Euro až to bude vhodné, ODS je pro vícerychlostní Evropu, říká Černochová

  • Monika Tesařová
  • 6.9.2017 18:22

Tento rozhovor je další ze série rozhovorů s představiteli nejvýznamnějších českých politických stran o zahraniční politice. Tentokrát jsme se na zahraničněpolitická témata ptali poslankyně za ODS a členky Výboru pro obranu a bezpečnost Jany Černochové.

V Silném programu pro silné Česko uvádíte: „prosazujeme aktivní, sebevědomou a čitelnou zahraniční politiku, kterou definují realismus, pragmatismus a orientace na praktické výsledky a jež zároveň ctí naše tradice a hodnoty“. Co si pod tímto máme konkrétně představit? Jaké praktické výsledky naší vnější politiky jsou tím myšleny?

ODS je přesvědčena, že zahraniční politika má primárně sloužit občanům České republiky a má akceptovat jednak naši váhu v mezinárodním systému, ale i hodnoty, které má naše republika ve vínku od svého založení – důraz na svobodu, demokracii a podobně. Jasně říkáme, že jedinou cestou pro ČR je udržovat silnou transatlantickou linku, to znamená udržovat zájem Spojených států o Evropu a země naší velikosti. Hlavním nástrojem v této oblasti je Severoatlantická aliance, o kterou země jako Česká republika musejí pečovat a musejí být aktivní, například při prosazování bezpečnostních zájmů NATO i daleko za jejími hranicemi.

Co se týče Evropské unie, jsme přesvědčeni, že má existovat a že máme být její součástí, ale pouze za předpokladu, že projde – zvláště po brexitu – reformou tak, aby její fungování lépe ctilo subsidiaritu a flexibilitu, takže jednotlivým členským státům umožní vyšší volnost při přijímání navrhovaných opatření a podobně. Kromě Evropské unie samozřejmě vnímáme význam posilování bilaterálních vztahů s klíčovými evropskými zeměmi – Británií, Francií a Německem.

 

„Musíme být realisté, ale nesmíme ohýbat záda.“

 

Co to znamená prakticky třeba ve vztahu k rozvojové pomoci?

Rozvojová pomoc je dlouhodobější a její vliv může být poměrně značný. Musí splňovat dvě podmínky – za prvé musí pomáhat na místě a za druhé musí reflektovat zájmy toho či onoho státu. Zdroje České republiky se nedají srovnat se zdroji, které mají velmoci jako Spojené státy, Francie, Británie či Německo. Nemůžeme si dovolit plýtvat, a proto, když už se na nějaké projekty vrhneme, musí být dobře rozmyšlené a hlavně musíme akceptovat, že ovoce ponesou nejdříve za mnoho let. Je to běh na dlouho trať. Uvedu příklad, naše civilní i vojenská přítomnost v Afghánistánu a rozvojové projekty, na kterých jsme se tam podíleli, způsobily, že ze země neprchalo tolik lidí, jako prchá od chybného rozhodnutí Baracka Obamy o stažení vojáků. Podobně musíme přistupovat k projektům i v Africe a na Blízkém východě. Na místě je jistá dávka pragmatismu a vždy si musíme říct, co ten konkrétní projekt přinese. Ale nejde pouze o pomoc na místě. Například i poskytování vzdělávání v České republice nadaným lidem z rozvojových zemí je správným směrem.

 

„Nedělám si iluze ani o čínském, ani o ruském systému.“

 

Co to znamená například ve vztahu k Rusku nebo Číně? Jsou zde naše hodnoty nadřazené ekonomickým zájmům? Mají tedy naše tradice a hodnoty nějakou váhu? Jak je chcete chránit a prosazovat?

Celá věc nestojí tak, jestli je jedno nadřazené druhému, nikdy to není „všechno, nebo nic“. Musí jít vždy o určitou symbiózu. Nedělám si iluze ani o čínském, ani o ruském systému. Jedná se o autokracie par excelence, které poškozují vlastní obyvatele a potlačují svobody. Navíc, v případě Ruska jde o velmoc s imperiálními choutkami, což jsme si vyzkoušeli v uplynulých letech. Ale nemůžeme být takoví blázni, že si budeme myslet, že to nejlepší, co bychom mohli udělat, je třeba vyhlásit individuálně sankce Číně nebo Rusku a doufat, že se něco změní. Musíme být realisté, ale nesmíme ohýbat záda. Musíme být schopni s oběma zeměmi jednat i obchodovat, ale nikdy se neponižovat, což se bohužel v posledních letech například ve vztahu k Číně děje. Musíme oběma být schopni otevřeně říkat, co se nám nelíbí, co není v souladu s našimi hodnotami.

V Silném programu pro silné Česko je jako priorita uvedeno zajištění bezpečnosti. Jak lze podle ODS zajistit bezpečnost českých občanů? Garantem naší bezpečnosti je NATO, ale stále nevynakládáme slibovaná 2 % HDP na obranu, jak aktivně bude ODS prosazovat navýšení rozpočtu? Na jaké další oblasti bezpečnosti se chcete zaměřit?

ODS je již prosazovala. Například návrhem jednoduché novely zákona 222/1999 Sb., o zajišťování obrany ČR, která by během pěti let ukotvila nárůst výdajů až minimálně na ona 2 % HDP. Bohužel se většinou poslanci vládní koalice postarali o to, že tato novela nebyla zařazena ani na program jednání. Samozřejmě budeme navrhovat, aby ČR začala tento minimální práh plnit. Ale nejde jenom o to, navrhujeme mnoho dalších opatření, ať už v akviziční či personální oblasti, aby došlo k motivaci lidí pro nábor do bezpečnostních sborů a ozbrojených složek.

 

„Navýšení příspěvku na obranu na 2 % není ideálním řešením, ale tím nejlepším, co máme.“

 

Je navýšení na 2 % tím spásným řešením? Není to jen nějaké magické číslo, které vůbec nemusí znamenat opravdové zajištění bezpečnosti? Není kolektivní bezpečnostní spolupráce levnějším a efektivnějším řešením?

Není ideální, ale je nejlepší, co máme. Tak se jej držme. Vychází z dlouhodobé zkušenosti a umožňuje budování vyvážené obrany. Opět, není to jedno, nebo druhé, obojí funguje dohromady a výdaje ve výši 2 % HDP na obranu nevylučují spolupráci v oblasti kolektivní bezpečnosti. Odzbrojení není zárukou míru, naopak vede k jeho ohrožení.

Ve volebním programu uvádíte, že zpravodajské služby by měly být lépe koordinované k zajištění kybernetické bezpečnosti. Znamená to nějaké konkrétní změny v tom, jaká státní instituce kybernetickou bezpečnost zajišťuje?

Nemusíme hned hovořit o zásadních změnách a zemětřesení, nicméně měla by být prohloubena spolupráce a koordinace mezi jednotlivými službami, respektive složkami, které se zabývají kybernetickou bezpečností, ale nejenom jí. Obecně by měla být jejich činnost lépe koordinována například z úrovně premiéra, respektive Úřadu vlády.

Ochrana soukromí je zmíněna jako priorita v kybernetické bezpečnosti. K jakým informacím by bezpečnostní služby měly mít přístup a k jakým ne? Kde leží hranice mezi soukromím a bezpečností?

Není možné říct „na tuto informaci nemají tajné služby nárok a na tuto ještě ano“. Zajišťování bezpečnosti není nějaká otrocká práce podle přesně daných osnov. Jde o něco jiného, o to, jak se s těmito informacemi nakládá a jaká je nad službami kontrola, aby se minimalizovala možnost jejich zneužití. Vzhledem k tomu, že kyberprostor je zneužíván zločinci, jako jsou ti, kteří kradou informace, čísla karet, vydírají a podobně, teroristy, extremisty, jako je Islámský stát a al-Káida, musí mít tajné služby nástroje, aby mohly efektivně proti těmto hrozbám působit – nejenom sledovat, ale i aktivně je likvidovat. Nesmí ovšem dojít k nadužívání a sledování například soukromé korespondence bezúhonných občanů.

 

„Nemyslím si, že platí absolutní přímá úměra mezi zbraněmi ve společnosti a bezpečností.“

 

Věříte, že více zbraní ve společnosti zvýší její bezpečnost? Není každý další ozbrojený člověk spíše hrozbou? Jak zajistíte adekvátní výcvik a průpravu pro držitele zbrojních průkazů? Nebo ji považujete za dostatečnou? Vlastníte sama zbrojní průkaz?

Nemyslím si, že platí absolutní přímá úměra mezi zbraněmi ve společnosti a bezpečností. Primárním úkolem státu je bezpochyby zajistit občanům bezpečnost a od toho zde máme zřízeny příslušné složky, které jsou na velmi dobré úrovni. Bezpečnostní sbory a ozbrojené síly musí vždy být tím hlavním pilířem garance bezpečnosti a obrany našich občanů, ale není možné a ani reálné aby, jednoduše řečeno, stál policista na každém rohu.

Celá řada zákona dbalých držitelů zbraní se věnuje sportovní a taktické střelbě. Mnozí z nich zároveň prošli třeba i výcvikem v ozbrojených složkách státu a mají jistě předpoklad pro to, aby mohli aktivně v případě hrozícího nebo trvajícího útoku přiměřeně zasáhnout. Ačkoliv se může jednat jen o malé procento lidí, je dobře, že tito lidé mají možnost vyřešit nebezpečnou situaci před příjezdem policie.

Čili má odpověď zní, že ozbrojený legální držitel zbraně, který dbá zákona, splnil přísné podmínky pro získání zbrojního průkazu a umí zbraň využít, může přispět k vyšší bezpečnosti a může zakročit, nicméně to není žádné volání po masivním ozbrojování veřejnosti, ale spíše apel na zachování statusu quo a zabránění hysterickému odzbrojování. Podmínky pro získání zbraně jsou velmi dobře vyvážené a držitelé zbrojního průkazu mohou být užiteční. A proto si myslím, že bychom jim neměli házet klacky pod nohy. Osobně vlastním zbrojní průkaz i zbraň.

Je pro vás pomoc v rozvojových zemích na Blízkém východě řešením migrace? Jak by toto řešení mohlo prakticky fungovat?

ODS dlouhodobě tvrdí, že pomáhat se musí tam, kde problém vznikl, a ne pouze jen hojit následky, ale řešit příčinu. Na skutečnost, že je rozvojová pomoc nedostatečná, upozorňujeme dlouhodobě a již v roce 2015 v souvislosti s přípravou státního rozpočtu jsme vládu vyzývali k navýšení prostředků na humanitární a rozvojovou pomoc ve třetích zemích. Samotná materiální a finanční pomoc v rozvojových zemích na Blízkém východě není samospásné řešení. Je nutné zamezit i samotné nelegální nekontrolovatelné migraci a důsledně zajistit a střežit nepropustnost společné schengenské hranice proti nelegální migraci. Je také neméně důležité cíleně rozvíjet a podporovat politiky vůči zemím ležícím v bezprostředním sousedství EU, zejména v oblasti severní Afriky a Blízkého východu. Cílem je samozřejmě v těchto zemích zajistit jejich stabilitu, a tím zmenšit případná bezpečnostní rizika pro Evropu. Nesmíme ani zapomínat na naše dlouhodobé spojence a skutečně jediný ostrov demokracie na Blízkém východě – stát Izrael.

ODS zastává atlantismus, několikrát je zmíněna EU, nepadla však žádná zmínka o visegrádské čtyřce, je tedy toto společenství považováno za nedůležité?

Nikoliv, to bych z této skutečnosti nevyvozovala. Domnívám se, že význam V4 ODS v minulosti opakovaně zdůrazňovala, a to zejména v dobách, kdy byla hlavní silou exekutivy. V těchto zemích ODS má mimo jiné i několik významných partnerských stran, s nimiž spolupracuje v rámci Evropské frakce konzervativců a reformistů. Na druhé straně nelze jistě opomíjet, že toto společenství se nějakým způsobem vyvíjí a že se vyvíjí i jeho členové. Že nemají zcela totožné cíle, že se liší jejich vnitropolitická konstelace i zájmy. Spolupráci v rámci V4 považujeme tedy za důležitou v těch oblastech, kde se protínají české národní zájmy se zájmy ostatních členů. Může tomu tak být například ve vztahu k otázce imigrační krize nebo ve vztahu k otázce společné evropské obrany či integrace jiných politik. Za sebe říkám, že spolupráce s těmito zeměmi je důležitá i na poli obrany, kdy společně realizujeme řadu důležitých projektů, ať již na bilaterální nebo multilaterální úrovni.

Jakou by měla mít Česká republika roli v Evropské unii? Kam by ve dvourychlostní Evropě měla patřit?

Pro odpověď na tuto otázku by bylo třeba definovat, jak přesně by ony dvě rychlosti měly vypadat, zda by měly být pouze dvě či zda by jich nemohlo být i více. ODS patří k zastáncům dvou či vícerychlostní (flexibilní) Evropy a nevnímá příslušnost ke skupině zemí, které se nebudou účastnit všech integračních aspektů, za cosi podřadného. Pakliže pro nás účast v některých integračních projektech není výhodná, není jediný důvod, proč bychom do nich měli vstupovat. Když opět zmíním příklad z oblasti obrany – nedává přeci smysl, abychom se podíleli na budování společné evropské armády (a tou nemyslím vytváření ad hoc bojových uskupení, ale nějaké stálé struktury s vlastním velením), když máme nedostatky v oblasti zajištění vlastní obrany a v plnění našich spojeneckých závazků v rámci NATO.

 

„Euro bychom měli přijmout, až to pro naše občany bude výhodné.“

 

V programu uvádíte, že chcete pro ČR výjimku, aby nemusela přijmout euro. Neposouvá se ale Česká republika na druhou kolej automaticky tím, že nechce přijmout euro? Takže ostatní země by se neměly více integrovat kvůli těm, které euro přijmout nechtějí?

Toto je naše dlouhodobá priorita a prosazujeme ji již řadu let. ODS nicméně neříká, že bychom euro neměli přijmout vůbec, ale že bychom tak měli učinit až ve chvíli, kdy to bude pro naše občany výhodné, že bychom k tomu neměli být nuceni a měl by to být určitý přirozený proces, který nebude představovat skokový růst cen, určitou ztrátu konkurenceschopnosti nebo náklady na sanaci problémů, s nimiž se eurozóna prokazatelně potýká. Domnívám se, že ČR nemá na to, aby platila dluhy a nezodpovědnou fiskální politiku zemí, které do eurozóny v žádném případě nepatří a které se staly jejími členy jen proto, že si to někdo přál, bez ohledu na ekonomickou realitu těch zemí. Naše země si z toho musí vzít ponaučení a musí být v této otázce suverénní, protože jde o naše peníze.

V programu uvádíte, že budete hájit české zájmy. Hájí je podle vás současná vláda a europoslanci nedostatečně? V čem hájí české zájmy europoslanci ODS více? Jakým způsobem chcete navýšit pravomoci národních vlád a parlamentů vůči regulacím EU? Jaké konkrétní pravomoci by měly být posunuty na národní úroveň?

Nehájí. Vláda a její představitelé se sice tváří, že například v otázce migračních kvót se projevuje jejich odvaha a vůle pro naši autonomii, nicméně reálný výkon je velmi slabý a europoslanci z vládních stran navíc v EP i v této otázce hlasovali proti zájmům České republiky. Premiér Sobotka přirozeně nemůže jít příkře proti zájmům svých socialistických spojenců v EU. U Andreje Babiše je pak patrný zásadní rozpor, kdy na domácím poli má mnohdy ostrou protiunijní rétoriku, ale ANO je v EP součástí frakce ALDE, která patří k oporám evropského progresivistického proudu. Domnívám se proto, že pouze ODS má dlouhodobě konzistentní postoj, který prosazuje reformu EU směrem k její debyrokratizaci, větší flexibilitě, deregulaci a většímu důrazu na autonomii jednotlivých členů a potlačení demokratického deficitu, s nímž se současná Unie potýká.

Jak chcete řešit situaci v zemích v bezprostřední blízkosti Evropy na Blízkém východě a posílit jejich prosperitu? Co to konkrétně znamená?

Neexistují žádné jednoduché a obecné postupy, které by se daly aplikovat na všechny země na širším Středním východě. Ke každé je nutné přistupovat zvlášť. Primárně je nutné věnovat velkou pozornost zemím, které jsou dlouhodobě ostrůvky stability v oblasti, a jsou proto častým terčem extremistů všeho druhu. Jde o země jako jsou Izrael, Jordánsko či Tunisko. Ty si zaslouží naší primární pozornost. Sekundárně je nezbytné podporovat mírové a usmiřovací procesy a pomáhat těm, kteří bojují proti extremistům a teroristům, pro něž je Evropa lákavý cíl. Měli bychom být schopni cíleně poskytovat rozvojovou pomoc a podporovat například vzdělávání či obchod.

Bylo podle vás arabské jaro pozitivní změnou?

Uvidíme, co přinese dlouhodobě, ale z krátkodobého hlediska rozhodně pozitivní efekt nepřineslo, spíše chaos, zmar a vzestup různých fundamentalistických či extremistických hnutí. Vyvolalo značnou nestabilitu v našem zájmovém prostoru, která má tendenci se v různých formách přenášet do Evropy.

 

„Chci pro naši zemi důstojnou roli, chci abychom měli respekt, abychom uměli spolupracovat a zároveň se nebáli říct své.“

 

Jaká je vaše dlouhodobá vize pro Českou republiku na mezinárodním poli? Jak chcete, aby byla země vnímána a jakou roli chcete, aby ve světě hrála?

Jsem realista a vím, že Česká republika nikdy svým významem nebude na úrovni světových mocností. Máme samozřejmě své limity. Přeji si, aby ČR byla ukotvena pevně na Západě, ale aby měla možnost se podílet na formování jeho vývoje a aby měla vždy možnost se svobodně rozhodnout, co je pro ni přijatelné a co nikoliv. Přeji si, aby byla důvěryhodným a spolehlivým partnerem a spojencem. Přeji si, aby šla cestou prosperity, svobody a demokracie. Přeji si, abychom již nemuseli zažívat léta nesvobody, byť v 21. století mohou mít zcela jiný charakter, než jaký zde byl v dobách totalit. Přeji si, abychom existovali v prostředí, které bude samo k sobě upřímné, bude mít dostatek odvahy na to, aby bylo schopno pojmenovávat věci pravými jmény a umělo odhadnout své limity a své možnosti tak, aby nepřekročilo práh své sebezáchovy. Chci pro naši zemi důstojnou roli, chci abychom měli respekt, abychom uměli spolupracovat a zároveň se nebáli říct své.

 

O autorovi: Monika Tesařová

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace