Kontinuita italské obranné politiky v kontextu parlamentních voleb

  • Alessandro Marrone (IAI)
  • 3.3.2018 10:03

V italské zahraniční a obranné politice se po nedělních volbách očekává silná linie kontinuity v klíčových otázkách jako je evropská obranná spolupráce, alianční závazky Itálie, vojenské operace v Africe a na Blízkém východě určené ke kontrole migrace, nebo výdaje na obranu.

V této souvislosti proto stojí za to analyzovat předchozí směry italské obranné politiky konzervativních stran a Demokratické strany (PD), aby bylo možné předvídat směr, kterým se italská obranná politika ubere po volbách. Analýza skutečných politik je vhodnější než se zaměřovat na často protichůdná prohlášení politických představitelů během volební kampaně, a takový přístup také zdůrazňuje široký konsensus ohledně italské zahraniční a obranné politiky v posledních deseti letech během vlád Paola Gentiloniho, Mattea Renziho, Enrica Letty, Maria Montiho a Silvia Berlusconiho.

Spolupráce a alianční závazky

Za prvé,  evropská obranná spolupráce a integrace se i navzdory nedávnému nárůstu euroskepticismu v Itálii těší zásadní podpoře ze strany politického etsablishmentu a veřejného mínění, a to jak z normativních tak i praktických důvodů. Není náhodou, že zahájení Pemanentní strukturované spolupráce (PESCO) bylo v Itálii vnímáno jako pozitivní krok směrem k účinnější formě evropské obrany. Tento konsensus odráží aktivní podporu italské armády, diplomatických sborů, státních úředníků, obranného průmyslu i expertní komunity, které tuto otázku propagují na pracovní úrovni a v rámci různých italských institucí a ovlivňují tak mínění politiků a výkonné moci.

 

Itálie se opakovaně účastnila misí pro leteckou kontrolu pobaltských republik a přispěla 200 vojáky do spojenecké Enhanced Forward Presence v Estonsku.

 

Vedle tohoto proevropského postoje je pak další tradiční pilíř italské zahraniční a obranné politiky představován příznivým "atlantickým" postojem vůči USA a NATO. Mezi lety 2014 a 2017 se Itálie stala druhým největším přispěvatelem vojenských jednotek do koalice proti samozvanému Islámskému státu pod vedením USA, ke které přispěla asi 1500 vojáky - včetně speciálních sil a cvičitelů -, asi 420 pozemními vozidly a 17 leteckými jednotkami včetně stíhacích letounů, bezpilotních letadel, vrtulníků a tankovacích tankerů. Pokud jde o NATO, Itálie také důrazně podpořila opatření pro ujišťování, deterenci a obranu, o kterých se rozhodlo v roce 2014 kvůli agresivním akcím Ruska. Řím se dobrovolně zavázal, že v roce 2018 povede Společné síly velmi rychlé reakce, opakovaně se účastnil misí pro leteckou kontrolu pobaltských republik a přispěl 200 vojáky do spojenecké Enhanced Forward Presence v Estonsku. Současně ale Itálie trvá na tom, aby Aliance více přispěla ke stabilizaci jižního sousedství a vyjednala zřízení "střediska pro jih" na společném velitelství NATO v Neapoli. Tyto politiky nebyly kritizovány ani PD, ani konzervativními stranami.

V neposlední řadě, v Afghánistánu, který je v posledních patnácti letech místem nejnáročnější operace USA a NATO, je Itálie nadále největším evropským přispěvatelem k misi Resolute Support s více než 1000 vojáky - dvojnásobek velikosti britského příspěvku. V Iráku i Afgánistánu bude Itálie postupně své vojenské příspěvky snížovat v souladu se smlouvami se spojenci, přičemž s tímto postupem souhlasí jak vláda PD, tak hlavní konzervativní strany. Vedle dlouhotrvajících vojenských operací v Evropě, Afghánistánu, Libanonu a Africkém rohu také poslední parlament schválil tři další mise zaměřené na boj proti pašerákům a nelegální migraci.

 

Migrace a Středomoří

K těmto misím patří EUNAVFOR MED Sophia, operace proti pašerákům, kterou EU zahájila v roce 2015 ve Středozemním moři, a která nahradila předchozí čistě italskou operaci Mare Nostrum. Operace je pod vedením admirála Enrico Credendina a její operační velitelství nachází v Římě. Druhá z těchto misí je národní, operauje od července 2017 a zaměřuje se na posílení líbyjské pobřežní stráže prostřednictvím budování kapacit, školení, zpravodajské služby a logistickou pomoc. V prosinci 2017 byla tato mise sloučena s další italskou pozemní misí v Libyi, operací Ippocrate, která probíhala od roku 2016 s cílem poskytnout libyjské vládě v Tripolisu podporované OSN komplexní pomoc. Třetí z těchto misí pak byla schválena v prosinci 2017 a bude v ní v rámci skupiny G5 Sahel v Nigeru nasazeno více než 470 vojáků a 200 vozidel vedle jednotek Francie, Německa a USA. Jejím hlavním cílem je posílit místní protiteroristické a hraniční kapacity, což je v souladu s italskou ochotou vylepšit spolupráci s Francií a Německem v evropské obraně, a také s energetickými zájmy Itálie v regionu.

Tyto mise mají odpovídat na domácí požadavky na snížení a kontrolu mimořádných migračních toků, kterým Itálie čelí od pádu Kaddáfího režimu v Libyi. S více než 700 000 lidmi přicházejícími na italské pobřeží během posledních pěti let se úsilí o omezení migrace do Itálie a Evropy obecně těší široké podpoře mezi italskými voliči a politickými institucemi. Vojenská mise v Nigeru byla například schválena nejen s podporou PD, ale i konzervativních stran, jako je Forza Italia a Bratři Itálie, zatímco Liga severu se zdržela hlasování.

 

Širokou podporu kontroly migrace odráží i skutečnost, že ministr vnitra Marco Minniti má podporu obou stran.

 

Širokou podporu kontroly migrace odráží i skutečnost, že přístup k problematice migrace současného italského ministra vnitra Marca Minnitiho z PD podporují obě strany politického spektra. Minnitiho migrační politika, ač bývá často kritizována, kombinuje mnoho aspektů od omezujících opatření po dlouhodobější rozvojovou pomoc zaměřenou na země původu a tranzitní země v Africe, a vedla ke snížení počtu příchozích.

 

Výdaje na obranu

Posledním příkladem kontinuity mezi konzervativními stranami a PD je množství a kvalita italských výdajů na obranu, v uplynulém desetiletí italský obranný rozpočet stagnoval bez ohledu na strany, které jsou zrovna u moci. Mezitím ale byly uskutečněny armádní reformy, hlavně díky strategickému výhledu poskytnutému Bílou knihou o mezinárodní bezpečnosti a obraně z roku 2015. Většina těchto reforem však nebyla implementována kvůli nedostatečné politické vůli.

 

Kontinuita italské obranné politiky bude pravděpodobně zdůrazňovat evropskou obranu a NATO, s možností většího zaměření na Afriku a Středomoří.

 

Tato situace tedy bude pravděpodobně pokračovat i po volbách, nehledě na složení vlády. Reformy stále zůstávají potřebné a konzervativní strany ani PD nejsou proti nim, ale ani jedna ze stran je nevnímá jako prioritu ve srovnání s jinými otázkami. Italský obranný rozpočet tedy pravděpodobně zůstane stabilní a bude dále stagnovat, kvalita a rozsah dalších reforem italských ozbrojených sil ale bude do značné míry záviset na odhodlání nového ministra/ministryně obrany a jeho či jejích zaměstnanců, jako se stalo v případě chvályhodných, i když dosud neúplných, iniciativ z Bílé knihy z roku 2015, které iniciovala ministryně obrany Roberta Pinottiová a které vyústily v první komplexní přezkum italské obranné politiky za třicet let.

Italské volby tedy pravděpodobně nepřinesou revoluci v italské obranné politice. Na pozadí stále konfliktnějšího a méně jistého mezinárodního systému bude taková kontinuita pozitivně odrážet pozitivní přístup Itálie k evropské obraně a NATO, s možností většího zaměření na Afriku a Středomoří.

 

Alessandro Marrone je vedoucím pracovníkem programu Bezpečnost, obrana a vesmír v Istituto Affari Internazionali (IAI). Tento článek byl původně zveřejněn na internetových stránkách Istituto Affari Internazionali (IAI) a najdete jej zde.

O autorovi: Alessandro Marrone (IAI)

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace