ČR není proizraelská, jen racionální, říká zástupkyně velvyslance v Izraeli Moravcová

  • Kateřina Velíšková
  • 25.10.2018 07:46

S Kateřinou Moravcovou z Velvyslanectví České republiky v Tel Avivu jsme hovořili o česko-izraelských vztazích, roli Evropské unie na Blízkém východě a izraelsko-palestinském konfliktu.

Prezident Miloš Zeman se opakovaně vyjádřil, že by si přál přesunout českou ambasádu do Jeruzaléma. Co jeho výroky znamenají v praxi a jaký je případně časový plán takového kroku?

Pan prezident Zeman jasně řekl, že podporuje přesun ambasády a že se to stane v několika krocích. Prvním krokem bylo otevření honorárního konzulátu v Jeruzalémě, což se již stalo. Druhým krokem má být otevření Českého domu, což se uskuteční v listopadu při příležitosti státní návštěvy prezidenta Zemana v Izraeli. Třetím krokem pak má být přesun ambasády, ale žádný konkrétní časový horizont na to není.

 

Česká republika má s Izraelem dlouhodobě pozitivní vztahy. Jakou část vzájemné spolupráce vnímáte jako nejdůležitější a jakým způsobem se ji snažíte rozvinout?

Izrael je definován jako strategický partner České republiky, což mimo jiné znamená, že země mezi sebou nemají žádné otevřené bilaterální problémy. Z toho plyne, že se kromě politické oblasti snažíme stejnou měrou rozvíjet i všechny ostatní. Prioritou je určitě obchod a vědecko-výzkumná spolupráce, která zahrnuje jak univerzity, tak např. i startupy.

Izrael je navíc první zemí, se kterou Ministerstvo zahraničních věcí vypracovalo roadmap vzájemných vztahů, ve kterém společně s izraelskými partnery sdílíme zájmy všech resortů a všech institucí, které se promítají do konkrétních projektů, tak aby strategické partnerství mělo reálný obsah a nestálo jen na obecných deklaracích.

 

Dle nejrůznějších průzkumů vnímají i Češi samotní Izrael velice pozitivně. V čem vidíte kořeny tohoto přístupu?

Na toto téma bylo sepsáno hodně studií a je o něm i spousta teorií. Já osobně si myslím, že hodně dělá historický základ, který vztahu dal prezident Masaryk. Při společných oslavách 100 let Československa a 70 let státu Izrael předseda senátu Milan Štěch ve svém projevu zdůraznil, že tak jako Československo pomohlo vzniku státu Izrael (pozn. red. dodávkami zbraní a letounů, které výrazně pomohly Izraeli ve válce v letech 1948-9), tak i židovské komunity v Americe napomohly tomu, aby vzniklo samostatné Československo. K postoji amerických židů samozřejmě přispělo statečné stanovisko Tomáše Garrigua Masaryka při obhajobě Leopolda Hilsnera. Existovala jistě i spousta dalších vlivů, ale to, že za vznikem Československa stál někdo, kdo na Izrael měl takhle silný názor, směr zahraniční politiky určitě ovlivnilo do budoucna. Navíc si myslím, že když po Šestidenní válce v roce 1967 Československo přerušilo s Izraelem styky, velká část Čechů se nadále identifikovala s Izraelem jako určitou formou vzdoru. 

 

Dalo by se oponovat tím, že po pádu Železné opony si takovéto nadstandartní vztahy s Izraelem vybudovalo v bývalém Východním bloku zemí hned několik. Je Česká republika natolik jedinečná, nebo je jen součástí širšího trendu? A nakolik vnímáte sblížení např. Maďarska a Izraele jako možnou konkurenci při rozvíjení česko-izraelské spolupráce?

Tenhle trend určitě existuje a my ho vnímáme velice pozitivně, třeba i kvůli jednáním v Bruselu, kde je Česká republika často na té více „proizraelské straně“ a nyní už v této pozici není tak sama. Zdá se, že celý blok V4 se v názorech na Izrael i izraelsko-palestinský konflikt postupně přibližuje pozici České republiky. Mně osobně připadá, že je to také tím, že Česká republika vždy ke konfliktu zaujímala relativně racionální přístup.

Rozdílem ve vztahu České republiky a Izraele oproti jiným zemím bývalého Východního bloku je nicméně to, že Česko nemá historii antisemitismu. Rozvíjení vztahů mezi ostatními zeměmi V4 a Izraelem tedy vůbec nevnímáme jako konkurenci, na druhou stranu je Česká republika, co se bilaterálních vztahů týče, stále na zcela jiné úrovni. Viktor Orbán samozřejmě v současné době formuluje svůj proizraelský postoj velmi silně, nicméně některé maďarské vnitropolitické otázky týkající se kritiky George Sorose byly často v médiích interpretovány jako jistý druh antisemitismu. U nás se s ničím takovým nesetkáme. Navíc ostatní země východní Evropy proizraelský postoj zaujaly v relativně nedávné době, na rozdíl od nás, kde se tato pozice rozvíjela už od návštěvy prezidenta Masaryka v mandátní Palestině.

 

Jak jste sama zmínila, Česká republika je v rámci Evropské unie často vnímána jako jedna z nejvíce proizraelských zemí. Některé ze zemí západní Evropy se naopak profilují jako silní kritici izraelské politiky. Jak se mezi těmito dvěma protipóly hledá balanc uvnitř Evropské unie?

Jsou to hlavně nekonečné hodiny jednání a debat, ze kterých nakonec vzejdou společné závěry. Vždycky se jedná o nějakou míru kompromisu. Dle mého názoru je ale česká pozice ne nutně proizraelská, ale spíše realistická. Jiné členské státy jsou v rozhodování často motivovány i vnitropolitickým vývojem.

 

Což by se dalo říct o každém státu, včetně České republiky, kde vnitřní politika i historický precedent hrají ve vztahu k Izraeli velmi důležitou roli.

To jistě. Vnitropolitické vlivy nebo historický precedent jsou úplně legitimní zdroje zahraniční politiky. Právě proto je pozice Česka i jiných států taková, jaká je, ale nakonec se stejně vždycky dohodneme na společném stanovisku.

                  


Kateřina Moravcová v současné době vede Velvyslanectví České republiky v Tel Avivu. Po nástupu Martina Stropnického na post velvyslance bude na ambasádě nadále působit jako jeho zástupkyně.


 

Co soudíte o roli Evropské unie a jejích aktivitách v rámci řešení izraelsko-palestinského konfliktu?

Já myslím, že pokud necháme stranou otázku Íránu, Evropská unie není z různých důvodů na Blízkém východě tím hlavním hráčem. Když člověk pozoruje, jak bolestivě se v rámci EU rodí shoda na postojích k Blízkému východu, tak se domnívám, že v blízké budoucnosti k vývoji silné konzistentní evropské pozice nedojde. Je to samozřejmě škoda také proto, že je pro Evropany Blízký východ nejblíž. Tím pádem cokoliv se tam stane, jak už bylo vidět na příkladu Sýrie a uprchlické krize, zasáhne Evropu jako první. Najít shodu je ale i přesto téměř nemožné.

 

Na druhou stranu by se ale dal uvést příklad evropské podpory Palestinské samosprávy, který je ve světovém měřítku jedinečný a datuje se již od mírových dohod z Osla v devadesátých letech. Pokud se sečtou příspěvky Evropské komise s příspěvky jednotlivých členských států, přispívá Evropa Palestincům vůbec nejvíc.

To je jedinečná role. Na druhou stranu si nemyslím, že by Evropská unie měla zůstat jen ve funkci bohatého strýčka, který věci platí, ale měla by být více schopná své zájmy prosadit. Vypadá to však, že se Evropa neumí dostatečně shodnout na tom, co by měl být její strategický zájem na Blízkém východě kromě boje s migrací, a i tam se názory na potřebné změny výrazně liší.

 

Jako strategický zájem Evropské unie může být vnímáno i jen udržení současného statu quo v izraelsko-palestinském konfliktu a tím i možnosti vzniku dvou států.

Podle mě je teď ze všeho nejdůležitější snaha o vnitropalestinské usmíření. Dokud nebude jeden stabilní partner, se kterým se dá jednat o všech územích, tedy o Západním břehu i o Gaze, tak se žádný velký průlom v izraelsko-palestinském konfliktu čekat nedá.

 

Česká republika má v Ramalláhu takzvaný Styčný úřad. Jak funguje spolupráce mezi českou delegací v Tel Avivu a delegací v Ramalláhu?

Spolupráce mezi námi funguje výborně. Všichni jsme zaměstnanci Ministerstva zahraničních věcí, všichni se řídíme stejnou koncepcí zahraniční politiky a všichni fungujeme na základě stejného scénáře. Česká republika kromě toho přispívá relativně velkým množstvím prostředků na rozvojovou pomoc Palestinských území, např. se nám v rámci velkého dlouhodobého projektu, který nadále pokračuje, podařilo elektrifikovat oblast Tubás. A samozřejmě se snažíme rozvíjet naše vztahy i s Palestinskou samosprávou.

 

Co se týče izraelské politiky a užívání historických paralel, izraelský premiér Benjamin Netanyahu opakovaně přirovnal osud Západního břehu Jordánu k osudu českých Sudet, tedy že vzdát se Západního břehu by byla pro Izrael stejná katastrofa, jakou byla pro Česko Mnichovská dohoda. Co si o tomto přirovnání myslíte?

Já myslím, že to je politické prohlášení, které se nedá vytrhávat z kontextu toho, kdy a kde bylo vyřčeno. Já si nejsem jistá, jestli tam nějaká paralela je, ale hlavně mi nepřísluší hodnotit politické výroky premiéra Izraele. V České republice jsme také často svědky politických výroků, které jsou učiněny za určitým účelem, ale domnívám se, že je vždy důležitější dívat se na to, co ten určitý stát dělá ve skutečnosti, než co jeho politici prohlašují. V Izraeli se teď blíží komunální volby a hovoří se i o předčasných parlamentních volbách. Jsem přesvědčená, že během předvolební kampaně uslyšíme mnohé výroky, nad kterými se můžeme zarazit, ale nemá smysl jim přikládat takovou důležitost.

 

Co soudíte o změně směru zahraniční politiky vůči Izraeli a Palestině, kterou vykonal americký prezident Donald Trump, ať už přesunem americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, nebo zastavením podpory pro Úřad OSN pro palestinské uprchlíky (UNRWA)?

To je to dobré i špatné na práci diplomata. Amerika je nezávislý stát, který přijal určité rozhodnutí, a jaké to bude mít dopady, se teprve uvidí a nepřísluší mi to soudit. Prezident Trump je v Izraeli velmi populární, což možná samo o sobě o něčem svědčí. Já jsem přesvědčená, že Amerika nemá krátkozrakou politiku, takže stejně jako asi všichni ostatní čekám na jimi slíbený velký plán pro Blízký východ, ve kterém se smysl jednotlivých kroků Spojených států vyjeví. Myslím, že podobnou taktiku americké administrativy jsme mohli vidět i v jejím vyjednávání se Severní Koreou, kdy prvním krokem bylo situaci určitým způsobem vyhrotit, aby se pak přešlo k jednáním, která přinesou konkrétní výsledky. Zdá se mi, že podobná taktika je používána i zde na Blízkém východě.

 

Myslíte, že má taková taktika naději na úspěch? Pokud se situace mezi Izraelem a Palestinou zdá být delší dobu zaseknutá na jednom místě, má americká strategie šanci něčemu pomoci?

Podle mě je situace zaseknutá hlavně na palestinské straně ve smyslu určité dvoukolejnosti. Než dojde k usmíření, nemyslím, že by rozhovory s Izraelem měly velkou naději. A co se týče toho, jestli to bude úspěšné… Ještě se to nezkusilo. Nic z toho, co se zatím zkusilo, nefungovalo. Je to určitě jinačí přístup a asi to není evropský styl, ale rozhodně bych to předem neshazovala ze stolu. To, že Trump přesunul ambasádu do Jeruzaléma, byl vstřícný krok vůči Izraeli, kvůli kterému je teď Izrael Americe více zavázán a bude muset dělat větší ústupky v rámci budoucího amerického plánu.

Dnešní Blízký východ je taky úplně jiný. Když se podíváte na rozkol mezi šíity a sunnity, Saudská Arábie si je nyní v postojích často blíž s Izraelem než s některými jinými státy v regionu. Blízký východ se zkrátka za poslední roky hodně proměnil a tím pádem není vyloučeno, že původní mírový plán arabských zemí na širší dohodu na Blízkém východě má nyní daleko víc šancí na přijetí než kdykoli předtím.

 

Dalo by se tvrdit i to, že mírový proces stagnuje z jiných důvodů. Stejně jako se argumentuje tím, že první krok musí vzejít od Palestinců, dá se podobně říci, že situace se může pohnout jen poté, co Izrael zastaví výstavbu osídlení na Západním břehu.

Já si vůbec nemyslím, že problém je jen na palestinské straně. Přistupuji k tomu ale čistě pragmaticky. Teď nehodnotím, jestli všechny kroky Izraele spějí k tomu, aby mírová dohoda byla blíž nebo dál. Ale logicky, když se chci začít s někým vůbec bavit, tak na to musím mít dva. Snažila jsem se jen zdůraznit, že na dnešním Blízkém východě je dobré klima pro to, aby arabské státy buď podpořily dohodu, která mezi Izraelem a palestinskou stranou vznikne, nebo aby samy přišly s nějakým návrhem na řešení situace.

Ačkoli Spojené státy teď dělají velká gesta, která se mnohým jeví jako kontroverzní, je jasné, že budou spolu s Egyptem hlavními aktéry mírových jednání.

O autorovi: Kateřina Velíšková

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace