Burundi na pokraji občanské války

  • Dominika Jandová
  • 29.3.2016 15:23

V prosinci 2015 OSN varovala, že se Burundi nachází na pokraji vypuknutí občanské války, a vzhledem k válečné minulosti se v zemi stupňuje strach z další genocidy. Podobně jako u dnešní krize byla během občanské války v Burundi (1993–2005) hlavním předmětem sporu politická moc na základě etnické příslušnosti. Stane se tedy ze současné krize další pokračování nedávné občanské války v zemi?

Hlavní příčinou současného dění v Burundi bylo jednoznačně rozhodnutí prezidenta Pierra Nkurunzizy zúčastnit se, v rozporu s ústavou, třetí kandidatury prezidentských voleb, které v dubnu 2015 vyvolalo vlnu odporu a protestních akcí. Následně zemi ochromily politické nepokoje a rozsáhlé zabíjení bezpečnostními složkami a ozbrojenými skupinami opozice, přičemž obě strany začaly užívat etnizovanou rétoriku. Konflikt eskaloval po červencových prezidentských volbách, kdy se Nkurunziza vrátil k moci. Během samotných voleb docházelo k zastrašování, zatýkání, fyzickým útokům na členy opozičních stran a občanských skupin, a k umlčování médií. Ztráty utrpěly také provládní síly, když byl krátce po volbách zavražděn šéf prezidentské bezpečnosti Adolphe Nshimirimana. Podle OSN bylo při střetech mezi vládními silami, ozbrojenými silami opozice a dále neznámými útočníky minimálně 439 lidí zabito, několik stovek zatčeno a více než 240 000 jich opustilo zemi. Lidskoprávní organizace Amnesty International tvrdí, že objevila několik masových hrobů poblíž hlavního města Bujumbury, jimiž se bezpečnostní složky pokusily utajit rozsáhlé zabíjení protestujících.

Hutuská většina a tutsijská menšina vedou spory o moc již od koloniální nadvlády, kdy stejně jako ve Rwandě byli upřednostňováni Tutsiové, a Hutuové byli až do 90. let diskriminováni. Po vraždě prvního demokraticky zvoleného hutuského prezidenta Melchiora Ndadayeho v říjnu 1993 a následném vojenském převratu burundské armády – složené z tutsijských vojáků – začala občanská válka. To vedlo k masakrům tutsijského i hutuského obyvatelstva. Etnické násilí a mocenské boje se zmírnily během mírových jednání v tanzanském městě Aruša. S podpisem arušské mírové dohody v roce 2000 paradoxně došlo k zintenzivnění bojů mezi hutuskými rebely a burundskou vládou, protože dohoda nezahrnovala hutuská militantní křídla – Síly pro národní osvobození (FNL) nebo Síly obrany demokracie (FDD), jakožto hlavní rebelské skupiny. Rok po podepsání dohody o sdílení moci mezi vládou a rebely z FDD v roce 2004 byl konflikt ukončen přijetím nové ústavy, která zajišťovala reprezentaci obou etnik. Ozbrojené aktivity rebelské skupiny FNL nicméně pokračovaly ještě několik let, dokonce i za hranicemi Burundi, a jako politická strana se FNL aktivně účastnila voleb až v roce 2010. V prvních mírových volbách vyhrála Národní rada pro obranu demokracie – Síly obrany demokracie (CNDD-FDD).              

 Foto: Burundští vojáci v sousedství Bujumbury, červenec 2015. Copyright profimedia.cz

Právě v současné době stále vládnoucí CNDD-FDD je nejaktivnějším aktérem nynější krize, včetně jejího militantního mládežnického křídla Imbonerakure. Tyto vládní síly, hájící zájmy Hutuů, jsou již několik let obviňovány z likvidace nejen opozice, ale také z brutálních represí proti všem náznakům nesouhlasu se současným režimem. A to nejen mezi politickými aktivisty nebo médii, ale také mezi běžnými občany. Burundská armáda sice také informovala o řadě útoků ze strany vzbouřenců na vojenské pozice a základny, ale většinou již nezmiňovala, o jaké skupiny se jedná, nebo jestli vůbec pocházejí z území Burundi či okolních států. Nesouhlas s vládními kroky projevila také část armády, která se dne 14. května 2015 pod vedením genmjr. Godefroida Niyombareho neúspěšně pokusila o svržení vlády, a následně vytvořila novou povstaleckou skupinu FOREBU. Mezi další protivládní aktéry lze zařadit také politickou stranu FNL v čele s nejvlivnějším oponentem Aghatonem Rwasou, která je zároveň i rebelskou skupinou. Především v sousedství hlavního města Bujumbury údajně působí několik nově vzniklých organizovaných opozičních skupin, které, jak deklarují, chrání obyvatelstvo před útoky.       

Svůj vliv na vývoj politické krize mají také okolní státy, především Rwanda, která byla v průběhu téměř rok trvající krize obviněna z destabilizujících aktivit, kdy údajně cvičila burundské uprchlíky se snahou o podvrácení režimu. Rwandská vláda taková obvinění striktně odmítla, a krátce nato začala s plány na přemístění uprchlíků do dalších zemí. Uniklá březnová zpráva pro Radu bezpečnosti OSN obsahuje několik svědectví burundských vojáků, včetně několika dětí, kteří vypověděli, že byli rekrutováni v uprchlickém táboře Mahama ve východní části Rwandy, a následně podstoupili dvouměsíční výcvik pod vedením rwandských vojáků. Případný konflikt v Burundi by zajisté ohrozil bezpečnostní prostředí Rwandy, což může být důvodem jejího jednání. Nelze ani vyloučit možnost, že se Rwanda snaží získat novou vojenskou sílu pro posílení dlouhodobé činnosti v Demokratické republice Kongo. Africká unie se rozhodla namísto původních vojenských jednotek s 5 000 členy vyslat do Burundi na ochranu civilního obyvatelstva pouze monitorovací misi s 200 členy, kterou však opozice vnímá jako nedostatečnou. Evropská unie aktuálně pozastavila přímou finanční podporu burundské vládě s odůvodněním, že neučinila dostatečné kroky směrem k politickému dialogu a řešení konfliktu. A nakonec OSN nyní vyšetřuje zprávy o masových hrobech a do budoucna hovoří pouze o civilní – policejní misi. Řešení konfliktu tedy ze strany mezinárodních institucí tak nelze očekávat.

V souvislosti se snahou o řešení současné politické krize nelze opomíjet geografickou polohu Burundi a jisté riziko přelévání konfliktu či napětí z jedné země do druhé. S tím také do určité míry souvisí angažovanost dalších  států, které mohou ovlivnit rozložení moci aktérů případného konfliktu, v tomto případě nejpravděpodobněji Rwanda. Uganda, obávající se přílivu uprchlíků, iniciovala v prosinci jednání vlády a opozice. Burundi nicméně vykazuje hned několik neopomenutelných rysů, které pravděpodobnost vypuknutí dalšího rozsáhlého konfliktu znatelně zvyšují. Jedná se především o historickou zkušenost s válkou a související pocit křivdy, dále etnickou dominanci, a v neposlední řadě také o obrovskou chudobu obyvatelstva a nespokojenost s vládními kroky. Strach z další občanské války až genocidy je tedy vzhledem k minulosti na místě. Současná krize nicméně není konfliktem etnickým, jako spíše politickým – mezi vládou a opozicí. O tom svědčí i hutuská rebelská skupina FNL, jež je v opozici proti hutuské vládě, a která byla za určitých podmínek ochotná vytvořit společnou jednotnou vládu. Ačkoliv Nkurunziza začal podnikat opatrné kroky k uvolnění represí, tlak mezinárodního společenství se nezdá být dostatečně silný, aby jej přinutil rezignovat. Podoba humanitárních intervencí a peacekeepingu prošla od poloviny 90. let značnou proměnou, už jen v podstatném posílení mandátu. Pořád zde ale existují určité limity, ať již ve schvalování rezolucí nebo ve financování, které vyslání především vojenské mise mohou značně oddálit. V natolik napjaté situaci a zároveň za nynějších omezených snah o její uklidnění nejenom ze strany mezinárodních institucí, ale i regionálních států, může mít takové zdržení ještě fatálnější následky.

 

O autorovi: Dominika Jandová

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace