musely opustit své domovy. Tehdy se stal karabašský spor jedním ze zamrzlých konfliktů postsovětského prostoru. Náhorní Karabach je oficiálně samostatnou zemí, ačkoliv ho téměř žádná země, včetně Arménie, neuznala. V minulosti proběhlo mnoho vyjednávání mezi znepřátelenými stranami pod patronací OBSE, ale bez větších úspěchů. Zároveň neustále probíhají potyčky na hranicích; ty se v poslední době začaly stávat častějšími a závažnějšími.
Ozbrojené střety eskalovaly v srpnu 2014, a v prosinci ázerbájdžánská armáda sestřelila v regionu Agdam arménský vojenský vrtulník patřící armádě Náhorně-karabašské republiky. Situace se dále vyostřila, když obě strany vzájemně odsoudily k vysokým trestům špiony. Nepomohla ani diplomatická jednání vysokých politiků zorganizovaná ruským prezidentem Vladimirem Putinem, ministrem zahraničí USA Johnem Kerrym nebo francouzským prezidentem François Hollandem. Situace se relativně uklidnila během prvních měsíců roku 2015, nicméně od července došlo opět ke zhoršení situace, zvýšil se počet mrtvých, stejně jako používání minometů, raketometů, a někdy dokonce i tankových střel. Kromě toho se na konci roku 2015 konflikt rozšířil i mimo Náhorní Karabach, a to na hranici mezi arménskou provincií Tavuš a ázerbajdžánským Kazachem. Představitelé obou zemí, arménský prezident Serž Sarkisjan a jeho ázerbájdžánský protějšek Ilham Alijev, se kvůli eskalaci setkali pod záštitou OBSE 19. prosince, avšak bez výrazného výsledku. V roce 2016 se zatím situace příliš nezměnila. Dne 16. února arménský ministr obrany prohlásil bez bližšího vysvětlení, že se jeho země uchýlí v Karabachu spíše k taktice odstrašování, aby bylo sníženo riziko otevřeného konfliktu, ale střety jsou téměř na denním pořádku. 

V rámci rusko-turecké krize, která začala 24. listopadu po sestřelení ruské stíhačky tureckou armádou, se spor mezi Ankarou a Moskvou ihned přelil do ázerbájdžánsko-arménského konfliktu. Hned 25. listopadu bylo v Rusku uzákoněno, že popírání turecké genocidy Arménů je zločinem, který má být postižen pokutou v přepočtu téměř dvou set tisíc korun. Na druhé straně turecký premiér Ahmet Davutoğlu na začátku prosince 2015 rezolutně oznámil, že Turecko bude podporovat Ázerbájdžán, dokud mu nebude Karabach zcela vrácen. Obě země provedly společná rozsáhlá vojenská cvičení. V reakci Rusko posílilo posádku na základně v Gyumri, a to čtyřmi novými letadly čtvrté generace MiG-29, bombardéry MiG-29S a helikoptérou Mil Mi-8MT.


Arménský prezident Serž Sargsjan (vlevo) a prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev (vpravo) během jednání se švýcarským ministrem zahraničí Didierem Burkhalterem (uprostřed)

Vnitřní problémy

Příčiny eskalace konfliktu na Kavkazu nejsou zcela jasné. Podle některých odborníků Ázerbájdžán využil toho, že Rusko, které je spojencem Arménie, bylo v roce 2014 příliš zaměstnáno ukrajinskou krizí. Jiné teorie tvrdí, že zvýšenou vojenskou aktivitu obou zemí lze chápat jako snahu o legitimizaci režimů v obou zemích, které v poslední době čelí zvýšené vlně protestů.
V Arménii v roce 2015 došlo k dvěma vlnám protivládních demonstrací. První proběhla v červnu a byla namířena proti zvyšování cen elektřiny vládou, zúčastnilo se jí několik tisíc lidí. K další vlně došlo na začátku prosince. 
Tentokrát demonstrace mířily proti referendu z iniciativy prezidenta Serže Sarkisjana, které mělo schválit úpravy ústavy, mezi něž patřily změny prezidentského režimu nebo zavedení jednorázového sedmiletého volebního období pro prezidenta. Podle opozičních demonstrantů tyto změny měly pouze zmást občany. Místo nich požadovali odstoupení politických elit země. K referendu nakonec došlo a úpravy byly schváleny. Zároveň v minulých dvou letech došlo v zemi k poklesu hodnoty měny a k ekonomickým potížím. Jednou z příčin je ekonomický pád Ruska, na které je Arménie silně ekonomicky navázána, a od roku 2015 ještě více vzhledem ke vstupu do Eurasijského ekonomického svazu.
Ázerbájdžán v roce 2015 (podobně jako Arménie) čelil ekonomickým problémům. Jejich důvodem byl především pád světových cen ropy, který zemi, závislé na vývozu této komodity, způsobil dost velké potíže. Během roku se hodnota měny vůči dolaru snížila o 50 %.
To vedlo k inflaci, nezaměstnanosti a také ke stále sílícím protestům občanů po celé zemi. Ty se však zatím autoritativní vládě prezidenta Ilhama Alijeva daří zvládat. Dalším problémem je stoupající popularita islámských radikálů. Zatímco se díky převážně šíitskému obyvatelstvu (85 % muslimů jsou šíité) v Ázerbájdžánu v minulosti neuchytily, alespoň ne ve vysoké míře, radikální sunnitské skupiny, jako je al-Káida, v poslední době na severu země roste podpora sunnitských salafistů, přičemž až 1 500 z nich údajně odešlo bojovat za Islámský stát. Větší hrozbou jsou ale šíitští radikálové, vedeni Hnutím pro muslimskou jednotu, s nímž se na konci listopadu 2015 vláda střetla ve vesnici Nardaran, což vyvolalo vlnu několikadenních nepokojů v této oblasti. Jednou z příčin rostoucí podpory islamismu mohou být i výše zmíněné ekonomické obtíže země.

Vliv vnějších aktérů 

Kromě vnitřních faktorů hrají zásadní roli v rámci konfliktu také faktory vnější, zejména tradiční hráč v oblasti Rusko, ale i Turecko a Írán. Nejzásadnějším z nich je ovšem Ruská federace, která prostřednictvím konfliktu v Náhorním Karabachu posiluje svůj vliv v obou zemích – a v celé oblasti Kavkazu. Arménie je na Rusku v konfliktu zcela závislá, a to zejména kvůli silnější ázerbájdžánské armádě, ale také kvůli mocnému spojenci města Baku, Turecku – to je historickým rivalem Jerevanu. Ruská federace je téměř výhradním dodavatelem zbraní do země a pomáhá cvičit arménské vojáky. Na začátku listopadu 2015 Rusko rozhodlo o zavedení společného letectva. V arménském Gyumri má i vojenskou základnu. Ve vedení Arménie navíc působí skupina proruských politiků.
Mohlo by se zdát, že Ázerbájdžán je kvůli rusko-arménskému spojenectví v jednoznačné opozici k Rusku. Ale i Ázerbájdžán je na Rusku částečně závislý, v Rusku například pracuje mnoho jeho občanů. Také odtud pochází velké množství ázerbájdžánských zbraní. Z hlediska karabašského konfliktu je Rusko též důležité, protože vystupuje v roli arbitra a zprostředkovává jednání, což Ázerbájdžán musí respektovat. Vyřešení konfliktu je pro Rusko rozhodně nežádoucí. S koncem konfliktu by se taktéž ztratila lákavá role nezbytného arbitra, s nímž je nutné jednat a dobře s ním vycházet. Po Gruzii by tak Rusko ztratilo vliv v podstatě v celé oblasti jižního Kavkazu. Ztráta vojenské hrozby ze strany Ázerbájdžánu by dost pravděpodobně vedla k odklonu Arménie od Ruska, zejména kvůli demokratizačním a prozápadním náladám ve společnosti. Ázerbájdžán by na druhé straně už nemusel vynakládat vysoké sumy na zbraně, které z velké části přichází z Ruska. To by pro Rusko znamenalo určitou ekonomickou ztrátu, ale i ztrátu politickou, neboť ázerbájdžánské zbrojení bylo podmíněno ochotou Ruska zbraně prodávat. Odklon od Ruska se ale do jisté míry již odehrává, a nejen díky partnerství Ázerbájdžánu s NATO, a zejména jeho členu, Turecku. V zahraniční politice se Ázerbájdžán dlouhodobě pokouší zvýšit počet mezinárodních partnerů, s nimiž může spolupracovat, a tak se zbavit závislosti na Rusku. Jedním z projevů této politiky je v poslední době prosazovaný projekt Transkaspického plynovodu, který by procházel přes Turecko, což by znamenalo, že Ázerbájdžán by nebyl nucen k závislosti na ruské energetické infrastruktuře. Pomyslná závislost na ruských vojenských systémech tak oslabuje – od roku 2013 vyjednává Baku s Jižní Koreou o dodávce ponorek a bitevníků pro Kaspické moře.
Turecko je v rámci konfliktu jednoznačně na straně Ázerbájdžánu. Vztahy s Arménií jsou dlouhodobě na bodu mrazu a hranice obou zemí jsou uzavřené. Problémem jsou spory o hranice, neochota Turecka uznat genocidu Arménů z roku 1915 a také požadavek Turecka, aby Arménie opustila Náhorní Karabach. Naopak s kulturně i jazykově blízkým Ázerbájdžánem Turecko dlouhodobě ekonomicky i vojensky spolupracuje a veřejně podporuje právo Ázerbájdžánu na zabraná území.
Islámská republika Írán od začátku konfliktu podporovala Arménii. Jednak kvůli obavám z potenciální snahy Ázerbájdžánu spojit své území se severním Íránem, kde žije mnoho etnických Ázerů, a jednak kvůli významné arménské střední vrstvě žijící v Íránu. Během posledních zhruba dvaceti let se obě země zapojily do velkého množství ekonomických a energetických projektů, takže se Írán stal druhým nejvýznamnějším partnerem Arménie v oblasti. Vztahy s Ázerbájdžánem jsou, kromě potenciálního ázerského iredentismu, poškozovány partnerstvím Ázerbájdžánu s íránským regionálním rivalem Tureckem, a ostrými spory o zdroje surovin v Kaspickém moři. Po nástupu íránského prezidenta Ruháního se však vztahy obou zemí začaly zlepšovat. V lednu tohoto roku se dokonce objevila z íránské strany prohlášení, že Írán je ochoten v rámci ázerbájdžánsko-arménského sporu zaujmout pozici mediátora. Pro Ázerbájdžán je íránská nabídka také atraktivní, změna mediátora by mohla potenciálně posílit jeho pozici v rámci doposud nepříliš produktivních jednání o Karabachu pod patronací OBSE.

Kam dál?

S jistotou lze říci, že se situace na Kavkazu vyostřuje. Obě země čelí ekonomickým problémům i politické nestabilitě. Střety na hranicích Karabachu a Ázerbájdžánu se stávají závažnějšími. Situaci rozhodně do určité míry ovlivnila současná rusko-turecká krize, která se však v kontextu stahování ruských vojsk ze Sýrie pravděpodobně stabilizuje. Zapojení Ruska a Turecka do konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménií proběhlo spíše ve verbální rovině. Rozdmýchávání konfliktu na Kavkazu rozhodně není rozumnou volbou pro Rusko ani pro Turecko. Rusko už je vojensky angažováno v několika částech světa, navíc je zasaženo ekonomickými sankcemi a pádem světových cen ropy, což se v nedávné době projevilo omezením státních výdajů na prestižní resort obrany o 5 %. Turecko bojuje s Islámským státem, kurdskými teroristy a migrační krizí.

Kdo však o širší zapojení dvou velmocí do lokálního konfliktu nestojí zcela určitě, je Ázerbájdžán, který v minulosti těžil z relativně dobrých vztahů s oběma státy, a podle vyhýbavých reakcí na sestřelení ruské stíhačky by v nich evidentně rád pokračoval. Arménská pozice není tak jasná. Arménie sestřelení letadla okamžitě odsoudila, což není překvapivé vzhledem k tomu, jak špatné vztahy s Tureckem kavkazská země má. Nicméně jejím hlavní cílem je udržení Náhorního Karabachu, případně uznání arménské genocidy. Bezpochyby nechce být prostředníkem v konfliktu mezi Tureckem a Ruskem.
Vnitřní napětí v Arménii a Ázerbájdžánu může vést k radikálnějším řešením v jejich vnějších vztazích s cílem odpoutat pozornost od vnitřních problémů pomocí zintenzivnění bojů v Karabachu. K otevřené válce, případně radikální změně poměrů, ovšem nedojde, pokud bude Rusko schopno úspěšně působit jako patron Arménie proti agresivnějšímu a ekonomicky i vojensky silnějšímu Ázerbájdžánu. Ten má sice podporu Turecka, ale jakákoli významnější ofenzíva proti Arménii se (v kontextu jeho závislosti na Rusku) může uskutečnit jen se souhlasem Kremlu. Turecká podpora Ázerbájdžánu je a bude maximálně diplomatická, přímá turecká intervence v oblasti je krajně nepravděpodobná. Ázerbájdžán má však možnosti (nejen díky Transkaspickému plynovodu) získat ekonomickou a vojensko-technologickou alternativu za Rusko. Bez závislosti na Kremlu by Baku odrazovala od další eskalace konfliktu a případné ofenzívy jen ruská vojenská přítomnost v Arménii. Rozhodujícím faktorem by tedy byla ochota Ruské federace zapojit se do dalšího vojenského konfliktu, která by vzhledem ke geopolitické důležitosti Kavkazu pro Moskvu a asertivitě režimu Vladimira Putina rozhodně nechyběla.

O autorovi: Vojtěch Andrš

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace