Euro jsme přijali již při vstupu do EU, říká Fischer

  • Monika Tesařová
  • 3.1.2018 11:10

V rámci naší série předvolebních rozhovorů o české zahraniční politice jsme vyzpovídali prezidentského kandidáta Pavla Fischera. Zaměřili jsme se na jeho názor na Visegrádské společenství, NATO, EU, euro, bezpečnostní hrozby a jiné zahraničně-politické otázky.

Díky Vaším profesním zkušenostem by se dalo říct, že máte vazby na Francii. Apeloval byste jako prezident o užší spolupráci právě s Francií?

Prezident nemá apelovat, prezident má dělat. Pracoval jsem jako politický ředitel na MZV, kde pracujete se všemi – v první řadě se spojenci. Těchto spojenců není mnoho, proto na nich musíme lpět, rozhodně nemůžu promítat své osobní sympatie do našich vztahů. Znám své povinnosti jako diplomat, ústavní činitel, ale i jako nejvyšší ústavní činitel, tedy prezident.

Rozhodně bych nepropagoval „éru líbánek s Francií“, která již však v situaci po brexitu začala. Zeptáte-li se ve Francii na ČR, odpovědí Vám bude, že v rámci česko-francouzských vztahů za poslední tři až čtyři roky se odpracovalo tolik, jako za posledních dvacet let, což je také dané tím, že se Paříži velmi zkomplikoval dialog s Budapeští a Varšavou.

 

,,Prezident nemá apelovat, prezident má dělat.“ 

 

Jednoznačně deklarujete, že ČR jednoznačně patří na Západ. Nicméně v poslední době býváme často západními spojenci kritizováni kvůli našim nejasným postojům. Jak zlepšit naše renomé mezi západními spojenci? Jak lze podle vás upevnit naše postavení na Západě?

Pro ČR je klíčová spolupráce se sousedy – Slovensko, Polsko, Německo a Rakousko. Fenomén střední Evropy je velmi silný a vždy byl přítomen v naší zahraniční politice. Na prvním místě je mít dobré vztahy se sousedy, což zabere mnoho času, a právě prezident zde může být velmi nápomocný.

Vztahy se sousedy nevylučují visegrádskou spolupráci, právě naopak, V4 je velmi účinný nástroj, který nám může pomoci bránit naše zájmy, není však pravdou, že musí být jediným nástrojem.

Kdybychom podrobili analýze vztahy mezi ČR a jinými členskými zeměmi, zjistíme, jak chudé jsou některé relace, které se nabízejí, v minulosti fungovaly a bylo by dobré je využívat.

Po střední Evropě na prvním místě následuje důsledná bilaterální kooperace s některými vybranými zeměmi, s nimiž máme podobné vztahy anebo podobné vidění světa. ČR bude, v případě rozdělení Evropy, nikoli na Západ a Východ, ale na Sever a Jih, spíše patřit do severního křídla – zde je velký potenciál, který jsme nevyužili, čemuž napomohl i Miloš Zeman, který dané relace dostatečně nekultivoval. Neříkám však, že vše musí odpracovat prezident, k tomuto účelu je zde těsná koordinace s vládou a dalšími ústavními činiteli, nicméně prezident může pomoci prosadit hodně. Například Václav Havel měl velký podíl na summitu NATO v Praze v roce 2002.

 

 ,,Pro ČR je klíčová spolupráce se sousedy.“

 

Moje další otázka se týká právě V4. Není spolupráce se státy jako je Polsko a Maďarsko, které čelí kritice kvůli nedemokratickým a neústavním tendencím, spíše k neprospěchu? Nebylo by lepší spolupracovat na bilaterální úrovni?

Je důležité vnímat fakt, že existuje napětí či dokonce vysoká míra nepochopení mezi Budapeští a jinými hlavními městy anebo také mezi Varšavou a některými městy. Jednou věcí je to, jak je to nazýváno v Bruselu, druhou naopak to, že se jedná o výrazný autentický posun v politikách těchto zemí, který odpovídá určitým očekáváním. Nerad bych nálepkoval, nicméně tohoto trendu si všímám. Některé tyto posuny upřímně nechápu a nerad bych, aby se ČR touto cestou vydala.

 

,,Visegrád má své opodstatnění.“ 

 

Na stranu druhou, jsme malou zemí a občas máme zásadní potřebu spojit se s někým dalším, aby náš hlas byl slyšet. Vzpomeňme si, kolikrát nás Visegrád podržel, kolikrát nám pomohl, kolikrát nás dostal někam, kam jsme vždy chtěli patřit, a naopak kolikrát nám ublížilo, že jsme zůstali s V4. Pravděpodobně tato bilance nebude tak super pozitivní, jak se někdy píše, ale rozhodně je V4 společenstvím, které stojí za to, abychom ho kultivovali, udržovali a propagovali. Velmi cenné jsou granty na vzdělávání, historii.Visegrád má své opodstatnění.

Zde se nabízí hodně příkladů, kdy jsme něco získali díky silnému postavení Polska. Měli bychom v rámci Visegrádu postupovat aktivněji?

Samozřejmě, že ano a nejenom v rámci V4, ale celkově. Problémem české zahraniční politiky je, že nevíme, co chceme, nejsme iniciativní a pak se divíme, že jsme se dostali do pozic, ve kterých jsme být nechtěli.

Měli bychom vytvořit konsenzus na to, co bychom chtěli prosadit například za pět let. Prezident, který bude nyní zvolen, bude prezidentem během českého předsednictví EU. Když byla ČR naposledy předsednickou zemí, tak spadla vláda, jaké budou cíle nyní? Jaká bude role prezidenta?

Předsednictví ČR v Unii bude velkou příležitostí nejen k tomu, abychom se prosadili, ale také k tomu, aby čeští občané měli pocit, že jim Evropa patří. Podle sociologických průzkumů mají lidé nejpozitivnější pocit ohledně evropské integrace právě v době předsednictví, čehož je potřeba využít.

Co se týče nejednoznačnosti či nečitelnosti české zahraniční politiky, pomohlo by sjednocení postojů prezidenta a vlády. Postupoval byste v rozporu s vládou, anebo se snažil tyto postoje sladit?

Vláda je premiér a sbor ministrů, dopředu není dáno, co bude daná vláda prosazovat, je tedy potřeba, aby prezident váhou svojí autority a politickým názorem vládě pomáhal, aby nezapomínala na témata, které on vnímá jako klíčové.

Naše země je dost malá na to, aby měla dvě anebo tři zahraniční politiky – bylo by to zničující a nemůžeme si to dovolit.

Rozhodně bych pracoval na tom, abychom s vládou na témata pohlíželi stejně, abychom měli čas o nich diskutovat a jednotlivé otázky slaďovali – počínaje kalendářem návštěv v zahraničí, konče politickými tématy.

 

 ,,EU je v ohrožení, proto bychom v některých oblastech potřebovali více integrace.“ 

 

Jste zastáncem EU, ale jakou podobu by EU do budoucna měla mít? Měla by být eurofederalizací? Jak reagovat na výtky, že je EU odtrženým centrem od občanů, kteří na její rozhodování nemají vliv, je alternativou zvýšení pravomocí europarlamentu a naopak odebrání EK? Anebo například změny v počtech členů unijních institucí?

Evropská integrace je velmi zajímavým projektem, jehož étos neztratil nic ze své aktuálnosti, občané i u nás to takto vidí. Nejedná se o starý, neaktuální projekt, ale naopak o projekt, který dává smysl a za nějž stojí za to bít se. To, jak je tento projekt konkrétně naplňován, zda dává smysl, zda rozhodují „odtrženci od reality v Bruselu“, anebo občané, je druhá věc.

Jsou zde reality, které zneklidňují, a to z důvodu, že bychom se občas měli věnovat tomu, co lidé vnímají jako klíčové. Chyba je, dle mého názoru, na mnoha stranách – počínaje našimi politiky, kteří Brusel navštěvují a nevyznají se v jeho institucích, neumějí mluvit, nedomluví se při obědech, večeřích a na kuloárních jednáních, kde se probírají skutečné dohody anebo partnerství. Další mnohem důležitější věcí je, že EU za posledních 13 let prodělala obrovský vývoj, není to tedy strnulý projekt, který je stále stejný.

Podíváme-li se na EU zpětně, od otců zakladatelů, zjistíme, že stále dává smysl, nicméně se institucionálně odebrala směrem, který není 100% spolehlivý, celá řada pravomocí byla přesunuta na vlády, celá řada agend probíhá v rovině, která se vzdaluje ownershipu v jednotlivých zemí. Na toto je třeba myslet, pokud o Unii uvažujeme. Lidé mají obavu o bezpečí, prosperitu, měnu, pracovní místa a zdraví a ve všech těchto oblastech EU funguje dobře např. lékové vyhlášky.

Lidé potřebují mít jistotu, že evropský projekt funguje dobře, vědět, kde se můžou přihlásit o slovo, a jakým způsobem to kontrolovat. EU je dnes v ohrožení právě proto bychom v některých oblastech potřebovali mnohem více integrace, než máme dnes.

Problém tedy vidíte na obou stranách – jednak je zakořeněn v tom, jak je EU vnímána na domácí půdě, jak o nich například referují česká média, ale také v tom, jak EU komunikuje navenek s evropskými občany.

Ano a také je problémem to, jak o daných věcech pojednávají jednotlivé vlády. Po zasedání jsou svolány tiskové konference, kterých může být i 28 (dle počtu členských zemí) a takto by to být nemělo. To sdělení by mělo být souběžné a do jisté míry jednotné. Bohužel hodně politiků chce získat politické body na domácí půdě a společný zájem zde není. Znalost jazyků je k tomuto nutná, pouze angličtina již nestačí.

 

,,Euro je nástroj k další kooperaci.“ 

 

Je přijetí eura cestou, aby se ČR dostala do jádra EU? Co jiného lze udělat proto, abychom se dostali do centra EU?

Euro je nástroj k další kooperaci. Není pravda, že by to byla pouze administrativní změna, kterou vyměníme mince, měna je symbolicky velmi důležitá, například i ve vztahu k identitě. Vůbec jsme se nezabývali tím, kolik lidí bude mít obavu o svou identitu. Velký počet obyvatel má pocit, že je koruna ochrání, jenže neochrání.

Měnová politika země, která je obklopena trhy, nemůže být samostatná. Představa, že zůstaneme někde stranou na chodbě (protože pro Macrona i Německo jsou ekonomické otázky důležité) a budeme vytvářet paralelní skupiny států, které chtějí zachovat vlastní měny, je politologicky zábavná, ale z hlediska úsilí, které by to vyžadovalo, na to ČR nemá. Doba je natolik vážná, že by bylo v zájmu bezpečnosti se na přijetí eura připravit a co nejdříve zahájit kampaň, protože lidé na to nejsou připraveni a ještě za 10 let budou počítat v korunách.

Jste proti vypsání referenda na otázku eura. Otevíral byste téma přijetí eura mezi občany, anebo se mu naopak vyhýbal?

Euro jsme již přijali při vstupu do EU. Někteří politici nám ukazují falešnou cestu, že se o euru bude ještě hlasovat v referendu, nicméně my jsme se k tomu již zavázali.

Na mezinárodním poli nám naopak může ublížit, že si budeme připouštět debatu tam, kde by být neměla. Měli bychom již stanovit podmínky, za kterých euro přijmout, aby na tom netratili ti nejslabší. Vždy bychom měli myslet nejenom na velké firmy, ale na všechny, protože republika není jeden člověk, ale velká společnost.

 

,,Na Ukrajině se hraje hra o budoucnost Evropy.“ 

 

V debatě na Seznam Zprávy jste hlasoval proto, že je pro vás Rusko největší hrozbou. Jak do budoucna řešit vztah Ruska a EU? Je demokratizace poměrů v Rusku vůbec možná?

Když se podíváme na to, co o Rusku psal František Palacký, Karel Havlíček Borovský anebo Karel Marx, tak zjistíme, že se některé postoje Ruska jsou dlouho stejné, toto je kulturní problematika. Václav Havel říkal:,,Kam vstoupí ruská bota ruského vojáka, odtud se jen tak nezvedne.“

Musíme být velmi obezřetní v tom, že před sebou máme zemi, která se z hlediska výkonu moci chová způsobem, který je v protikladu se zájmy ČR. ČR ctí mezinárodní právo a to, co se stalo v Gruzii, na Ukrajině, na Krymu anebo zamrzlý konflikt v Moldavsku jsou otázky, které lze podrobit silné kritice vzhledem k Chartě OSN.

ČR by měla být v tomto tématu mimořádně jednoznačná, ne z důvodu, že bychom si chtěli rozhádat Rusy, ale protože existence naší státnosti je založená na mezinárodních garancích. Také bychom měli být první, kdo se začne ozývat, když jsou tyto mezinárodní garance v případě jiného státu porušovány.

Na Ukrajině se hraje hra o budoucnost Evropy, protiruské sankce vyhlášené EU jsou odpovědí na válečnou agresi a stále mají své opodstatnění.

Jak bojovat s rozrůstajícím se vlivem Ruska na území České republiky? Jak lze tuto hrozbu eliminovat?

Úkolem prezidenta je chránit české zájmy, což je zachování právního státu, fungování společnosti, udržování důvěry v naše instituce, zachování parlamentní demokracie a svobody slova. V tomto smyslu je úkol prezidenta jasný, pokud do toho někdo přináší zmatek (ať už něco vykřikuje na ulici anebo na internetu), tak je třeba to umět pojmenovat.

 

,,Svět je dnes na hranici významného konfliktu.“ 

 

Bít na poplach, protože přibývá falešných zpráv na internetu, je sice důležité, ale ze strategického hlediska tato otázka opravdu není nová. Musíme si však uvědomit, že doba, ve které jsme všichni měli naději, že bude mír a zbraní nebude třeba, pominula. Musíme být obezřetní, mít pud sebezáchovy, lidé se oprávněně bojí toho, co je ve vzduchu, protože svět je dnes na hranici významného konfliktu. Může jít o obchodní konflikty, které již začaly, ale může jít i o mnohem vážnější konflikt.

Evropský prostor byl vždy prostorem, ve kterém se soutěžilo a nesmíme být naivní, že tato soutěž skončila.

Jaký je Váš postoj k bezpečnostní politice? Mělo by NATO zůstat garantem naší bezpečnosti, anebo bychom se měli do budoucna spoléhat na společnou evropskou armádu?

Upřímně nevím, co to společná evropská armáda je. Pokud je to slogan na plakátu, rád ho podepíšu. Když se podíváme na půdorys NATO a evropských struktur, tak vidíme, že tyto věci spolu do značné míry souvisejí, ale ne zcela.

Jak by se rozhodovalo s Rakouskem, které si chce zachovat neutralitu? Jak bude probíhat spolupráce mezi EU a NATO v oblastech, kde se prolínají? Jaké budou plánovací a vedoucí struktury? Kdo by jednotky evropské armády vysílal? Toto jsou velmi vážné strategické otázky, které zatím nikdo nezodpověděl.

Může to být krásný projekt, ale musí být postaven na funkčních základech. Již včera bylo pozdě tuto spolupráci posílit. Četnické, policejní, zpravodajské sbory, toto vše by mělo fungovat ještě intenzivněji, ale z různých důvodů tomu tak není. Anebo to funguje a nemluví se o tom, protože je zde určitá zdrženlivost, a to z důvodu, že zkušenost s multilaterální spoluprací v EU není konkrétně v této oblasti dobrá.

 

,,Naši občané musí být vzorem pro příchozí, aby bylo jasné, podle jakých pravidel, naše společnost funguje.“ 

 

V minulosti jste prohlásil, že byste přijal uprchlíky. Vnímáte jako správné řešení delegování zodpovědnosti na diktátorské státy jako je například Turecko, Libye? Jak pohlížíte na debatu o revizi dublinského systému?

Měli bychom naprosto nekompromisně bránit evropskou společnou hranici, což znamená nepřipustit, aby nás tato bezpečnostní opatření odřízla od všech zemí, které s námi chtějí spolupracovat. Dále je nutný společný azylový systém a revize současných systémů. Za čtvrté – mimořádně rafinovaná schopnost Evropy se bránit – odzbrojit každého, kdo přichází (nemyslím tím pouze výbušniny, ale zbavit ho také ideologie) a právě zde je potřeba testovat. Testovat, jaký je vztah příchozích k ženám, zda je tam úcta, a také zda jsou schopni oddělit od sebe náboženství a veřejný prostor, s čím souvisí, zda mají pocit (v případě muslimů), že právo šaría je významnější než naše zákony a ústava. Tímto zjistíme, jestli jsou tito lidé připraveni žít v Evropě. Pokud nejsou, vystavil bych je tvrdému zařazení, které nepřipustí, aby v Evropě rozsévali neklid či nebezpečnou atmosféru. V případě, že by se jednalo o uprchlíky, které podléhají mezinárodní ochraně, tak bych jim ji poskytl pouze za podmínek.

Dále bychom se měli podívat na Mezinárodní konvenci o uprchlících, která je 70 let stará a vznikala v jiné době a kterou bereme jako nezpochybnitelnou. Měli bychom se soustředit na to, v čem tato konvence vyžaduje aktualizaci.

Další problémem jsou místa, odkud uprchlíci přicházejí. V těchto oblastech na hranicích Evropy bují obchod s otroky, ve kterém se často angažují gangy, které mezinárodně spolupracují mnohem lépe než EU.

Poté se musíme zamyslet nad místy, odkud migrační vlna pochází. Opět v těchto oblastech operují významné státy, se kterými bychom mohli začít diskutovat a jednat.

V neposlední řadě se musíme podívat na dění v Africe – sucho, postupující nestabilita. Tyto problémy řešíme již pozdě, měli jsme se na opatřeních směřujících k řešení již dávno podílet. Naši politici deklarují, že budeme přispívat více, což však není při pohledu na výdaje na rozvojovou a humanitární pomoc pravdou. Namísto, abychom plnili požadované 3,3 % HDP, tak plníme 1,1 %.

Když už někde pomáháme, tak jsou zatím jiné zájmy než pomoc, jako například byznys pro naše firmy.

Migrantský fenomén je celosvětový, zůstane s námi po generaci. Jestli se nezmění demografie v Evropě a v naší společnosti konkrétně, tak se budeme divit, jak významně ovlivní naši společnost. Čím dříve se na toto připravíme, tím lépe, vše musí být dle pravidel.

Naši občané musí být vzorem pro příchozí, aby bylo jasné podle, jakých pravidel naše společnost funguje.

Osobně jsem se migraci zabýval již před 25 lety, v době, kdy to nikoho nezajímalo, nicméně už tehdy to byl globální problém. Dnes jsou počty IDPs (vnitřně vysídlených osob) v desítkách milionů, což nejsou uprchlíci, ale potenciální kandidáti na uprchlíky. Musíme konat v tom smyslu, aby se z těchto lidí nestali skuteční uprchlíci.

O autorovi: Monika Tesařová

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace