Energetická unie: Krok k jednotné energetické politice EU nebo marný závazek?

  • Michaela Ceklová
  • 15.3.2018 14:17

Balíček opatření pro energetickou unii zveřejnila Komise v únoru 2015. Cíle energetické unie jsou vesměs ambiciózní a dozajista jsou vý zvou, na druhou stranu se dá polemizovat o jejich celkové účinnosti a proveditelnosti.

Balíček opatření pro energetickou unii sestává se ze tří hlavních atributů. Prvním z nich je rámcová strategie k vytvoření energetické unie, obsahující podrobné informace o cílech energetické unie a konkrétních krocích, které budou přijaty za účelem jejího vytvoření. Druhým atributem je koncepce EU ohledně klimatu (ta byla úspěšně dotažena do konce, jejím výstupem je Pařížská klimatická dohoda dojednaná v prosinci 2015 v Paříži) a posledním atributem je propojení elektrických sítí v rámci EU do roku 2020.

Projekt energetické unie je na stole již od roku 2010, kdy Jacques Delors představil první plán Evropského energetického společenství. Energetická unie stojí na pěti principech a to: bezpečnost dodávek, dokončení vnitřního trhu s energií, zvyšování energetické účinnosti, nízkouhlíková ekonomika a výzkum a inovace v energetice. Největšími argumenty pro vytvoření energetické unie jsou energetická bezpečnost, cenová dostupnost a konkurenceschopnost. EU je v současnosti největším dovozcem energie na světě. Dováží 53 % veškeré energie, kterou spotřebuje, v ceně přibližně 400 miliard € za rok. Řada členských států je silně závislá na omezeném počtu dodavatelů, zejména pokud jde o dodávky plynu. Z tohoto důvodu jsou zranitelné vůči narušení dodávek energie. Spotřebitelé a podniky v EU navíc v důsledku stárnoucí energetické infrastruktury v Evropě, nedostatečně integrovaných trhů s energií – zejména přeshraničních – a nekoordinovaných vnitrostátních energetických politik nemají k dispozici větší výběr nebo nižší ceny energie. Lepší propojení energetických soustav mezi členskými státy a modernizace infrastruktury by přispěly k minimalizaci narušení dodávek a energetické závislosti. Dotvoření vnitřního trhu s energií by navíc usnadnilo přístup na trhy s energií za hranicemi jednotlivých států. Tím by se zlepšila cenová dostupnost energie a konkurenceschopnost cen energie pro občany a podniky. V souladu s cíli EU dohodnutými podle rámce pro oblast klimatu a energetiky do roku 2030 musí EU také snížit svou celkovou závislost na fosilních palivech a emise skleníkových plynů.

Co stát, to jiný národní zájem, jiný energetický mix, jiná struktura průmyslu.

Při bližším zkoumání argumentů pro a proti energetické unii zjistíme, že její potřebnost je značně omezena zkreslenými pohledy. V první řadě je nutné si uvědomit, že energetika je, byla a bude výsadním atributem státu, kdy se řídí strategicko-tržním přístupem a žádný stát si do jejího „vedení“ nenechá příliš zasahovat. Argument o propojování a přijímání společných postojů v rámci EU 28 (27) je nedostatečný, neboť co stát, to jiný národní zájem, jiný energetický mix, jiná struktura průmyslu. Je prostě nelogické, aby Polsko závislé na uhlí, s historicky daným uhelným průmyslem, najednou začalo hojně přecházet na obnovitelné zdroje nebo jádro, ač se jim to ekonomicky ani energeticky nevyplatí, nemluvě o finanční náročnosti. Stejně tak můžeme porovnat Skandinávské státy se střední Evropou, neboť Skandinávské státy mají lepší predispozice k obnovitelným zdrojům než např. „česká rovina“.

Vzhledem k objemu ruského plynu na evropských trzích je prakticky nemožné eliminovat závislost na ruském plynu, maximálně ji díky diverzifikaci snižovat.

U argumentu s dodavateli a přílišné závislosti jen na omezeném počtu dodavatelů je to ještě markantnější. EU je prakticky závislá na ruském plynu, nicméně stejně tak je Rusko závislé na evropské poptávce plynu. Vzhledem k objemu ruského plynu na evropských trzích je prakticky nemožné eliminovat závislost na ruském plynu, maximálně ji díky diverzifikaci snižovat. Rusko coby dodavatel do EU má jisté predispoziční výhody jako je vybudovaná plynová infrastruktura. Argument ohledně nespolehlivosti Ruska, co se týče dodávek plynu je předmětem diskuze, protože plynová krize mířila především na Ukrajinu nikoliv na státy EU a je ttedy nelogické Rusko úplně odstřihnout jako dodavatele plynu. Nemluvě o tom, že Norsko nebo USA (případné LNG) ruské výpadky nepokryjí. Pokud jde o USA a LNG, je naprosto zásadní vzít v potaz fakt, že je pro USA mnohem atraktivnější trh asijský než ten evropský, kde je nižní konkurence a prakticky větší poptávka po této komoditě.

Pokud se jedná o nedostatečnou energetickou infrastrukturu, tak to byl paradoxně Gazprom, který během European Gas Conference konané v lednu 2017 naznačil tento dlouhotrvající problém. Navíc upozornil, že kvůli dlouhodobé poptávce po zemním plynu je zapotřebí investovat do budování nové infrastruktury, dosavadní je prostě nedostatečná. Otázkou zůstává, jestli je nedostatečná kvůli přílišnému soustředění se na alternativy dodávek zemního plynu nebo kvůli nedostatečné snaze propojovat vnitřní trh.

V zásadě se od států, které řeší své dlouhodobé problémy v oblasti energetického sektoru, nedá očekávat přehnaná angažovanost v přetváření konceptu energetické unie do reálného prostředí.

Problematickou se jeví i unifikace zájmů národních států. Některé státy považují za největší hrozbu pro energetickou bezpečnost Rusko jako dodavatele plynu, další státy nesouhlasí s přechodem Německa na zelenou energii, státy na jižní hranici EU řeší problém nedostatečné energetické infrastruktury. V zásadě se od států, které řeší své dlouhodobé problémy v oblasti energetického sektoru, nedá očekávat přehnaná angažovanost v přetváření konceptu energetické unie do reálného prostředí.

Posledním bodem je klima, kde se opět dostáváme k tomu, že státy i přes snahy dosáhnout nastavených cílů klimatické politiky nejsou schopné (není to v jejich silách) přenastavit celé energetické mixy a změnit primární nastavení průmyslu, jako zářným příkladem může být opět Polsko.

Jednoduše řečeno, koncept energetické unie je chvályhodný a určitě není špatný, jen je naprosto nemožné unifikovat energetické mixy, národní zájmy, sjednotit dodavatele, přenést rozhodování v energetice na nadnárodní úroveň a do toho ještě plnit klimatické závazky, a to v rámci celé EU.

Ideální koncept energetické unie je možný pouze tehdy, kdy jsou národní státy nuceny změnit svůj strategický přístup k energetice kvůli řešení problémů, které přesahují rámec států jako je právě problematika klimatických změn, udržení biodiverzity nebo snaha řešit přeshraniční hrozby nekonvenčního charakteru mířící na energetickou infrastrukturu.

Ideální koncept energetické unie je tedy otázka do dlouhodobé diskuze. V prosinci roku 2017 se členské státy dohodly na obecných principech budoucí energetické politiky EU, v současné době jsou tři zásadní energetické zákony – zákon o úpravě společného trhu s elektřinou, o obnovitelné energii a o správě věcí veřejných – na půdě EU, kde k nim probíhá diskuze. Všechny tři zákony můžeme chápat jako předzvěst právě ideálního konceptu energetické unie, kdy jsou národní státy nuceny změnit svůj strategický přístup k energetice kvůli řešení problémů, které přesahují rámec států jako je právě problematika klimatických změn, udržení biodiverzity nebo snaha řešit přeshraniční hrozby nekonvenčního charakteru mířící na energetickou infrastrukturu.

O autorovi: Michaela Ceklová

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace