K zastavení migrace potřebuje Afrika miliardy na rozvoj, říká expert na migraci

Migrace do Itálie v tomto roce klesla díky dohodě mezi Itálií a ozbrojenými skupinami v Libyi. Poté, co se objevily reportáže o obchodu s lidmi, vykořišťování uprchlíků, špatných podmínkách pro migranty nebo netransparentnosti Svěřeneckého fondu EU pro Afriku, se OSN a Africká unie dohodly na vytvoření nouzového fondu na omezení aktivity pašeráků lidí. Současná situace v oblasti migrace z Afriky byla tématem našeho rozhovoru s Viktorem Marsaiem, seniorním analytikem z budapešťského Institutu pro migrační politiku, během každoroční pražské konference HOMEAFFAIRS Internal Security Forum organizované think-tankem Evropské hodnoty a Centrem Wilfrieda Martense pro evropská studia.

Itálie se minulý rok stala hlavní vstupní branou pro migranty cestující do Evropy, příliv migrantů se ale dostal pod kontrolu dohodou podepsanou tento rok italskou vládou a libyjskou Vládou národní jednoty. Mohlo by toto znamenat, že EU je i přes veškeré problémy schopná efektivně chránit vnější hranice schengenského prostoru?

Nedá se říci, že bychom kontrolovali celý tento proces. Stalo se to, že představitelé EU, Itálie a Libye spolu několikrát formálně i neformálně jednali za účelem zajištění kontroly peněz a dalších prostředků poskytovaných nepřímo různým milicím, které pašovaly lidi ve městě Sabrátha a jiných přímořských oblastech. Toto tedy rozhodně přispělo ke snížení počtu lidí přijíždějících na italská pobřeží, to je první důvod. Druhý důvod je, že Itálie a libyjská pobřežní stráž zvýšily svou aktivitu. Pobřežní stráž dostává prostředky od Itálie a EU, a proto se jim povedlo zastavit migraci ve Středozemním moři. 

Třetí problematika se pak týká širšího kontextu jednání mezi EU a nigerskou vládou v roce 2016, která bychom mohli přirovnat k dohodě s Tureckem – EU poskytla nigerské vládě více něž 600 milionů eur a vláda za to vycvičila pohraniční stráž, důstojníky apod. Proto tento rok můžeme pozorovat více než 60% pokles počtu lidí přicházejících z Nigeru a Libye.

 

Peníze a nejnovější snahy přispěly ke snížení počtu migrantů, ale také vytvořily nové ozbrojené konflikty v Libyi

 

Je důležité rozlišovat mezi těmito tématy, protože snahy v Nigeru mají dlouhodobé efekty, vidíme tam zlepšující se kapacity, které předtím neexistovaly, to je rozhodně pozitivní vývoj. A pak máme krátkodobá řešení, jako je například nebezpečná spolupráce s ozbrojenými milicemi – na jedné straně nějakým způsobem dokázala zastavit proud migrace, na druhé straně ale vedla k pravidelným potyčkám mezi milicemi. Například když jedna z nich dostane peníze od vlády, je oficiálně demobilizovaná a integrovaná do libyjských bezpečnostních složek, ale pak na ni zaútočí jiná milice, protože chtěla být také součástí podobné dohody.

Ve stručnosti, peníze a nejnovější snahy přispěly ke snížení počtu migrantů, ale také vytvořily nové ozbrojené konflikty v Libyi. Taková krátkodobá řešení jsou přinejmenším problematická.

Dohoda mezi Itálií a Libyí je založena na podobných základech jako dřívější dohoda mezi Německem a Tureckem, která přispěla k omezení migračního proudu přes Egejské moře a dále do Evropy přes takzvanou balkánskou trasu. Máme tomu rozumět tak, že Evropa přesunuje svou zodpovědnost za problematiku migrace na nestabilní a nedemokratické země? Je takový přístup dlouhodobě udržitelný?

To je velká otázka, proti této dohodě je namířena spousta kritiky. Dohoda s Libyí je velmi odlišná od té s Tureckem, která je velmi transparentní a můžeme přesně vidět, co je na stole. V dohodách EU a Itálie s Libyí jsou obsaženy akce, které jsou za čárou. Nemluvíme zde o explicitních, ale spíše implicitních prohlášeních. Jak jste zmínil, největším problémem je, že Libye je křehkým nebo dokonce zhrouceným státem, oproti Turecku, které je stále ještě stabilní, nebo přinejmenším fungující, zemí. V posledních dvou nebo třech letech se zahraniční aktéři snažili stabilizovat libyjskou politickou scénu, vytvořit jednotnou vládu a přispět tak ke stabilizačnímu procesu. Tyto snahy ale selhaly nebo byly dlouhodobě zpožděny.

 

Nikdo nerozumí, co myšleno pod pojmem „hotspot“, ale uvažujeme o založení takových zařízení v Čadu a Nigeru

 

Nedávno jsme byli svědky summitu v Paříži, kterého se účastnili hlavní členové EU a vlád Libye, Nigeru a Čadu, takže vidíme, že určitě existují snahy vypořádat se s touto situací. Většina lidí ale přijala, že není možné vrátit všechny zpět do Libye a vytvořit takzvané hotspoty. A i když vlastně nikdo nerozumí, co je pod tímto pojmem myšleno, uvažujeme o založení takových zařízení na jih od Libye, v Čadu a Nigeru, protože obě tyto země mají fungující vlády. Již výše jsem také zmínil dohodu mezi EU a Nigerem. Zakládáme tedy tato zařízení, kde mohou migranti žádat o azyl a projít celým počátečním procesem, a tak jim zabráníme dostat se do Libye a podniknout celou tu nebezpečnou cestu přes Saharu. Mimochodem, už teď víme, že při cestě přes Saharu zahynulo dvakrát až třikrát více lidí než ve Středozemním moři. Moje domněnka tedy je, že se EU snaží vybudovat určitý „cordon sanitaire“ aby ochránila schengenskou hranici, ale ne v Libyi, protože to by mohlo vyvolat humanitární kritiku, ale v Nigeru a Čadu, protože se to zdá mnohem jednodušší.

Už jste zmiňoval hotspoty, ty jsou i předmětem mé další otázky. Pokud mluvíme o stabilním řešení migrační krize, mohlo by jej být dosaženo vytvářením velkých hotspotů mimo území EU financovaných členskými státy, které by se pak mohly rozhodnout, kolik a kterých migrantů přijmou? Je realistické očekávat, že Evropa by například mohla implentovat něco jako často disktovaný australský model migrační politiky? 

Problém je, že nikdo neví, co si různé země představují pod pojmem „hotspot“. Na jedné straně máme například Německo, které by chtělo založit hotspoty jako podpůrná centra pro migranty, na druhé straně pak jsou centra, která existují pod dohodou EU s Tureckem, kde lidé musí vyplnit a zkompletovat svou žádost, jinak budou posláni zpět. Ale obecně si myslím, že celá tato procedura směřuje k vytváření hotspotů, které budou fungovat jako hlavní vstupní brány do EU, kde budou například moci být zkoumány žádosti a rozhodováno o právním postavení migrantů.

 

Evropské státy chtějí zastavit nepravidelnou migraci, kdy nikdo neví, kdo k nim přichází a zdá se, že na azyl je skoro automatické právo

 

Podle Ženevské úmluvy mají uprchlíci právo získat statut azylanta, většina lidí směřujících do Evropy přes Středozemní moře jsou ale ekonomičtí migranti a státy tak nemají povinnost je přijímat. OSN prohlásila, že 80 % všech migrantů jsou migranti eknonomičtí. Přesné počty lidí uvíznutých v Libyi nejsou jasné, odhaduje se mezi 800 000 a 1,5 milionem migrantů, ale mezi nimi je rozhodně jen velmi malá část lidí, kteří mají právo na statut azylanta. Myslím si, že Evropa není proti liberačnímu pocesu, protože pokud se podíváme na evropské demografické trendy, máme velké potíže. Myslím si, že evropské státy chtějí zastavit nepravidelnou migraci, kdy nikdo neví, kdo k nim přichází a zdá se, že přijít a získat tady azyl je skoro automatické právo.   

V roce 2015 byl založen nouzový svěřenecký fond EU pro Afriku s cílem zamezit masové migraci z Afriky do Evropy. Kam by podle Vašeho názoru měly být primárně namířeny finance z tohoto fondu, aby byly utraceny co možná nejefektivněji?

No, zaprvé si myslím, že by tento fond měl vyhrát loterii a získat tak mnohem víc peněz. I když je velkým úspěchem jenom samotné založení tohoto fondu (společně s německým nápadem „Marshallova plánu pro Afriku“ apod.), pokud máme být opravdu upřímní, je nepředstavitelné, že by tyto 3 miliardy euro vedly k nějakému velkému úspěchu v Africe, kontinentu s 1,3 miliardami obyvatel, navíc musíme vzít v úvahu životní standardy a HDP na hlavu. Ano, rozvoj je důležitý a musíme zdůrazňovat, že máme štěstí, protože většina lidí v subsaharské Africe nechce ze svého kontinentu odejít – to je ta dobrá zpráva. Ta špatná zpráva je, že i pokud bereme v úvahu pouze čísla, celý tento dlouhodobý proces stabilizace zemí, zlepšení rozvojové pomoci a využití těchto peněz jsou obrovské úkoly. Mohly by být úspěšné až za deset let, možná i později.

 

Musíme si uvědomit, že rozvoj [Afriky] nebude stát desítky, ale stovky nebo tisíce miliard dolarů

 

Prvním úkolem pro Evropu, kromě velkého projektu rozvoje, je zavřít bránu v Libyi. Tyto procesy v subsaharských státech – demografické problémy, přelidnění, změna klimatu – samozřejmě nezačaly před třemi lety, byly popsány a prozkoumány už v 80. letech. Co je tedy nového? V Libyi se otevřela brána a prochází jí lidé. Takže nejdříve musíme nějak uzavřít Libyi, a pokud ne Libyi, tak země na jih od ní, jako Niger a Čad. Pouze pak můžeme uvažovat o celém tomto strategickém projektu, ale musíme si uvědomit, že to nebude stát desítky, ale stovky nebo tisíce miliard dolarů.

Jak, jako výzkumník v oboru migračních proudů v Africe, vnímáte pesimistické výhledy zmňující ne stovky tisíc, ale miliony Afričanů, kteří by se mohli začít přesouvat na sever kvůli, mimo jiné, změně klimatu? Byla by Evropa schopná vyrovnat se s tak velkým problémem?

Víte, nikdo netuší, jaká budou reálná čísla. Jedna nová zpráva říká, že by své domovy mohlo opustit až 50 milionů lidí a vydat se do Evropy, ale myslím si, že takové odhady jsou moc apokalyptické a pesimistické. Realita ale je, že do Evropy se budou snažit dostat stovky tisíc lidí, možná miliony. Skutečná otázka pak je, jak se zvládneme vypořádat s touto mobilitou. Musíme myslet na to, že miliony Afričanů už teď pracují v Evropě, ve středních i vyšších středních pozicích. Takže v Africe je už teď velmi citelný „odliv mozků“.

Když mluvíme o migraci, na jedné staně máme nepravidelnou migraci, která je hrozbou pro bezpečnost, protože nikdo neví, kdo přijde, na straně druhé ale máme tento odliv mozků, spíše ekonomický problém. Proto mám dojem, že aby toto Evropa mohla kontrolovat, musíme si nejdříve uvědomit, co je příčinou migrace, zamezit nepravidelné migraci a zdůraznit pravidelnou migraci. Druhá strana ale je, jak jsem uvedl výše, že potřebujeme miliardy dolarů na zlepšení situace v afrických zemích, to je ale ještě daleko. Neexistuje žádné jiné jednoduché řešení.

Významnou část migrantů přicházejících přes Středozemní moře tvoří lidé z Nigérie, která je jednou z nejdynamičtěji rostoucích afrických zemí a žije zde velká část populace Afriky. Mohla by Nigérie být považována za jakousi načasovanou bombu, o kterou by se Evropa měla více zajímat?

Nemyslím si, že je Nigérie ve speciální pozici. Každá země v tomto regionu má svá vlastní specifika, pokud se například díváme na demografické trendy, Nigérie, Niger, Somálsko nebo jakákoli jiná země se nijak podstatně neliší a neměli bychom být příliš optimističtí ohledně žádné z nich. Největší a nejvýznamnější výzvou je pak ale politická nestabilita. Problém je, že když se stát zhroutí, skoro okamžitě to vede k proudu migrantů. To by mohl být problém. Co se týče populace, v dvěstěmilionové Nigérii je to specifická problematika, tvoří skoro šestinu celé africké populace.

Dalším problémem je špatné vládnutí, je zde obrovské napětí mezi severní a jižní částí země – korumpované vlády a pokračující populační nárůst by se tak mohly eventuálně stát načasovanou bombou, ale to můžeme říct i o mnoha jiných zemích, například o Demokratické republice Kongo. Niger by pro nás se z dlouhodobého hlediska mohl stát velkou výzvou. Nachází se skoro uprostřed jižní Sahary a zdejší porodnost je větší než sedm. Podle odhadů OSN bude Niger do konce století jednou z deseti nejlidnatějších zemí světa i přes to, že se nachází na okraji pouště. To je rozhodně znepokojující.

 

Kriminální sítě jsou racionálnější, více propojené a používají různá portfolia jako mezinárodní firmy

 

Na závěr, v posledních dnech americká CNN zveřejnila reportáž z Libye týkající se současného nelegálního obchodu s migranty, kteří jsou prodáváni jako otroci na aukcích. Myslíte si, že migrační krize, kterou dnes vidíme, přispěla k rozvoji moderního otroctví?

Samozřejmě, že ano. Je to velmi citlivé téma, jelikož všichni experti vědí, že tento obchod s lidmi tam existoval od pádu státu a v mnoha subsaharských zemích otroctví stále exsituje. Toto bohužel není nic nového. Kriminální sítě jsou dnes racionálnejší, více propojené a používají různá portfolia stejně jako mezinárodní firmy. Existují reportáže mnoha afrických think-tanků, že pašování zbraní, drog, lidí a někdy i obchod s bojovníky se vzájemně překrývají. Tyto organizované skupiny si proto vytvářejí sítě a přemýšlejí jako podnikatelé. Pokud lidé budou pracovat za účelem zisku, budou. Pokud ne, jsou nepoužitelní - můžou být zabiti nebo prodáni jako žoldáci milicím v Libyi nebo jako dárci orgánů na černém trhu. Co je ale na reportáži CNN nejvíce šokující je cena otroků, kolem 400 dolarů, a podle dalších zpráv si lidé dokonce mohou koupit i malé děti za asi 20 dolarů. To je daleko více zdrcující.

O autorovi: Tomáš Hošek

Partneři

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace